poster

Terč

  • USA

    Target

  • Slovensko

    Terč

Akční / Thriller / Drama

USA, 1985, 117 min

  • MickeyStuma
    ****

    Dramatický thriller staré filmové školy kde se dával důraz převážně na příběh a hlavně na dramatizaci. Gene Hackman měl v 70. - 80. letech na takovéto snímky šťastnou ruku a dá se říci, že byl jejich hlavní hvězdou. Motiv odcestování manželky do Evropy kde byla záhy unesena byl později ještě mnohokrát zopakován. Hackman si velice bravurně zahrál bývalého agenta CIA, kterého nečekaně dostihla minulost. O žádnou akcí nabitou žánrovku se tedy nejedná. Každá scéna každého dějství je plně rozvinuta a patřičně zdramatizována. Např. likvidace výbušniny v takovém pojetí jaké je zde se dnes už nevidí. Nikam se nespěchá a divák s napětí čeká, jestli se to povede či ne. Jeden z mnoha výborný snímků své doby.(7.7.2015)

  • Willy Kufalt
    ****

    Na první pohled jde podle všeho o průměrný film a těch 57% by tomu snad odpovídalo. Dobrá, pokusím se zůstat u toho, že Terč je čistě průměrný film. Zápletka vytváří prostor pro několik akčních scén, nutno uznat, že jsou velice profesionálně odehrány a natočeny, tvoří funkční prvek v ději, nezůstávají však jedinou devizí. Příběh, během něhož cestujeme z amerického Texasu přes Paříž do Hamburku a nakonec Berlína (na obou stranách tehdejší železné opony) v sobě nejen zachytává atmosféru dobu studené války, ale přináší v postavě hlavního hrdiny působivý dramatický portrét bývalého agenta, na jehož osud zvenku po letech doléhají stíny minulosti. Arthur Penn předkládá ve filmu na první pohled "béčkovém" více vrstev pro náročnějšího diváka. Napínavý děj s akčně špionážním charakterem také výborně dotváří napříč celým dějem táhnoucí se rodinná linka o opětovném hlédání si vztahu mezi dospělým synem a otcem, která dodává oběma hlavním postavám zajímavý rozměr navíc. Gene Hackmana podobná témata ve filmu vždycky přitahovaly (viz. Nikdy jsem nezpíval svému otci 1970 nebo Misunderstood 1984) a díky tomuto aspektu Pennovu nabídku na akční film, jehož scénář ho původně tolik neoslovil, Hackman nakonec přijal a svým výkonem dle mého názoru film pozvedl minimálně o jednu další úroveň výš. To se bohužel příliš nedá říct o většině hercích ve vedlejších rolích, s jejichž výkony se film ve výsledku skutečně blíží spíše k průměru, než k čemukoliv výjimečnému. Nicméně jako vděčný divák... přál bych si, kdyby všechny "průměrné" filmy byly takhle skvěle propracované a měly k tomu alespoň jednoho skvělého herce v hlavní roli. 70%(7.7.2020)

  • Troniq
    **

    Jaká škoda! Žeru Hackmana, mám rád Dillona a vím, že Penn uměl...ale sakra vždyť tady mu ta režie pěkně ujela. Zvláštní mrhání potenciálem filmu a vůbec se nedivím, že toho jako (pravděpodobně) předlohy využili pro mnohem později natočené Taken pánové Morel a Besson. Mohl to být syrový špionážní thriller, ale proměnilo se to v hromadu klišé s pár dobrými, nadprůměrnými momenty. Takže hvězda za skvělý a uvěřitelný výkon Hackmana a druhá za moje první auto - Peugeot 205 GTI, figurující v poměrně povedený honičce.(25.3.2020)

  • Snorlax
    ****

    Je až neuvěřitelné, co se dá se scénářem, který nehýří zrovna ostrovtipem, udělat, když se jej ujme zkušený režisér. Akční scény jsou perfektně natočeny, mají úžasnou gradaci, i když u nich neteče krev. Všichni ve filmu zemřou bez zbytečných efektů. Obě automobilové honičky jsou velice dobré, ta v Hamburku má dokonce i vtip. Hlavní devizou tohoto filmu je však jednoznačně Gene Hackman, který byl vždy uvěřitelný, ať již hrál jakoukoliv postavu. S jiným hercem v hlavní roli by mnohé scény vyzněly minimálně pochybně, neřkuli trapně. Dokazuje to i Dillon, který podává značně rozpačitý výkon. Díky Hackmanovi se film stává nadmíru koukatelným snímkem o hledání cesty dospělého syna k otci a jejich společné pouti za vysbozením manželky hlavního hrdiny.(17.12.2018)

