Hanba

Liv Ullmann a Max von Sydow jsou první ze zásadních opor tohoto filmu. Člověk při sledování nemá pocit, že se dívá na herce, ale na opravdový pár, který si žije svůj život. No a pak je tady samořejmě režie Ingmara Bergmana. Veselí střídá pocit nejistoty, stísnění, zloby a úlevy. Hanba je teprve druhým filmem tohoto skvělého režiséra, který jsem viděl, ale zcela jistě ne tím posledním. (19.06.2011)

Na ostrove Gotland žije mladý pár. Všade navôkol zúri vojna. Jan a Eva Rosenbergovci sa snažia zostať stranou, ale nejde to. Vojna ich vtiahne do svojho ošiaľu. Bergman s pomocou výborných hereckých výkonov hlavných predstaviteľov a niekoľkých skvelých scén ukazuje nielen hrôzy akejkoľvek vojny, ale hlavne to ako mení ľudí. Je to jednoducho film o hanbe. (16.08.2004)

Nezvykle výpravný a extrovertní Bergmanův film. Jeho vyhrocená reflexe dopadu války na manželský pár, který žije v izolaci severského venkova, je vlastně z diváckého hlediska netypicky přístupná a otevřená. Výjevy válečných hrůz nepotřebují žádné extrémní stylizační doplňky, valící se kolony vojsk postrádají znepokojující anonymitu siluet tanků z Mlčení. Tušená válka naplno vtrhává do života postav, není důležité určit kdo s kým a proti komu, je důležité postihnout nápadnou změnu v chemii páru. Zpočátku dominantní Eva se mění v pasivního následovníka muže Jana, jehož slabota a zbabělost se vlivem válečných hrůz mění v jakousi hanebnou formu brutality. Muž zvíře vládne světu, zatímco jemný ženský princip se v houštině výbuchů a utrpení stahuje do trpitelské oddanosti. Nesmírně působivé, poněvadž navzdory jednoznačnému poselství dokázal Bergman uchovat složitý vnitřek postav. Metafora hanby je mimochodem bergmanovsky úchvatná – zlého snu, který nepatří ani jedné z postav a ten kdo se z něj probudí, měl by pociťovat nekonečnou hanbu. Jak vidíme, v tomhle ohledu se nic nezměnilo. Hanbu nevidět. (29.11.2008)

Jan a Eva Rosenbergovci neprežívajú zrovna priaznivé obdobie,jednak sa nachádzajú v bližšie nešpecifikovanej vojne,kde nebezpečenstvo číha z každého kúta,majú viac šťastia,ako by si mysleli,alebo hereckí predstavitelia Max a Liv v extrémne náročnom vdýchnutí ich výkonov nabádajú k prílišnému naturalizmu v tak pesimistickom vyznení,že hľadať nejaký číri optimizmus je ako hľadať ihlu v kope sena,ale nebudem až taký pesimista,a predsa sa šťastie na nich usmeje... Ale takým nemastným-neslaným spôsobom...Ako pokračujú vo svojich útrapách,tak je nejednoznačné,ako skončia. Čo mám doteraz skúsenosti,ktoré sa týkajú videných počinov Ingmara Bergmana,tak mám pocit,že snímok je netypický,najmä v zobrazení všadeprítomných agresiách,ktoré neprospievajú psychike týmto ľuďom,trpia,lebo vojna je preto,aby vyžmýkala všetku vnútornú pohodu každého jedného obyvateľa,ktorého sa to týka... Film má preto takú silnú odozvu v dušiach diváka,lebo herecké výkony dvorných spolupracovníkov režiséra Bergmana sú fenomenálne,kde pripočítam kameru Svena Nykvista,výpravu a predstavu,že táto vojna môže byť hociktorá,ale ako som počul v úvodných titulkoch,tak ja si najskôr predstavím extrémne-brutálnu 2.Svetovú Vojnu... (22.10.2014)

... "Jsem determinista"... áno, Jan to naplno prejavil vo svojom ďalšom jednaní, vo svojej ľudskej "premene", ktorá by sa rozhodne nedala prirovnať k premene húsenice na krásneho motýla :-/ .... vizuálne, herecky, charakterovo úchvatné, ale v celkovom vyslovení autorovho posolstva sa mi to zdalo až nesmelo otvorené ... možno som čakal viac "rozpitvania" jednotlivých charakterov a viacvravnejší epilóg. A možno bol môj hlavný problém s filmom ten, že na rozdiel od Bergmana nejaké to politické (ideologické) stanovisko zastávam :) a preto mám tendenciu sa priklaňať na jednu alebo druhú stranu, hodnotiť, odsudzovať, obdivovať, a to dokonca aj v prípade vojny, kde to asi vôbec nie je správne :( .... a možno, nakoniec tá vojna bola iba metaforou vnútorného ľudského oportunizmu, ktorý človeka núti robiť veci v príkrom rozpore s jeho vlastnými ideálmi, ba čo viac, dokazuje mu, že všetky jeho ideály končia tam, kde začína jeho prospech (27.12.2010)