Intimate Lighting
Obsahy(1)
Ředitel malé hudební školy Karel se po letech setkává s bývalým spolužákem z konzervatoře Petrem. Úspěšný hudebník z hlavního města přijel na venkov s atraktivní milenkou a zdánlivě mu nic nechybí. Karel má manželku, děti, téměř dostavěný domek a na bývalé ambice musel zapomenout. Zdánlivě nepřekonatelnou hradbu času, který je oba změnil, nakonec pomůže překonat noc s lahví alkoholu. Komorní příběh s trapnými i směšnými momenty není dramatický, přesto diváka zaujme – poetickou kamerou, ze života dobře odposlouchanými dialogy i zdařilými výkony neherců v hlavních rolích. (NFA)
(více)Recenze (241)
"jeden funus dveste cihel", "to byla pauza!", "tohleto je moje covece. vsude klid, vis? ...ja si tady sedim, posloucham, a zeru" ()
Tenhle snímek je pro jedny o ničem nezáživný pro druhé je to dalo by se říct kult . Pro mě je to spíš velice zajímavý snímek v podstatě o ničem ,ale skvěle natočený. Dominujemu náš nejlepší neherec Jan Vostrčil (ještě Josef Šebánek je stejně dobrý neherec). Příběh je vlastně o tom jak se má konat koncert kapely a dva kamarádi ,kteří se dlouho neviděli tráví u jedno z nich víkend ten hraje po pohřbech se svým tchánem a staví barák , druhý je ředitelem hudební školy a má pěknou přítelkyni. Či je to naopak ,ale na tom ani vlastně nezáleží. Celé je to velice vtipně zkloubené do sebe třeba scéna s večeří je k popukání jak se dohadují kdo si vezme stehno a pod ,hlavně aby na každýho zbylo a tak si to přendavají z talíře do talíře. A nebo na konci kdy si připíjejí domácím vaječným koňakem ,který neteče a tak stojí a čekají z rukou zdviženou a se skleničkou u úst. Snímek je to velice komorní ,ale příjemný o obyčejných lidech . ()
"Jo Smetana, dědek hluchej, ale slyšel." ()
Velmi sugestivní a trpký film, během kterého se člověk směje (koťata v okně, pití vaječného koňaku apod.) , ale po jehož skončení v něm zůstane spíš melancholie a nepříjemný pocit, že "něco je špatně"... Myslím, že tento film ve mně bude ještě nějakou chvíli silně rezonovat... Osvěžující a silné!! ()
Dialogy v tomhle filmu jsou úžasné! :o) ()
Z letmého průletu zdejších komentářů jsem nabyl dojmu, že film (skoro ;) )nikdo nepochopil. Že je to O NIČEM, to je na tom to působivé. A ano, podobá se to Homolkovým, ale v jádru je to kromě podobného tématu rodina, úplně o něčem jiném. Film s vkusem a grácií zachycuje setkání dvou starých přátel a potažmo jejich rodin, ve kterém se odhaluje, jak je vlastně ten život nan nic, ale ve výsledku se s tím nedá nic dělat..jako ve skutečnosti. Intimní osvětlení je přitom mnohoznačný název, jehož význam by se dal najít v každé scéně. Upřímný snímek, před nímž dá každý "správný" Čech přednost Homolkovým - je to přeci sranda, že. ()
Ivan Passer patřil k nejtalentovanějším tvůrcům československé filmové nové vlny. A jeho celovečerní filmový debut Intimní osvětlení lze označit za typický filmový produkt v novém svěžím prostředí při hledání odlišných výrazových prostředků. Je nutné podotknout, že si Passer poradil s dodanými línými podklady výtečně a dokázal filmu vtisknout osobitý poetický tvar, kdy jednotlivé tahy podněcují sebe samy navzájem a rozehrávají vynalézavou hru se světly a stíny. Tato líná akce, i přes své formální okouzlení syntézou poetiky všedně nevšedního dne, ztratila na své působnosti vlivem času. Ale Intimní osvětlení má své stálé výrazné místo v historii české kinematografie. V jedné chvíli, při bilancování života obou hlavních postav, se připomene pozdější Zanussiho Struktura krystalu, která tento moment rozvíjí v protichůdných proudech filozofie života až k důkladné psychologické analýze morálního neklidu. Hlavní postavou poetického příběhu je ředitel hudební školy Karel alias Bambas (zajímavý Karel Blažek) v opusu zodpovědnosti a všednosti života, který přistřihl vznešené perutě nesmrtelnosti již v jeho zárodku. Druhou hlavní postavou je bývalý Karlův spolužák Petr (pozoruhodný Zdeněk Bezušek), jehož větší míra osobní svobody nepřináší do rutiny běžnosti hmatatelnější životní smysl. Výraznou postavou je Karlův tchán Švehla (dobrý Jan Vostrčil), venkovsky rozšafný muž, milující hudbu. Z dalších postav: Petrova bezprostřední přítelkyně Štěpa (zajímavá Věra Křesadlová), Karlova svědomitá manželka Maruš (Jaroslava Štědrá), její rázovitá maminka (Vlastimila Vlková), smířlivý a pokojný starý lékárník (Karel Uhlík), či Karlova robátka Kája (Miroslav Cvrk) a Maruš (Dagmar Ředinová). I přes svou pomalost jde o originální filmový výtvor, který nadchne svou obrazovou poetikou s prostým bilancováním života a osobních úspěchů na svém pozadí. ()
Jednim slovem prostě NADHERA!!! ()
tento snímek mě vyloženě sklamal, chápu historické souvislosti i význam který film měl v dané době, ale pro mě to byla vyloženě nudná záležitost. asi jsem od toho čekal něco víc. ()
Jsou dny, které nás nijak výrazně neobohatí a prožíváme je jen z povinnosti. Většinou na takové dny rychle zapomeneme. Tento film je stejný případ. Vnímám jej jakoby náhodně vytaženou epizodku ze života, která ovšem zaujme tak nějak napůl - je to asi podobné, jako kdybych natočil film o tom, jak jsem byl nakupovat, naobědval jsem se a pak se šel projít ven. Věřím tomu, že by vás to také nezaujalo. Oceňuji tehdy tak typickou práci s neherci a snahu o zachování reality i ve filmu, ovšem bez nějakého osobního přesahu, který třeba nacházíme ve Formanových Láskách jedné plavovlásky, nemůžu jít výše než na průměrné hodnocení. ()
Nadmíru bilanční ... nadmíru statické ... a svým způsobem nadmíru skličující, neboť nadějné vyhlídky dávno pohltil čas a k přehnané veselosti mnoho důvodů nezbývá. Jakoby dějové linii dominoval POHŘEB - a houf postarších místních ženštin s hráběmi, vracejících se domů ... jako memento - poněkud pochmurný obrázek budoucnosti, před kterou vás mládí natrvalo neuchrání. Kolující porce kuřete jsou jen groteskně absurdním doplňkem, zdůrazňujícím nekonečnou pošetilost jakéhokoli lidského počínání. Nicméně ... TOHLE přece nevystihuje podstatu českého venkova - ani české povahy. Je to jen zapšklé pokřivené zrcadlo - odosobněný umělecký pohled zvenčí ... plný negace a nepochopení - který po intelektuálsku zviditeňuje jen červivá a nahnilá jablíčka ... 2,5* ()
"Maruš není žádná intelektuálka... ale čuchni. To je domácí." Film, který oplývá příjemným subtilním humorem a několika hláškami je snad určitou sondou do mezilidských, přátelských a rodinných vztahů, přesto je to dílo víceméně bez zápletky a obsahu. Jen ten určitý konflikt středního věku pod nánosem štamprlí nakonec vybublá. Mě často tyto frekvence českého novovlnění, tedy jakési zpěvné neherectví, "homolkoidně" vystavené rodiny a pomalé tempo, míjí, neumím se na ně naladit. Najíždění autem do slepic, ženy v roli hospodyněk či znuděných estetických přívěšků, tlachání o ničem, to vše mě trochu dráždí... ()
