Tiché doteky

Štve mě, jak ten film vypadal, protože když v titulcích vysvětlí, o co tam vlastně šlo, až pak mi došlo, jak skvělý film by se z toho dal udělat a mrzí mě to kvůli tomu, že atmosféru měl skvělou. Respektive měl by, kdyby mnohem víc znepokojoval a nepůsobil tak, jako by se v něm nic nedělo. To totiž Tiché doteky (možná to bude moc silný výraz, ale jsem prostě zklamaný) zabilo. Úvodních 20 minut bylo dokonalých a modlil jsem se, aby to tak vydrželo, protože by se konečně zas po dlouhé době objevil nějaký pořádný český film, který by se i lišil. Jenže stejně jako mnou nedávno viděný Hotel od Jessicy Hausner (který se k tomuhle filmu dá skvěle přirovnat hlavně kvůli úhlům kamery a vlastně i stejnou atmosférou a jejím průběhem), po 20 minutách mě to začalo nudit, protože nám za tu dobu byla nastíněna základní zápletka - au pair přijede do zahraničí k nějaké bohaté rodině a má se starat o zamlklého synka - jenže ono se pak nic moc nedělo a nejhorší bylo, že film si ani nedělal nějakou námahu s tím něco vysvětlovat. Co dělají rodiče Sebastiana? Nevíme. Proč jí Sebastian totálně rozflákal notebook? Nevíme. Proč se scházejí s dalšími bohatými lidmi? Dozvíme se až v textu před závěrečnými titulky. V tom textu se dozvíme úplně všechno o tom, co se ve filmu vlastně dělo, jenže problém je v tom, že ten film by to měl říkat sám, bez nějakých pomocných textů. A to Tiché doteky neříkají. Vlastně nebýt tam ten vysvětlující text, tak nikdo nevíme, o co vlastně šlo. A to je špatně. Ale zase na druhou stranu si zde musím pohonit své miniaturní ego, mě to v průběhu film došlo. Ne úplně vše, ale ten základ jsem odhadl. Každopádně, i když bylo dobré vidět tohle téma v českém provedení, bohužel to nedopadlo jak mělo. Zaujala mě jenom kamera, ze začátku a pak chvílemi atmosféra, pár scén a to je asi všechno. Navíc tam jsou i některé zbytečné věci (třeba ta romantická linka tam vůbec být nemusela) a Křenková má v obličeji pořád jenom jeden výraz, akorát se občas usměje a jednou nebo dvakrát rozbrečí (btw, v té telefonní budce to tvůrci moc nedomysleli, sopel z nosu nezačne kapat hned, jak člověk začne brečet). Škoda, mohlo to dopadnout mnohem, mnohem líp. A na nějaký pořádný a jiný český film evidentně musím čekat dál. 2* (20.02.2020)

Tiché doteky se v něčem podstatném podobají českému filmu Domestik – sterilita, manipulace, touha po dokonalosti, totalita a odcizení nebo spíše odlidštění. Toto odcizení má několik fází – ztráta kontaktu s domovem, s rodinou, s rodným jazykem nebo se svým vlastním jménem. Proto má mladá Míša potřebu vytvořit si (alespoň dočasně) něco, s čím se může nově identifikovat, pocítit sounáležitost … najít něco „jako“ rodinu - zkrátka zase někam patřit, třeba i zdánlivě. A pak už jenom stačí dostávat se na základě systému odměn více na dosah tomuto cíli – čím více se člověk vzdá své identity a svých morálních hodnot a odcizí se sám sobě, tím blíže je dané metě. Jakékoli pochybnosti jsou vyargumentovány jako neopodstatněné, později se z nich stávají přímo lži. A cíl je pořád jenom zdánlivý, protože pro jeho dosažení je třeba překročit další hranici. Film má skvělou gradaci a i když divák tuší, že „tady něco nehraje“, pořád neví, co přesně to je. Právě na této vnitřní intuici je postavena podstatná část filmu. Jedním z mnoha signálů, že se děje něco „jinak“, je například elitářství - třídění na my a oni. MY jako vyvolení, ONI jako ti, kteří nic nechápou. Postupně se ve filmu objevují motivy nekončící lidské snahy o vytvoření jakéhosi nadčlověka. Umanutá touha přímo po konstrukci geneticky dokonalého člověka pak může připomenout Galtonovu „pozitivní“ eugeniku. Dalším spojujícím prvkem s Domestikem je manipulace – k ní zde dochází v mnoha směrech - pomocí jazyka (slov), manipulace s tělem a symboly, posouváním hranic. Režisér navíc skvěle sleduje psychologický vývoj hlavní hrdinky, která se postupně mění z empatické dívky v sadistku. A pokud tenhle „skok“ není pro diváky pochopitelný, tak je to dle mého úsudku záměr, protože přesně takhle se „to“ děje. Právě v nové situaci a v nové sociální roli jde často stranou vlastní úvaha, přesvědčení či hodnoty (jak dokazuje například Stanfordský vězeňský experiment). A to, že pointu celého příběhu divák plně pochopí až z dovětku – to je takový „aha“ efekt, který musela zažívat i Míša, když jí vše došlo. Poslední filmová věta, kterou pronáší tlumočnice, ve které odkazuje velkým obloukem na domov, je brilantním zakončením téhle jízdy. Po zhlédnutí filmu mě ale tíží otázka, proč právě teď přichází toto téma? Snad proto, že ve světě, který se pro nás stává stále více cizím, budeme chtít ve finále každý někam patřit, vytvářet vztahy s druhými (skutečnými) lidmi. Možná vůbec netoužíme po virtuálních a nahodilých vztazích s „krátkou trvanlivostí“. Nemůže snad právě z tohoto extrému roztříštěnosti a dezintegrace vyvstat (v dobré víře) extrém opačný, totalitní? (08.07.2019)

Bezemoční drama Tiché doteky mě z nějakého důvodu chytlo hned od začátku. Celou dobu jsem čekala, co se z toho vyvrbí, ale že bude mít film reálný základ v konkrétní křesťanské sektě zvané Dvanáct kmenů, by mě vůbec nenapadlo. Přitom absence emocí či katarze jako by odrážela situaci v současné přetechnizované společnosti, ve které už nezbývá moc prostoru pro city. Přerod hlavní postavy pracující coby au-pair je skoro až k neuvěření. Pořád nevycházím z údivu, jak tvárným materiálem se stala v rukou rodiny z vyšší vrstvy. Nutno podotknout, že Eliška Křenková se ústřední role zhostila opravdu se ctí. (75%) (04.04.2023)

Na Tichých dotecích oceňuji, že mají vysoce evropský formát a řemeslně je to opravdu nadprůměrná lahůdka. Dost lidí tu Hogenauera přirovnávà právě k některým evropským režisérům, proto jsem měla vyšší očekávání. A byla bych i spokojenější, kdyby scénář tlačil více na pilu a nenechával všechno jen tak symbolické a v podstatě pod pokličkou. Divák si tu totiž párkrát musí lecco domýšlet a odhadovat. Na to, že film není dlouhý, tak se mi vlastně táhnul. Věřím, že téma to je vážné a na větší rozbory, ale dějově mě to úplně neuspokojilo a působilo to na mě občas mdle. Viděno v rámci Šary Vary. (19.07.2019)

O co vlastně jde? 1) Komentář je jeden celý spoiler. Nevěděl jsem, o co ve filmu jde. Myslel jsem si nejdříve, že sleduji nějakou scifi o sektě vesmířanů. Nebo nějaký perverzní orgiastický kult. Že by šlo o náboženskou společnost mě vůbec nenapadlo._____ 2) A ono jo. Twelve Tribes jsou křesťané, mezinárodní konfederace se zhruba 3 000 členy, založená v roce 1972 v Tennessee v USA. Podobně jako Amišové se zaměřuje na ekologické hospodaření. Děti vychovávají doma (v USA i ve vlastních školách)._____ 3) A teď přijde to zajímavě. Poté, co německá policie sektě odebrala asi 40 dětí za používání fyzických trestů (zejména výprask bambusovou rákoskou), část členů se přesunula do Česka na statek Uchované semínko v Mšeckých Žehrovicích. Podrobněji o nich zde._____ 4) Věc má ovšem ještě jeden aspekt. Po celou dobu nasvědčuje faktu, že jde o něco jako Dvanáct kmenů, jen trestání dětí a stravování v kavárně. Mechanické naroubování dokumentu na závěr filmu s informací, že toto jsou ti, o nichž je film natočen, je nefair vůči Dvanácti kmenům i vůči divákům._____ 5) 35letý režisér a scénárista Michal Hogenauer má bezpochyby před sebou zajímavou budoucnost._____ 6) Výstižný koment: Vitex (bez hodnocení), Psice****. (02.01.2020)