Reklama

Reklama

Alice je svobodná matka a také vědkyně, oddaná své práci vedoucí oddělení v korporaci zabývající se vývojem nových rostlinných druhů. Právě se jí podařilo vyvinout zvláštní karmínovou rostlinku, která je pozoruhodná nejen svou krásou, ale i terapeutickou hodnotou: pokud je udržována při ideální teplotě, řádně zalévána a hezky se na ni mluví, přináší svému majiteli pocit štěstí. Alice poruší firemní nařízení a přinese jednu rostlinku domů jako dárek pro svého malého syna Joea. Společně rostlinu pojmenují Malý Joe, ale s tím, jak rostlina roste, začne Alice pojímat podezření, že nové stvoření nemusí být tak neškodné, jak se původně zdálo... (Film Europe)

(více)

Videa (2)

Recenze (16)

JFL 

všechny recenze uživatele

Vedle "Vivarium" další film v programu Cannes, kterému by vice slušelo být epizodou z Twilight Zone, jen tentokrát je to oproti marnému "Vivarium" lépe rozvinuté a zrežírované, i když neméně předvídatelné. Když vezmeme jako měřítko Jordana Peela, tak se Litte Joe na jeho věci, včetně "My" vůbec nehrabe. Hausner se prostě jen vydala cestou kariéry a točí námezdný projekt, který vyznívá jako usedlejší variace na "Invaze lupičů těl" - jen s tím, že strachu z komunismu první verze Lupičů z roku 1956 a psycho paranoia verze z 1978 jsou tentokrát nahrazeny za nosné téma ryze egocentrického štěstí. Nicméně jakékoli přesahy a myšlenky tohoto tématu vycházejí mimo film samotný, zatímco ve vyprávění nejsou rozváděné. Jak už to na festivalech hezky bývá, tak ale "Little Joe" dostává fajn kontext coby double feature s Loachovým "Sorry We Miseed You", které také obsahuje některé podobné prvky a motivy, byť úplně jinak pojaté a rozpracované. ()

Marze 

všechny recenze uživatele

Je to agonicky pomalé pseudo sci-fi. Je to spíš horrorový příběh s hluboce pohřbeným vzkazem. Co čekáte od filmu o rostlině , která kontroluje mysl. Estetika filmu je zajímavá, ale je zbavený veškerého sexu a mrazení po těle . Byl jsem filmem zklamán, ale nenechalo mě to lhostejným. Není to nudné, ale fascinující také ne. Je to takové moc statické, jako nějaký experimentální film.Digitální věk nás všechny změnil. Ne moc, vlastně skoro neznatelně, dá se ale vnímat, že přemýšlíme jinak, díváme se na svět jinak a žijeme tak trochu odtrženě od vlastního já. Stalo se to, aniž bychom si toho všimli. Přineslo nám to štěstí? Nikoliv. Ale už jsme v tom moc hluboko, abychom se vraceli zpátky, a tak si to štěstí prostě musíme opatřit jinak. Velmi aktuální, skoro až filozofickou otázku řeší ti hloubavější z nás ve sprše nebo v noci před spaním a rakouská režisérka Jessica Hausner ve svém novém filmu Malý Joe.Autorka oceňovaného dramatu Lurdy si skrze něj poprvé vyzkoušela sci-fi žánr a rozhodla se palčivé problémy moderní společnosti ilustrovat na příběhu pěstitelky rostlin, která vyvine vlastně květinovou alternativu dítěte. Vedle toho divák sleduje současně i psychologické drama staré jako emancipace sama; ambiciózní žena a zároveň svobodná matka stojí rozkročená mezi kariérním a mateřským úspěchem, a tak trochu neví, co si počít. Tedy, myslíme si, že právě to jsme na ploše 105 minut viděli. Ono je to totiž celé tak strašně pomalé, chce se říct až nudné, že je spoustu času si do filmu (ve snaze zabránit pocitu promarněného času) ledacos přimyslet. Obrazová stránka věci pomáhá onomu skrytému poselství, aby neušel divákově pozornosti. Psychologický vývoj jednotlivých postav je záměrně téměř neznatelný z jejich slov a chování, a tak si tvůrkyně pomáhá obrazem, jak to jen jde.Dobře funguje i hudební složka a zvuk, které udržují diváka v alespoň základní tenzi, jak to celé dopadne. Tak proč se zdá, že režisérka rozehrála několik linek, které ale absolutně a citelně nedotáhla, takže to ve výsledku působí lacině. ()

Reklama

POMO 

všechny recenze uživatele

Nevyužitý potenciál. Vtahující futuristická forma odpovídající sterilnímu dějišti a zajímavý námět, který se dal rozvinout X způsoby s Y možnými vyústěními. A nevadí že zůstal komorný a nevýpravný, nebo že nenaplnil naznačované žánrové nádoby. Vadí, že v druhé polovině je v chytrosti o dva kroky za divákem a z hlavní hrdinky, která je v příběhu divákovou bezpečnou spojkou s rozvíjejícím se nebezpečím, dělá zaslepenou hlupačku. [Cannes] ()