Festival Nad Řekou 2009 ()
Hloubání nad perlami jednoduchosti /ne/fádní pěny dní. Občerstvující ráz krás české kotliny. ()
Upřímně řečeno, čekal jsem mnohem více. Film mě nudil, ani jsem nepochopil, o co že vlastně v tomto filmu šlo. Akorát mi utkvěl v paměti pan Jan Vostrčil. Jednu hvězdu dávám za Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr. ()
Komedie, ve které se vůbec nic neděje + bombová scéna s vaječňákem na závěr :) ()
Příklad odvážné "velkostudiové" :) produkce 60.let s passerovskou "nudou" v rytmu chrápání a přehlídka filmařského štěstíčka s kouzelným timingem hádek při kvartetní hře; muzikantská rodinka (zaděláno na Homolkovy), pan lékárník a pometlo Křesadlová. Pánská noční melancholie skvělého Bezuška, Blažka a ... Jírovce s nenápadným podtónem nenaplněných ambicí v předvečer koncertu na malém městě: "Vona Maruš není žádná intelektuálka, ale čuchni ... to je domácí !" ♫ Mozart, ale žádný duliduli, s dovětkem I.Passera na DVD bonusu. Skvost evropského kulturního dědictví 60.let. ()
Zajímavý film s vypointovanými scénami a vtipnými dialogy. Sice jsem si moc nevšiml dějové linky, ale naštěstí to mělo jenom přes hodinu takže to vůbec nevadí... ()
Ježiš, vždyť to je jak Slunce, seno, jahody, děla má dobrá žena po první půlhodině, za dalších deset minut se zvedla a na odchodu se tvářila, jako by šlápla do něčeho nevábného. Trochu pravdy měla, ale jakkoli se u Passera (stejně jako u Formana a nejvíc u jejich společného scénáristického kumpána Papouška) opravdu dají vypozorovat kořeny Troškova obecně oblíbeného podbízivého nevkusu, zároveň se mu do celovečerní prvotiny připletlo pár věcí, které z ní udělaly pozoruhodnou podívanou se zvláštním přesahem. Tam, kde má Forman satiru ostrou jako břitva, přichází Passer s jakousi podpovrchovou existenciální úzkostí, s momenty, které nevyvolávají smích ani rozhořčení, ale docela silné mrazení – výměny pohledů mezi Věrou Křesadlovou čekající v zaparkovaném autě a kolemjdoucími venkovskými ženami (jejich vědoucí oči jako by říkaly: „To, co jsi teď ty, byly jsme i my…“), babka náhle vypadávající z šablonovitého formanovského babkovství při vzpomínce, jak ji ten její unesl s cirkusem do Francie, smutné opilecké plánování nových začátků, odsouzené k rannímu zapomnění, následná noční pantomima na silnici, zmatená stejně jako mysl na prahu deliria, a ještě pár dalších výjevů, u nichž by se Troškův divák unudil k smrti. Pak je tu několik scén společného muzicírování, zajímavých jednak tím, že jsou nasnímané kontaktně (Passer do hlavních rolí záměrně neobsadil herce, kteří by hru na nástroje jen markýrovali, ale skutečné hudebníky hrající před kamerou živě, což je dost velká rarita a filmu to dodává pořádný kus autenticity a bezprostřednosti), jednak tím, kolik se v nich skrze muziku odvypráví o postavách a vztazích mezi nimi. Intimní osvětlení zkrátka není žádná přímočará novovlnná řachanda, zato se v něm kromě smrtících hlášek a typických žánrových hrátek s trapností dá najít ledacos svébytného, kvůli čemu určitě stojí za zkouknutí. ()
Související novinky
Miroslav Ondříček 1934 - 2015
Ve věku 80 let zemřel dnes již legendární kameraman Miroslav Ondříček. Na Barrandově začínal jako laborant, aby se přes pomocné práce v dokumentárním filmu dopracoval až k filmu hranému jako asistent… (více)
Česká nová vlna opět boduje!
