Malý Joe

"Adéla ještě nevečeřela, Hausnerka kéž by nenatáčela." Včera faux pas. V květinářství fronta jak kdysi na banány, jdu domů s prázdnou. Co jen dám své ženě k MDŽ? Vášnivý polibek, samozřejmě, ale co ještě? Už vím. Kytičku štěstí a co jednu, rovnou celý skleník! Žena bude ráda. No, nebyla. Chybělo málo a omlátila mi Malého Joea o hlavu i s květináčem. Prý pořád čekala, co z toho vyleze a ono nic. Nechápu. Co mělo jako vylézt, snad žížala? Přitom takový hezký botanický art se "strojově odlidštěným chováním postav" (čti prkenným hereckým projevem), navíc s úžasně sympatickou vědkyní Alicí, očividně taky někde vypěstovanou. Teplota filmu pro vysemenění vhodná, vlhkost dostačující a výzkumu šéfuje zrzavý debil, čili úspěch zaručen. Skleníky prostorné, myšlenky hluboké, kytičky jedovatě barevné a jejich čuchací virus, vonící po covidu a marihuaně, bude distribuován do všech škol! Velmi vizionářské. Podbarveno tak epickou hudbou, že i Enrico Morricone by záviděl. A ani to moc nestálo. Místo velkého orchestru postačily dudy, bubínek s paličkami, mírně přiškrcený kohout a pes se skřipcem na koulích, to vše hozeno do barelu, kutáleno dolů z kamenitého kopce a honěno zvukařem, který co chvíli zakopnul, zakurvoval a jebnul sebou a mikrofonem na tyči do barelu, až to zadunělo. No jo, ale co s kytičkami? Posílám dva barely... herbicidu Travex. (09.03.2023)

Relatívne originálny nápad, respektíve artovejšia verzia nápadu z Invaders of Body Snatchers (ale s iným priebehom aj vyústením a bez mimozemšťanov), ktorej by to ale viac slušalo ako maximálne hodinovke v seriáli typu Twilight Zone. Little Joe zaujme farebným riešením, môžete rozoberať, kde čo znamená červená a zelená farba, sledovať mizanscénu a pohyby kamery a bezpochyby vás to intelektuálne zabaví. Lenže postavy stále dokola opakujú tie isté informácie a na takúto stopáž je to skrátka veľa, preto spomínam aj možnosť, že v rámci seriálu by išlo o záživnejšie dielo. Taktiež môžete vo filme hľadať metafory podľa vlastného gusta, od reflexie patetického workoholizmu súčasnej spoločnosti až po podprahové vsugerovávanie ideológií. Ide o typ metaforického filmu so zameraním na farebnú zložku ako napríklad Neon Demon, ten mal ale predsa len väčšie vnútorné pnutie a nepôsobil až tak strojovo chladne. (23.09.2020)

Štěstí je vrtkavá záležitost, tak proč tomu nepomoci skrze možnosti genového inženýrství. Malý Joe je vcelku komorní film, který se v průběhu děje snaží budovat tísnivou až nepříjemnou atmosféru, což se mu daří především díky etnicky-hororové hudbě (zvláštní kombinace, ale nějak jsem to potřeboval nazvat) a skleníkovým prostorům, které i přes svou prosklenou světlost působí v tomto případě nadmíru nepřátelsky a "temně". Na jedné straně člověk vidí vztyčený ukazováček směřující k neomezeným možnostem genového inženýrství, na druhé straně by se v tom však dala najít i paralela k (ne)násilnému prosazování vůdčích myšlenek ve společnosti (v tomto případě za účelem přežití). Velice mě zaujala práce s prostorem a kamerou, která jako by se úmyslně snažila upozadit postavy. I přes velice originální námět jsem měl však pocit, že nebyl naplno využit potenciál, který zůstal spíše ve spánkovém módu, místo aby vykvetl do plné krásy. I tak jde však o pocitově znepokojující film. (23.02.2020)

Nevyužitý potenciál. Vtahující futuristická forma odpovídající sterilnímu dějišti a zajímavý námět, který se dal rozvinout X způsoby s Y možnými vyústěními. A nevadí že zůstal komorný a nevýpravný, nebo že nenaplnil naznačované žánrové nádoby. Vadí, že v druhé polovině je v chytrosti o dva kroky za divákem a z hlavní hrdinky, která je v příběhu divákovou bezpečnou spojkou s rozvíjejícím se nebezpečím, dělá zaslepenou hlupačku. [Cannes] (20.05.2019)

Je to agonicky pomalé pseudo sci-fi. Je to spíš horrorový příběh s hluboce pohřbeným vzkazem. Co čekáte od filmu o rostlině , která kontroluje mysl. Estetika filmu je zajímavá, ale je zbavený veškerého sexu a mrazení po těle . Byl jsem filmem zklamán, ale nenechalo mě to lhostejným. Není to nudné, ale fascinující také ne. Je to takové moc statické, jako nějaký experimentální film.Digitální věk nás všechny změnil. Ne moc, vlastně skoro neznatelně, dá se ale vnímat, že přemýšlíme jinak, díváme se na svět jinak a žijeme tak trochu odtrženě od vlastního já. Stalo se to, aniž bychom si toho všimli. Přineslo nám to štěstí? Nikoliv. Ale už jsme v tom moc hluboko, abychom se vraceli zpátky, a tak si to štěstí prostě musíme opatřit jinak. Velmi aktuální, skoro až filozofickou otázku řeší ti hloubavější z nás ve sprše nebo v noci před spaním a rakouská režisérka Jessica Hausner ve svém novém filmu Malý Joe.Autorka oceňovaného dramatu Lurdy si skrze něj poprvé vyzkoušela sci-fi žánr a rozhodla se palčivé problémy moderní společnosti ilustrovat na příběhu pěstitelky rostlin, která vyvine vlastně květinovou alternativu dítěte. Vedle toho divák sleduje současně i psychologické drama staré jako emancipace sama; ambiciózní žena a zároveň svobodná matka stojí rozkročená mezi kariérním a mateřským úspěchem, a tak trochu neví, co si počít. Tedy, myslíme si, že právě to jsme na ploše 105 minut viděli. Ono je to totiž celé tak strašně pomalé, chce se říct až nudné, že je spoustu času si do filmu (ve snaze zabránit pocitu promarněného času) ledacos přimyslet. Obrazová stránka věci pomáhá onomu skrytému poselství, aby neušel divákově pozornosti. Psychologický vývoj jednotlivých postav je záměrně téměř neznatelný z jejich slov a chování, a tak si tvůrkyně pomáhá obrazem, jak to jen jde.Dobře funguje i hudební složka a zvuk, které udržují diváka v alespoň základní tenzi, jak to celé dopadne. Tak proč se zdá, že režisérka rozehrála několik linek, které ale absolutně a citelně nedotáhla, takže to ve výsledku působí lacině. (22.04.2020)