Čas sluhů

Jako konzerva normalizovaného socialismu působí tenhle film režisérky Ireny Pavláskové. A to konzerva se všemi jeho neduhy. Coby artefakt doby je tohle dílo jistě cenné, podá řadu svědectví o životě před rokem 1989, jako produkt doby trpí ale snímek chorobami dobových filmů - od povrchní společenské kritiky až třeba po šílenou dobovou módu (na níž je krásně vidět, jak celý ten svět neuvěřitelně zestárl). Mám však zásadní výhradu - Proč se jasně vymezené psychologické drama vůbec kříží s protisystémovou kritikou? Symbolický čas sluhů, jistě titul je tak výstižný, ale jestli autorka chtěla především tepat dobový šlendrián a podstatu režimu, měla natočit ještě jeden film....viz třeba taková scéna s Bolkem Polívkou poslouchajícím v restauraci protistátní rozhlas, která jen ředí psychologickou drobnokresbu a nemá hlubší opodstatnění, než ideové a tak bych mohl pokračovat... Jistě, Irena Pavlásková natočila maximum možného, aby její film mohl vzniknout, obětovala tomu ale část jeho nadčasovosti. Přitom psychologická studie bezcitné vypočítavé mrchy je hodně trefná, o hereckém výkonu Ivany Chýlkové nemluvě. Do zlatého fondu československé kinematografie se ovšem nezapsala, propracovanost a hlubší rozměr třeba Herzových psychologických filmů Času sluhů zjevně chybí. Komentář shrnuji příslovím - Není to víno, co činí člověka opilým - je to on sám. Paní režisérka ale zjevně činí zodpovědným i to víno... (11.12.2010)

Studie pokřivené lidské osobnosti, které nahrává nejenom doba ve které žije, ale i zbabělost a slabošství jejího partnera. Herecký koncert Ivany Chýlkové a zřejmě její životní role, a pro mě už tehdy jasný signál, že takhle si partnerství opravdu nepředstavuju. Ještě vzpomenu nezapomenutelnou píseň. A škoda, že Irena Pavlásková to pak už bere jenom šusem dolů. (29.04.2014)

Zvěčnělý pomník MRCHY se všemi velkými písmeny, který v 89. roce po zásluze uchvátil diváky a leckoho naprosto fascinuje dodnes. Na režijní prvotinu (pro kina) v necelých třiceti letech skutečně pozoruhodně zvládnutý počin, u kterého se sešla řada těch, kterým dnes říkáme osobnosti českého filmu - je ovšem otázkou, zda to tím měla Irena Pavlásková ulehčeno, či naopak. To ale není důležité, narozdíl od dosaženého výsledku, a ten je bez debaty luxusní (viz třeba ta hudba!!!). Ivana Chýlková předvádí výkon, na který zůstáváte zírat nejen kvůli její Daně, ale i kvůli osobám v jejím okolí, které sebou nechávají vláčet tak, že se tomu rozum vzpírá uvěřit. Čas Sluhů je i jistou výpovědí o své době a lidech v ní žijících, ale zároveň je v lecčem nadčasový. Jen se rozhlédnete kolem sebe, poslechněte si zprávy, a zamyslete se nad tím, co se vlastně v lidech změnilo, a co to pro nás všechny i pro vás osobně znamená. Můžete pak dát cokoliv menšího než 80%? Nemůžete;) Víc byste mohli, ale já to neudělám, protože si ode mě film držel chladný odstup a nepustil mě k sobě. Třeba to je další rozměr kvality, který jsem nepochopil, ale pro mě je Čas Sluhů doslova osmdesátkový film. (08.01.2011)