Česká nová vlna trvala v rozmezí od začátku 60. let až po jejich konec, respektive nástup normalizace. To, že se jednalo o opravdu zlatý věk československého filmu, snad dostatečně dokazuje čtyřleté… (více)
Mirotice, Tábor - Lehce podceňovaný film české nové vlny 60. let Intimní osvětlení Ivana Passera vznikl prakticky celý v jihočeských reáliích. Passer, jenž si jižní Čechy vyhlédl, nepotřeboval rybníky, ale hudební školu, orchestr a nedostavěný domek. K poetice filmu patří, že role dostávali neherci z řad místních lidí. Pro natočení filmu Intimní osvětlení posloužila mirotická vilka, v Táboře pak hudební škola a hřbitov. Na snímku mirotická postavička Jarouš Chmelík s herečkou Věrou Křesadlovou. Pro natočení filmu Intimní osvětlení posloužila mirotická vilka, v Táboře pak hudební škola a hřbitov. Herečka Věra Křesadlová v ložnici. Pro natočení filmu Intimní osvětlení posloužila mirotická vilka, v Táboře pak hudební škola a hřbitov. Pro natočení filmu Intimní osvětlení posloužila mirotická vilka, v Táboře pak hudební škola a hřbitov. Na snímku táborský hřbitov v Čekanicích. Pro natočení filmu Intimní osvětlení posloužila mirotická vilka, v Táboře pak hudební škola a hřbitov. Pro natočení filmu Intimní osvětlení posloužila mirotická vilka, v Táboře pak hudební škola a hřbitov. Na snímku mirotická postavička Jarouš Chmelík s herečkou Věrou Křesadlovou.Foto: Deník/ archiv První kroky režiséra vedly do někdejší Lidové školy umění v Táboře, kde našel ředitele, který ztělesní jednu z hlavních rolí – Bambase. Jmenoval se Karel Blažek (na snímku v infoboxu o filmu) a údajně po přečtení scénáře řekl: ,,To je vo mně.“ Nikdo však nevěděl, že Blažek trpěl v době natáčení rakovinou a premiéry filmu se nedožil. Táborští na Karla Blažka hledí s úctou. „Byl to velmi dobrý člověk,“ podotkl ředitel táborského divadla Karel Daňhel. Tábor, přesněji jeho čtvrť Čekanice, dodala do filmu scény kolem pohřbu a hřbitova. Památná je scéna, jak hudebníci močí u hřbitovní zdi. Obsazování úloh a sázku na exteriéry řídila štěstěna. Píše se, že pro film stěžejní vilka rodiny Malátových v Miroticích u Písku byla objevena náhodou. Passerův řidič byl po objíždění kraje unavený a chtěl se vrátit do Prahy. V ten moment zasvítila střecha nového domu, přesně takového, s jakým počítal scénář. Osud rozhodl i o představitelce Bambasovy maminky. Poslední den před natáčením byla kolonka u této role prázdná. Režisér chodil po Praze a chtěl jít telefonovat. Viděl postarší dámu odpočívající na lavičce v parku a řekl jí: ,,Potřeboval bych, abyste se mnou zítra odjela točit film do Písku.“ Žena se usmála: „Samozřejmě. Jsem vdova a nemám co na práci.“ Tak se zrodila hvězdná neherečka, šla z filmu do filmu, ale největší popularitu získala v Troškově trilogii o Sluncích jako Cecilka. Náš barák jim prý spadnul přímo z nebe Vilka rodiny Malátových byla v polovině 60. let ještě neomítnutá. Takovou filmaři hledali. Olze Malátové, jež v domě žije dodnes, naskakuje situace, kdy štáb přijel. „Sedím v kuchyni a u vrátek zastavilo auto s mladými lidmi. Říkali, že točí film, a že nenahozený dům, jako máme my, hledají dva dny. Tohle jim prý spadlo z nebe,“ řekla Olga Malátová, které bude 88 let. O natáčení hovoří s nadšením – jako o životním zážitku. „Filmaři byli u nás dva měsíce. Točilo se za běžného chodu naší