Čas sluhů

Dana v podání Chýlkové se může směle zařadit mezi nejmonstróznější postavy českého filmu hned po bok pana Kopfrkingla. Tento velmi netradičný film, hlavně ve své době, je plný mrazivých scén s až absurdním vyzněním. Je škoda, že se v pozdějších snímcích Pavlásková dostala jen na povrch postav a hlavní roli u ní získaly sexuální scény. Snad to napraví velmi zajímavý ...Zemský ráj to na pohled. (26.06.2008)

Myšlienka so svadbou trochu prehnaná aj na dnešné divoké časy, ale film aj na dnešné časy na úrovni. Trochu sa mohlo ubrať na stopáži a mohli by vypadnúť niektoré zbytočné a rušivé scény, napríklad aj disident Bolek Polívka. „Kdo jen čeká, ten se nedočká. Jestli chceš vyhrát, musíš se umět ponížit.“ - „To se strašně shodím, když se ponížím.“ - „Člověk musí leccos spolknout, když mu o něco jde.“ --- „Rozmysli si: Buď budeš hodnej nebo zlej. Ale hlavně nebuď stranou.“ --- „Maminko, ten pán je taky kretén?“ A zabila ma scéna s banánmi v Arábii, to sa ani nedá citovať. (02.01.2013)

Jako konzerva normalizovaného socialismu působí tenhle film režisérky Ireny Pavláskové. A to konzerva se všemi jeho neduhy. Coby artefakt doby je tohle dílo jistě cenné, podá řadu svědectví o životě před rokem 1989, jako produkt doby trpí ale snímek chorobami dobových filmů - od povrchní společenské kritiky až třeba po šílenou dobovou módu (na níž je krásně vidět, jak celý ten svět neuvěřitelně zestárl). Mám však zásadní výhradu - Proč se jasně vymezené psychologické drama vůbec kříží s protisystémovou kritikou? Symbolický čas sluhů, jistě titul je tak výstižný, ale jestli autorka chtěla především tepat dobový šlendrián a podstatu režimu, měla natočit ještě jeden film....viz třeba taková scéna s Bolkem Polívkou poslouchajícím v restauraci protistátní rozhlas, která jen ředí psychologickou drobnokresbu a nemá hlubší opodstatnění, než ideové a tak bych mohl pokračovat... Jistě, Irena Pavlásková natočila maximum možného, aby její film mohl vzniknout, obětovala tomu ale část jeho nadčasovosti. Přitom psychologická studie bezcitné vypočítavé mrchy je hodně trefná, o hereckém výkonu Ivany Chýlkové nemluvě. Do zlatého fondu československé kinematografie se ovšem nezapsala, propracovanost a hlubší rozměr třeba Herzových psychologických filmů Času sluhů zjevně chybí. Komentář shrnuji příslovím - Není to víno, co činí člověka opilým - je to on sám. Paní režisérka ale zjevně činí zodpovědným i to víno... (11.12.2010)

Manipulativní a chladně vypočítavá Ivana Chýlková je fakt na ranu. Tahle role jí sedla perfektně a skoro jako všude, ukáže i zde svoje nádherné vnady. Ale nejen intriky hlavní postavy jsou náplní tohoto snímku. Prvotina režisérky Ireny Pavlásková je nestrašnější a nejhrůznější v tom, jak se tohle typické podlé čecháčství a malost vůbec nezměnily. Ukázkový příklad naší "krásné a čisté" národní povahy. V tomto marastu má výbornou roličku Bolek Polívka jako host v restauraci, který poslouchá svoje rádio, k pití si nic nedá a tak je vyhozen, což komentuje slovy : "To si člověk nemůže už vůbec nic dovolit?" Tohle se komoušské schvalovací komisi asi moc nelíbilo, leč ve filmu to zůstalo. Předrevoluční atmosféru podtrhuje úžasná hudba kapely ZOO. (23.08.2022)

Od kinopremiéry jsem film viděl až nyní. Překvapilo mě, jak nadčasový je, jak se Danám okolo nás stále daří. Samozřejmě film těsně před revolucí vnímal člověk především politicky. Ač v roce 1989 docházelo k jistému uvolňování (v klubech se objevovaly některé trezorové filmy, do knihoven se pomalu vraceli zakázaní autoři a undergroundové kapely vystupovaly stále častěji veřejně), je dobré připomenout, že lednový Palachův týden byl ukázkou nesmírné brutality policejních a represivních složek, že byl vydán obuškový zákon a že se objevil manifest Několik vět. Běžný občan rozhodně neměl pocit, že v listopadu všechno praskne. Pavlásková tedy natáčela snímek v době, kdy nic nebylo jisté. Proslovy směrem k divákovi, že si všechno necháme líbit, že žijeme jiné životy, než bychom chtěli, že se pořád bojíme.... jak aktuální vstříc současné politické scéně. Dnes bych jen dodal, jak mnohým je vše jedno, ale nadávat nepřestanou. A Polívka poslouchající štvavou rozhlasovou stanici či zakázaná píseň Přejdi Jordán pozdější normalizační pěvkyně Vondráčkové, nu, to jistou odvahu chtělo. Samozřejmě dnes lze vnímat zejména jako one woman show I. Chýlkové. Hodnocení ponechávám, i když je to dnes pro mne spíše za 4*. Tenhle zlý film si už asi nikdy nepustím, zlaté horory. ,,Kreténe, kreténe." (04.07.2018)