Jelikož mám kladný vztah k ženskému pokolení, nebudu zde rozvádět úvahy o nezničitelných bestiích jako je Dana a jelikož jsem lidumil nebudu blahořečit svaté inkvizici, že podobné mrchy upalovala na hranicích, protože tak činila i s nevinnými.. Každopádně obdivuji půvabnou Irenu Pavláskovou, že vstoupila jako mladá režisérka a žena na tenký led tohoto společenského tématu a dokonce svým debutem, velice zdařilým. Škoda, že jeho aplaus zanikl v řinčení klíčů sametové revoluce, což bylo vzhledem k odvážnému scénáři více než symbolické. Výkon Ivany Chýlkové, Karla Rodena a hudba skupiny ZOO posouvají film do kvalitativně vysokých hodnot a i po několika projekcích z něj stále mrazí.. Často se bavím myšlenkou, jak by se s Ivanou Chýlkovou, pokud by taková byla v civilu, vypořádal její současný partner, Jan Kraus :-) (19.06.2009)

Je známo, že filmové dílo musí obsahovat nějaký konflikt, aby se mohl rozvinout nějaký děj a aby bylo co řešit, zkrátka se tam kromě dobra musí vyskytovat i zlo. I filmy natočené ve stylu socialistického realismu, kdy byl optimistický pohled na život povinností, takový konflikt obsahovaly. Buď tam figuroval nějaký ideově dosud tápající soudruh, případně vázlo plnění pětiletého plánu, a v pozadí byl imanentně přítomen nepřítel číslo jedna: světový imperialismus. Příběh ukazující šťastný a spokojený život s bezkonfliktním průběhem se prostě nedá zfilmovat, protože takový film by nebyl koukatelný. Ale zkusit by se to mohlo. Navrhoval bych předělat scénář takto: Studentka medicíny Dana není díky svému hezkému zevnějšku žádnou zakomplexovanou stydlivkou. (Proč by také byla, když vypadá jak filmová krasavice Chýlková!) Spousta mužů o ni stojí a ani ona se jich nestraní. Mladé ženy potřebují nasbírat nějaké sexuální zkušenosti, aby později v manželství neměly pocit, že o něco přišly, a aby pochopily, že k fungujícímu společnému životu je zapotřebí nejen uspokojivý sex, ale i souznění duší. Dana posléze obojí najde u studenta ekonomie Marka, který ji navíc vysloveně zbožňuje. Její spolužák Milan se ožení s její nejlepší kamarádkou Lenkou. Obě manželské dvojice spolu udržují přátelské vztahy – spousta příležitostí ukázat, jak je přátelství v lidském životě důležité. Po čase najde Dana zalíbení ve své profesi lékařky a začne ji vnímat jako své poslání. Stane se z ní výborná lékařka, která dokáže využít všechen svůj um, aby pomohla pacientům. Dana objeví nový léčebný postup a neváhá přemluvit svého kolegu Milana, aby jí pomohl vyzkoušet tuto terapii na jednom pacientovi, jehož stav je pokládán za beznadějný. Pacient se uzdraví. Dana se tak zapíše do dějin medicíny, ale i nadále zůstává skromnou a laskavou ženou oddanou své profesi a svému milujícímu manželovi. Otázkou však je, kolik lidí by takový film chtělo vidět. Ale kdyby režisérka položila důraz na to sbírání sexuálních zkušeností, tak by to nějaké diváky přitáhnout mohlo. Nahatých scén tehdy ve filmech moc nebylo. – Zkusil jsem si takto pozměněný film promítnout v hlavě a zjistil jsem, že scénář je třeba doplnit. První třetina filmu zobrazující Danino hledání vhodného partnera pro život by mohla mít didaktický aspekt a měla by ukazovat muže, kteří se pro ni nehodí. Tak třeba jeden z nich by se nezajímal o kulturu, takže by s ním nešlo mluvit o literatuře, filmech ani o výtvarném umění. Byl by to normální hodný chlap, ale jeho hlavními zájmy by byl fotbal a pivo. S takovým by se intelektuálka ukousala nudou. Jiný by jí navrhl sex s obojkem. Dana, otevřená všem možnostem, by na jeho návrh přistoupila. Nechala by si nasadit obojek s vodítkem, lezla by po čtyřech, krmila by se z misky a pak by se nechala ojet zezadu. Zjistila by však, že takto opentlený sex ji nebaví a doporučila by muži, ať si najde ženu, která bude mít pro jeho záliby větší pochopení. Však takových běhá po Praze spousta. No a tak dále. (09.04.2022)