domácnosti, která čítala kromě mě i mého muže, tři děti, obě naše maminky a kamarádku na prázdninách,“ kroutí hlavou Olga Malátová nad tím, jak to zvládli. Tehdy navíc chodila do práce a lituje, že si nevzala dovolenou, aby byla u všeho. Filmaři byli nenároční. Přivezli si jen vybavení ložnice, gauč, stolek, jinak točili s tím, co bylo v domku. Velké dojetí u paní Malátové vyvolala nečekaná návštěva štábu po roce 1989. „Bylo to stejné, jako by přijeli příbuzní. Prostě rodina. Kameraman filmu pan Ondříček u nás byl ještě jednou, když jezdil do písecké filmové školy,“ vypráví Olga Malátová. Smlouvu na natáčení mám pořád schovanou Vedle vilky Malátových žijí Ředinovi. Jejich desetiletá dcera Dáša, která se dnes jmenuje Kolouchová, slyšela, že štáb vybírá děti do filmu. „Naši řekli, vůbec tam nechoď. Chtěla jsem to dění aspoň pozorovat. Vylezla jsem na dříví, abych lépe viděla. Pan Růžička, co filmařům pomáhal, zavolal, abych se přišla ukázat,“ rekapituluje Dagmar Kolouchová, která zazpívala píseň od Neckáře. „V neděli večer zvonil pan Passer a požádal rodiče, abych ve filmu hrála. Podepsala jsem smlouvu, kterou mám dodnes schovanou, Honorář činil devět set dvacet sedm korun, které jsem si dlouho šetřila,“ řekla Dagmar Kolouchová. Natáčení vnímala jako dobrodružství. „S režisérem a Věrou Křesadlovou jsem chodila na houby, občas mě zvali do hotelu,“ uvedla žena, která pracuje v Domově důchodců v Drhovli. I paní Dagmar potěšil „návrat“ štábu po roce 1989. „Malátovi mě pozvali domů. V kuchyni byl obsazený stůl. Poznáváte někoho, ptali se? Povědomý mi byl pan Passer. Zasmál se a řekl: Já byl tehdy nejmladší, proto mě poznala.“ Muzikanty z Bolechu bavila filmařská hantýrka Celý táborský symfonický orchestr Bolech, který dnes používá přídomek komorní, si doslova zahrál v Intimním osvětlení. Orchestr tak rozšířil plejádu neherců, kteří ve snímku vystupují. V úvodu filmu divák sleduje zkoušku tohoto filharmonického tělesa, které dynamicky diriguje Táborák Josef Hart. Skutečný dirigent. „Co mi to tam děláš v těch kontrabasech, já z tebe nadělám fašírku, Honzo,“ zlobí se dirigent. „Musíte to hrát, pánví, jak já si to představuju,“ káže ve snímku Josef Hart, který už není mezi námi, ale v Táboře žijí jeho potomci. Kamera pomalou jízdou zabírá celý soubor. První housle tehdy hrál Vojtěch Peřina, dnes čtyřiaosmdesátiletý kronikář Bolechu. „Samozřejmě, že jsem v záběru, jako první houslista sedím před dirigentem. Bylo mi nějakých sedmatřicet let,“ svěřil se Vojtěch Peřina, který si dodnes přesně pamatuje, jakou skladbu ve filmu hráli. „Byla to předehra k Dvořákovu koncertu h moll pro violoncello a orchestr,“ řekl kronikář a hudebník Peřina, kterému se vybavuje filmařská hantýrka neboli profesní slovník. „Filmaři nás bavili, když třeba řekli, hoď tam pětistovku a mysleli tím, aby někdo někam posvítil silnou žárovkou,“ usmívá se Vojtěch Peřina. „Také si uvědomuju, že režisér Ivan Passer musel být tenkrát mladíček. Kolik mu tak bylo? Něco přes dvacet,“ míní účastník natáčení filmu Intimní osvětlení, podle něhož členům orchestru vůbec nevadilo, že se jedná o natáčení. „Kamery jsme nevnímali. Hráli jsme tenkrát s velkou vervou,“ uvedl Vojtěch Peřina. Zdroj: http://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/intimni-osvetleni-se-linulo-z-tabora-a-mirotic-20120228.html () (méně) (více)