  • JitkaCardova
    *****

    Naprosto chápu, proč musel v roce 2oo8 Pierre Morel vytvořit s Lucem Bessonem Taken (http://www.csfd.cz/film/231978-96-hodin/) v němž předvedli, jak by stejný scénář proběhl v ideálním, nikoli všedně trapném případě, a předvedli to jako šlapací hodinky, dokonale odehranou, zrytmizovanou videohru, počítačovou adventuru. Ale tohle je jiný film s jinou pointou a odlišným úhelným kamenem, jeho tématem je pomalost, civilnost a všednost, kulisy, šablony a klišé, žánrová i ta ze skutečnosti (decentně to předesílá už tou knihou, kterou si Lloyd čte v posteli, když mu žena odletí do Evropy: Berlin Game od Lena Deightona, dokumentárně špionážní román, který má asi dvacet pokračování, což je dost materiálu na ukrácení času, než se žena zase z Evropy vrátí), jen si Arthur Penn tentokrát vybral pro svou další případovou studii zrovna špionážní tematiku, takže logickou výslednicí pro tentokrát není tragická a hořce ironická, ale komická záležitost, byť cynický odstup zůstává týž. *** Pro doplnění ještě kopíruju, co jsem o Arthurovi Pennovi napsala jinde, protože to platí tady stejně jako pro všech dalších sedm nebo osm filmů, co jsem už viděla - a jsem tím chlápkem čím dál uchvácenější: Čím dále lépe se mi vyjasňuje dílo Arthura Penna, a co poznávám, je ojedinělé a nesmírně sympatické. Každý jeho film je zbrusu novou, neotřelou sondou do jiného žánru a jiného společenského období, se kterým si pak pohrává jako rozmlsaná kočka se sušenou rybičkou - jeho frajerství ale spočívá v tom, že se virtuózně pohybuje na poli, kde filmařská bravura snadno unikne pozornosti diváků: s lehkostí žongléra na bruslích, ale s důstojností, elegancí a cynismem vrhače nožů se pozorně zaměřuje na nejdusivější dobová klišé a šablony a za postavy si vychytrale volí jednooké mezi slepými, chytlavým potenciálem a touhami nabité figurky, ze kterých však nikdy nebudou skutečné hvězdy a esa, i když ony samy kolikrát chtějí věřit opaku a divák doufá s nimi a na konci je zbytečně zklamaný, že příběh byl plytký, a propásne, jak skvostný byl vlastně film, který mu to vyvanutí nadějí, slábnutí sil a nehezké přiznávání se k vlastní prostřednosti a nemohoucnosti předváděl. A ano, na plánech, nadějích, kotrmelcích a koncích Arthur Penn jemně a láskyplně utváří v podstatě kruté bezvýznamné příběhy, které je možné číst jako případové glosy (skeptické a hluboce sarkastické) k celé té velké lidské tragikomedii, a to jak celospolečenské, tak i jednotlivých lidských osudů... Jeho filmy jako by byly konkrétními zářezy sebejistě vedenou žiletkou do různých míst na vývojovém kmeni a větvích lidské společnosti a tenký plátek, který pokaždé vypreparuje, vloží pod mikroskop a rozhýbe, je právě tak jedinečný, jako je pro dané období a místo té všední, nenápadné lidské tragédie typický... Jeho filmy jsou o to méně okaté a okázalé, oč jsou chytřejší a neodvozenější, ale málokdo je dost pozorný, aby nezaměnil minuciózně vybudovaný, soběstačný film pracující s klišé, šablonami a provinčními hrdiny za tuctový šablonovitý film, který ani nemá vlastní šmrnc. Nepíšu tu jen o Alicině retstaurantu, zatím to platí o všech šesti filmech, které jsem od Arthura Penna viděla, a uchváceně a samotářsky se prodívávám hlouběji a dál. *** Arthur Penn je bystrozraký a jemnocitný virtuóz, nevšedně důmyslný komentátor, předvádějící (a tím sám pro sebe i potírající) tuctovost, to největší, a možná vlastně jediné naše zlo, zhoubnou sílu, která k ničemu neinspiruje a sama naopak pohlcuje všechno, co se mrská, snaží se vymanit a po svém rozvíjet..., a která v lidské společnosti bují jako odvěká rakovina. ***(23.8.2014)