Anderton 

všechny recenze uživatele

Relatívne originálny nápad, respektíve artovejšia verzia nápadu z Invaders of Body Snatchers (ale s iným priebehom aj vyústením a bez mimozemšťanov), ktorej by to ale viac slušalo ako maximálne hodinovke v seriáli typu Twilight Zone. Little Joe zaujme farebným riešením, môžete rozoberať, kde čo znamená červená a zelená farba, sledovať mizanscénu a pohyby kamery a bezpochyby vás to intelektuálne zabaví. Lenže postavy stále dokola opakujú tie isté informácie a na takúto stopáž je to skrátka veľa, preto spomínam aj možnosť, že v rámci seriálu by išlo o záživnejšie dielo. Taktiež môžete vo filme hľadať metafory podľa vlastného gusta, od reflexie patetického workoholizmu súčasnej spoločnosti až po podprahové vsugerovávanie ideológií. Ide o typ metaforického filmu so zameraním na farebnú zložku ako napríklad Neon Demon, ten mal ale predsa len väčšie vnútorné pnutie a nepôsobil až tak strojovo chladne. ()

JitkaCardova 

všechny recenze uživatele

Po pěti dlouhých letech je tu nový snímek nepoddajné, nešvarům lidské povahy a společenské konformity, s nimiž lidé tak úlevně a rádi házejí flintu do žita i tváří v tvář nejúchvatnějším zázrakům života, se nenápadně, zato důsledně vzpírající nezkrotné současné rakouské ironičky, mistryně paradoxu a neprávem, avšak logicky širším publikem stejně důsledně přehlížené Jessiky Hausner - geniální autorky mj. sarkasticky kousavého snímku Lurdy o spiklenecky spolupracující lidské malosti, která raději zničí každý zázrak, než by někoho nechala postavit se na vlastní nohy a vyšlapat cestu, a především dechberoucně chytrého a téměř maniakálně propracovaného filmu Láska šílená, v němž si bere na paškál postavu unylého slabošského Kleista a s ním i klíčový princip pokrytecké společenské omezenosti prosazující za vrcholný životní styl naprosto neprodyšnou odvozenost a neprožívanost bytí, pro niž by ti nejnáruživější pokrytci i vraždili, i sebe vraždili. *** Klíčová slova jejího nového počinu Little Joe jsou "autocenzura" a "ambivalence" a Jessica Hausner ve vás jejich jed nechá působit zapuštěný až do morku kostí. *** Ze začátku se dění na plátně jeví divácky nepohodlné a obtížně uchopitelné, přesněji zcela neuchopitelné. Klinicky čisté, laboratorní, je prostředí nejen v laboratořích a sklenících, ale i v domovech a kancelářích, všechno je sterilní, upravené, na svých místech, šaty postav vždy dokonale čisté, jednotliviny objektů se v základu vzájemně nemíchají, nepřekrývají, nedotýkají, vše si zachovává distanc, tvary jsou ostré, obraz ryzí, barvy a formy jasné, bez přechodů, odstínů a škál, syté a přiznané... - do toho zjednoznačněného prostředí však padají od lidí matoucí prohlášení plná nejasností a kontradikcí. Jsou nesrozumitelní, jako by to bylo špatně natočené, a máte-li jako já v danou chvíli přístup jen k verzi, v níž titulky i mluvené slovo jsou v angličtině, chvíli dokonce zprvu proti vší zkušenosti i ráciu zvažujete, jestli se nedopouštíte chyb v překladu. *** Nejpozději v polovině filmu už ale lze skrze návodná opakování a iterace pochopit, že se jedná o záměr, a začnete mít v roli diváka jasno v jednom, byť právě až do úplného konce jen v tom jediném: sledujete naprosto virtuózní (a na Jessiku Hausner je v tomhle spolehnutí) film o autocenzuře a ambivalenci, zevnitř světa postav, pro něž takové chování může být jediným způsobem přežití, takže jako divák nemáte šanci zvenčí nic rozhodnout - a to na mnoha nastavených rovinách zároveň: korumpuje pyl oněch rostlin své pečovatele, nebo je to všechno jen v hlavách dotyčných? A pokud korumpuje, kteří z nich jsou zasažení a kteří ne, a kteří předstírají, že jsou, a kteří předstírají, že nejsou, a proč? Ale odpovědi nejen že nijak nemůžete získat, ale vy je hlavně ani nepotřebujete, jde čistě o ten zprostředkovaný prožitek nemožnosti tomu přijít na kloub, jemuž nelze uniknout. *** Jessica Hausner ani tentokrát nezklamala, vytvořila opět silně zneklidňující filmový, mentální i prožitkový experiment, který v tomto případě celou dobu skrze klíčové postavy sám sebe popisuje jako z podstaty věci znevěrohodněný, v důsledku možného ovlivnění percepce reality postav evolučním trikem rostliny, která drží své stvořitele v pasti, v níž tam s nimi skončí i divák, a dlužno přiznat, že ten experiment se jí dokonale povedl. Našla a prolomila další tabu, znepokojivou zbraň lidské mentality, již nám dává okusit v plné síle a nepříjemnosti, neuchopitelnosti, a zas mi tak potvrdila svou naprostou filmařskou i bytostnou výjimečnost a vymykavost svého génia. *** Nejsilnější moment: když opravdu nevíte, jestli ti dva kolegové svou spolupracovnici shodili dolů, nebo jen nestačili zachránit. A když se z ambivalentních vyjádření pak už ani nedozvíte, jestli to přežila, nebo ne. *** Bravo. Jsem dychtivá zažít, s čím Jessica Hausner přijde příště a jak nenápadně nám to znovu podsune, aby si té virtuozity skoro nikdo nevšiml. V tom je její stoický smysl pro humor, díky němuž si jí vůbec vážím ze všeho nejvíce a s nímž precizně a odvážně zrcadlí a na dřeň obnažuje ironickou povahu nahého bytí bezelstného člověka uvnitř různě motivovaných společenských tlaků tak, že si to mohou uvědomit opět jen ti bezelstní mezi námi. *~ ()

Galerie (26)

Reklama

Reklama