Hvězdy na čepicích

Silnou stránkou filmu je rozmiestnenie a neustály pohyb hercov na scéne (mizanscéna). Táto práca je ozaj precízna a vo veľkých záberoch je radosť sledovať dokonalú organizáciu, v tomto smere napomáha veľmi dobrá kamera. Príbeh sa odohráva v roku 1918 kdesi v strednom Rusku a mapuje hlavne maďarských vojakov zainteresovaných v občianskej vojne červených proti bielym. A hoci je technická kvalita snímku neodškriepiteľná, problémom sú emócie. Síce sa neustále niečo deje, zabitých je tu pomerne veľa, ale rozhodne nečakajte vojnu v pravom slova zmysle, ide skôr o popravy, či hon na utečencov. Práve preto je zarážajúce, že chýba silná emócia, možno je to spôsobené, že príbeh nemá hlavného hrdinu. (08.03.2015)

Syrovost, zrůdná záliba ve vraždění (nebo čistě nudná rutina?), nesmyslnost války, barva a národnost, které znamenají život či (pozdější) smrt. Třeba takový úděl zdravotních sester, čtvrthodinka na marnou záchranu života nebo závěrečné vykročení s Marseillaisou byly hodně silné scény, ale takových bylo v tomto filmu více. Hvězdy na čepicích je výborný (proti) válečný snímek, který se s divákem neštve a předkládá mu demonstrativní hodinu a půl neustálého zbytečného zabíjení a o tom ostatně válka je. Ke spokojenosti nejvyšší mi ani tolik nechybí větší důraz na děj (nebyl zde tolik potřeba) a absence hlavních postav (několik výraznějších se jich našlo, bohužel často brzo padly) jako spíš nepřehlednost ohledně zařazení k národnosti či barvě (chvílemi jsem nevěděl, zda jde o Rusa či Maďara, o Bílého nebo Rudého). (19.06.2012)

Původní název zhruba znamená „Vojáci s hvězdou“ a jeden z Jancsóových vrcholných filmů opět účelně dezorientující a neklasickou dramaturgií zpracovává téma občanské války v porevolučním Rusku, boje mezi Rudoarmějci a Bělogvardějci, za přítomnosti maďarských legionářů. Kruté nelítostné scény, perfektní scénické choreografie pohybu armád po zemi či na koních navazují na Beznadějné (Szegénylegények, 1966) a předznamenávají „taneční“ filmy o revolucích, ideách a (ne)smyslu vraždění. Armádní skupiny si předávají „štafetu smrti“ a zdánlivě objektivní, vyvážený pohled (v podřízené úloze se většinou nacházejí spíše sovětští a maďarští vojáci) se především stará o to, aby v publiku vyvolal pocit zoufalství nad údělem lidstva: ničit, ohánět se šavlí, střílet, nevědět proč, nevšímat si na koho. Boj o život vyhrává jen Maďar Lászlo (symbolicky opět András Kozák), jenž v závěru po hromadné výpravě na smrt, při níž bezbranní zpívají Marseilleisu s maďarskými a ruskými slovy, tasí před kamerou šavli a uzavírá toto velké divadlo krutosti na širokém plátně pohledem zpříma na nás, plným vyděšení i výčitek. (17.01.2012)

(1001) Když říkám, že mi někdo rozumí jako nikdo na světě, tak je to z mojí strany největší poklona obdivovaným tvůrcům. A Jancsó je v tomto smyslu OG, u kterého to platí úplně nejvíc. "Hvězdy na čepicích" jsem viděla před sedmi lety v kině a tehdy jsem se zamilovala okamžitě a velmi intenzívně. Ze zkušenosti vím, že se mi filmový vkus mírně (docela dost) mění s během času, a byla jsem tedy zvědavá, jak se proměnilo moje vnímání bezskrupulózního a bezčasého Jancsóva přístupu k filmovému pásu jako k sochařské hlíně, kterou lze manipulovat a ohýbat a týrat do toho nejmenšího detailu a přesto dosáhnout surového a syrového výsledného tvaru. Inu, už jen z toho květnatého popisu lze poznat, že ho miluji pořád stejně, a dokonce jsem připravena prohlásit, že to, co pod jeho vedením předvádí András Kozák (tady a také v A sedmnáct jim bylo let...) v roli ČLOVĚKA bude asi můj nejoblíbenější herecký výkon vůbec. (30.10.2018)

Opravdu výjimečný zážitek. Ve filmu zaslechnete minimum smysl dávajících vět, zato střelba se ozývá téměř nepřetržitě. Bílí, rudí, Rusové, Maďaři, všichni to do sebe šijou hlava nehlava, což mě od začátku filmu vedlo k jednomu jasnému závěru: jsou to všechno paka. Nesmyslnost zabíjení je tu prezentována neobvyklou a přitom prostou formou. Jednoduše se tu vraždí neustále, aniž by byl zaznamenán nějaký důvod nebo nějak zdůrazněny historické souvislosti. Boj nemá smysl, nemá svoje hrdiny, nemá ani taktiku, je to zkrátka jen maření lidských životů. Hvězdy na čepicích nemají hlavního hrdinu ani žádný dominantní příběh, zprostředkovávají nám krátký pohled do válečného chaosu. Přitom to ale není pohled jen tak ledajaký. Estetická stránka filmu, jejímž základem je širokoúhlý černobílý formát, funguje dokonale. (19.09.2006)