poster

Tiché doteky

  • anglický

    A Certain Kind of Silence

Drama

Česko / Nizozemsko / Lotyšsko, 2019, 96 min

  • kajas
    ***

    Příběh o dívce, která se rozhodla pracovat v zahraničí, ale její zaměstnavatelé se nechovají tak úplně normálně. Ta úmyslná sterilita a odosobněnost objevující se v celém filmu mě na jednu stranu fascinovala a na druhou otravovala. Víte, že se v novém domově hlavní hrdinky děje něco zlého, ale nejste schopni to přesně pojmenovat (k tomu slouží až titulkový dovětek v samotném závěru). Na české poměry hodně specifický snímek, nelze mu upřít kvality, ale znovu ho asi vidět nepotřebuji.(8.7.2019)

  • Filmmaniak
    **

    Mysteriózně působícímu snímku o postupném odkrývání takřka sektářského fungování rodin s alternativní výchovou a o hranicích, za něž jsme ochotni zajít ve snaze obstát v životě před námi samotnými i před naším okolím, záměrně natočenému ve všech ohledech včetně hereckých výkonů, veškerých lokací i celkové atmosféry klinicky chladně, schází větší dramatická intenzita a silnější tah na branku. Problém je i v postavě hlavní hrdinky, která se sice k určitým pravidlům striktní rodiny, v níž pracuje jako au-pair, zpočátku staví odmítavě, ale nakonec se naučí je apaticky přijímat, a přestane se tím pádem pídit po dalších podrobnostech toxického zázemí svých zaměstnavatelů. Zdlouhavé čekání na pointu utne až dovětek před závěrečnými titulky, který dodá snímku zpětně smysl, a díky němuž se dozvíte, o čem to vlastně celou dobu bylo. Respektive o čem to mohlo být, kdyby to bylo odvážnější, ostřejší a neskončilo to jen u pár znepokojujících náznaků.(4.7.2019)

  • xxmartinxx
    ****

    Princip zážitku byl pro mě podobný jako u některých Dolanových filmů - hrne se na mě obrovské množství energie a přepjatosti (byť ve formě excesivní čistoty - neříkám, chraň bůh, že se to Dolanovi podobá stylem) a já vlastně vůbec netuším, jak s nimi naložit. Mělo to být strašidelné? Mělo to být legrační? Bere se to vážně? Nebo se u toho tvůrci sami smáli? Tiché doteky můžou být zajímavým předmětem diskuze o autorském záměru - protože vůbec netuším, co po mně Hogenauer chce. Ale rozhodně mě to bavilo vstřebávat každým okamžikem. Plus jsem byl okamžitě prodaný kameře a obecně postprodukci. Jednak ta podivná umělost předměstí (nevím o filmu ze současnosti, který by s tím pracoval tak dobře), a pak ty barvy... Obvykle tuhle paletu nemusím - mám rád, když je v obraze černá černá a bílá bílá, ne když je všechno odstín šedivé, ale tady se s tím prostě pracovalo tak dobře! Zkrátka film jiný, než chci, a vlastně ani pořádně nevím jaký - jen vím, že ho chci vidět znova. 85 %(4.7.2019)

  • Psice
    ****

    Tiché doteky se v něčem podstatném podobají českému filmu Domestik – sterilita, manipulace, touha po dokonalosti, totalita a odcizení nebo spíše odlidštění. Toto odcizení má několik fází – ztráta kontaktu s domovem, s rodinou, s rodným jazykem nebo se svým vlastním jménem. Proto má mladá Míša potřebu vytvořit si (alespoň dočasně) něco, s čím se může nově identifikovat, pocítit sounáležitost … najít něco „jako“ rodinu - zkrátka zase někam patřit, třeba i zdánlivě. A pak už jenom stačí dostávat se na základě systému odměn více na dosah tomuto cíli – čím více se člověk vzdá své identity a svých morálních hodnot a odcizí se sám sobě, tím blíže je dané metě. Jakékoli pochybnosti jsou vyargumentovány jako neopodstatněné, později se z nich stávají přímo lži. A cíl je pořád jenom zdánlivý, protože pro jeho dosažení je třeba překročit další hranici. Film má skvělou gradaci a i když divák tuší, že „tady něco nehraje“, pořád neví, co přesně to je. Právě na této vnitřní intuici je postavena podstatná část filmu. Jedním z mnoha signálů, že se děje něco „jinak“, je například elitářství - třídění na my a oni. MY jako vyvolení, ONI jako ti, kteří nic nechápou. Postupně se ve filmu objevují motivy nekončící lidské snahy o vytvoření jakéhosi nadčlověka. Umanutá touha přímo po konstrukci geneticky dokonalého člověka pak může připomenout Galtonovu „pozitivní“ eugeniku. Dalším spojujícím prvkem s Domestikem je manipulace – k ní zde dochází v mnoha směrech - pomocí jazyka (slov), manipulace s tělem a symboly, posouváním hranic. Režisér navíc skvěle sleduje psychologický vývoj hlavní hrdinky, která se postupně mění z empatické dívky v sadistku. A pokud tenhle „skok“ není pro diváky pochopitelný, tak je to dle mého úsudku záměr, protože přesně takhle se „to“ děje. Právě v nové situaci a v nové sociální roli jde často stranou vlastní úvaha, přesvědčení či hodnoty (jak dokazuje například Stanfordský vězeňský experiment). A to, že pointu celého příběhu divák plně pochopí až z dovětku – to je takový „aha“ efekt, který musela zažívat i Míša, když jí vše došlo. Poslední filmová věta, kterou pronáší tlumočnice, ve které odkazuje velkým obloukem na domov, je brilantním zakončením téhle jízdy. Po zhlédnutí filmu mě ale tíží otázka, proč právě teď přichází toto téma? Snad proto, že ve světě, který se pro nás stává stále více cizím, budeme chtít ve finále každý někam patřit, vytvářet vztahy s druhými (skutečnými) lidmi. Možná vůbec netoužíme po virtuálních a nahodilých vztazích s „krátkou trvanlivostí“. Nemůže snad právě z tohoto extrému roztříštěnosti a dezintegrace vyvstat (v dobré víře) extrém opačný, totalitní?(8.7.2019)

  • vyfuk
    ***

    [KVIFF 2019] Takový normální příběh. Zatím. Holka z Čech odjede do Lotyšsko/Holandska hlídat dítě. Takový normální příběh. Zatím. Pak nějaké ty umělecké skrupule, které k tomu patří a jsou sami za sebe trochu únavné. Ale dejme tomu. K tomu nějaký to ubližování. Hm, zajímavé. Už ne tak nějak normální příběh. Zatím. No a poté to už spíše hraničí se sci-fi a divák ani neví o co běží, kdo běží, kam běží. Tam se dostáváme k velkému finále, ve kterém se vlastně dozvídáme, že šlo o skutečnou událost. Což je zajímavost, kterou vlastně skoro nikdo nečekal. Minimálně já ne. Je to zvláštní, protože film tím dostal sílu až v posledních minutách. Nicméně já bych nemluvil o vyloženě špatném díle. Koukáme zde na kus díla, které není špatně udělané. Technicky. Příběhově je to někdy trhanec a někdy mazanec. A někdo má rád holky a někdo vdolky. A já obojí. To nic nemění na potenciálu, který je zde i do budoucna. Ale zatím ne tolik. Ale to nevadí. V celku to stačilo.(7.7.2019)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace