Chlast

Chlast zarývá nehty pod kůži pomalu. Ty žlutý špinavý nehty bagrujou tělem natolik trpělivě a požitkářsky, že si toho člověk často všimne až pozdě s tupým, nepřítomným výrazem a pomatenou myslí při pohledu na vyčuhující pařáty, které prošly skrz na skrz druhou stranou ven, jen aby se jak písečnej had zase zanořily do těla o kus dále. __ Snímek ale není (jen) kritikou alkoholu. Daří se mu držet odstup, tempo a notu cynického pozorovatele a nebojí se ani uznat to dobré a svůdné, co alkohol dává ať už na prchavou chvíli nebo delší dobu. Lakonicky konstatuje, jak se proleptal naší kulturou až se stal její nedílnou součástí. Že se jako vir svou opojností, schopností uvolnit ztuhlé šrouby v mysli a kamufláží brání varování našeho konzervativního racia, jež postupně rozpustí ve svém objetí. __ Snimek také pozvolna zarývá své nehty do diváka, který je pro absenci přepjatých scén přistižen nepřipravený. __ Chlast má potenciál zrát v hlavě. Prokousávat si cestu myšlenkama ještě několik dní po projekci. Protože nestaví vše co chce sdělit hned z první na odiv, protože moralisticky neukazuje prstíčkem. Vnímal jsem v něm spoustu marnosti v radosti a v opakovaných chybách, které trocha (nebo celé řeky) ethanolu na okamžik zaplaví. A přes střídmost, se kterou režisér snímek vypráví, mi bylo zle z té neschopnosti hlavních hrdinů vykročit z kruhu. A ono, proč vlastně? K čemu? Ten, koho chlast chytí, daleko neuteče. A on je beztak nedržel zase až tak pevně. Ne vsechny... Vše se beztak děje zas a znovu, jen aby ostražitost časem polevila, přes oči nám natáhla zaslepující saténový šátek a pod nos vrazila voňavě opojný příslib, že bude zas vše bezstarostné, zábavné, že se strach rozplyne a věk se rozplyne a ostych zmizí a starosti s ním a už zase nebudeme nudně všední a vše bude lepší. A na chvíli to fakt funguje. A pak na další chvíli. A pak je to najednou jedno. (hezký komentář napsal Marigold) (25.12.2020)

Opäť raz Vinterberg v plnej paráde. A k tomu priam hypnotizujúci Mads Mikkelsen. No čo si viac priať? Ten jeho záverečný tanček ma totálne prikoval k obrazovke, nedalo sa pozerať inam aj keby človek veľmi chcel. Skrátka geniálne. Na tie najlepšie kúsky od tohto režiséra to síce nemá, ale po dlhšom čase opäť jedna super záležitosť. Dejová linka krásnym spôsobom načrtla divákovi ako to dopadá, keď sa niečo myslí dobre, znie to rozumne, no nedomyslí sa to do dôsledkov. Ukážková psychologická sonda do duše človeka v kríze stredného veku a ubitého dnešnou spoločnosťou a jej nalinajkovaným konzumným spôsobom života. Na hranici 4-5 hviezd.89/100 (10.02.2021)

Živě si představuji, jak by námět tohoto filmmu přetvořila česká produkce do zoufale trapné komedie bez špetky noblesy. Právě noblesa mě totiž napadá jako jedna z prvních věcí ve spojení s Vinterbergovým Chlastem. On je to totiž film myšlenkově vcelku plytký. Naštěstí samotné pojetí tématu denního chlastání je zde... noblestní. Poměrně inteligentní, uvěřitelné postavy ve vší skromnosti objevují zákonitosti denního chlastání. Jsou části filmu, kde se cituje Hemingway a jsou části filmu, kde se chčije do postele. Oba rozměry zde mají své místo, oba vedle sebe koexistují a ve své podstatě fungují. Přeci jen mi jako pěst na oko přišlo chování všudypřítomných studentů, kteří dle mého názoru měli za úkol dotvářet realistické vyznění filmu a to se příliš nepovedlo... Jako lehká komedie však ok. 7/10 (14.04.2021)

Z jednoho pohledu je Druk klasické drama o skupině čtyř učitelů a nejlepších přátel, které působí v první polovině jako feel-good movie, ale v druhé polovině kontrastně obráceně vykresluje depresivní rozvrat životů všech zúčastněných. Z pohledu druhého se dá film chápat jako výstižný popis působení alkoholu na všechny oblasti života člověka, ať už sociální, rodinný, osobní nebo pracovní. Důležité ale je, že z obou rovin si film bere jenom to nejlepší a výsledek je nečekaně zajímavý a na poli podobných filmů nevídaný. Mads Mikkelsen opět dokazuje, že je komplexní áčkový herec schopný zahrát cokoliv od drsných thrillerů (Arctic, Focus) přes fantasy záporáky (Doctor Strange) až po hutné dramata (Lov, Chlast), které mu sedí asi nejvíc. Ve výsledku je dojem slabší než u režisérova předchozího Lovu (vzhledem k tématu asi pochopitelné) a ke konci film trochu upadá, ale svoji myšlenku dovedl do cíle výborně a závěrečným tancem divákovi vlastně i příjemně odlehčil. O kvalitách filmu svědčí i to, že přes nepřítomnost na Cannes a covidovém dopadu má pořád obrovský dosah a po opening víkendu se stal nejnavštěvovanějším dánským dramatem posledních let. (05.01.2021)

Vinterbergovi se podařilo vystihnout nejrozličnější situace, z nichž vychází ambivalence pití alkoholu. Není náhodou, že zobrazil mužský svět ve stadiu bilancování. Často se pejorativně říká, že chlapi jsou děti a nedospělci, bohužel to mnohdy bývá tak, že jsou to citlivé a jemné duše, jen to na nich vždy nepoznáte. Euforie, letargie a deziluze, časté fáze pití zde vidíme, někdy jsou zachycené natvrdo, jindy jen náznakem, tak to má být. Taky není divu, že je nám blízká dánská poetika, jsme si v mnohém tak podobní, teď už nezbývá, než aby nějací takoví dva, tři Vinterbergové působili i u nás a točili podobně úžasně. 90%. (15.03.2021)