poster

Hvězdy na čepicích

  • maďarský

    Csillagosok, katonák

  • Sovětský svaz

    Zvjozdy i soldaty

    (Sovětský svaz)
  • Sovětský svaz

    Звёзды и солдаты

    (Sovětský svaz)
  • Sovětský svaz

    Zvyozdy i soldaty

    (Sovětský svaz)
  • slovenský

    Hviezdy na čiapkach

  • anglický

    Red and the White, The

Drama / Válečný

Maďarsko / Sovětský svaz, 1967, 90 min

  • NinonL
    ****

    Na skupině propuštěných a prchajících maďarských vojáků je ukázána celá tragédie občanské války v Rusku. Všichni bojují proti všem, žádný místní velitel si není jistý, kdy ho přepadne a popraví nějaká tlupa, třeba i vlastních. Dále bezbranní civilisté nebo zdravotní sestry v provizorní nemocnici, další oběti války. Zmatek, chaos a zbytečné oběti, takový dojem ve mně tento maďarský film zanechal.(23.4.2017)

  • asLoeReed
    *****

    Původní název zhruba znamená „Vojáci s hvězdou“ a jeden z Jancsóových vrcholných filmů opět účelně dezorientující a neklasickou dramaturgií zpracovává téma občanské války v porevolučním Rusku, boje mezi Rudoarmějci a Bělogvardějci, za přítomnosti maďarských legionářů. Kruté nelítostné scény, perfektní scénické choreografie pohybu armád po zemi či na koních navazují na Beznadějné (Szegénylegények, 1966) a předznamenávají „taneční“ filmy o revolucích, ideách a (ne)smyslu vraždění. Armádní skupiny si předávají „štafetu smrti“ a zdánlivě objektivní, vyvážený pohled (v podřízené úloze se většinou nacházejí spíše sovětští a maďarští vojáci) se především stará o to, aby v publiku vyvolal pocit zoufalství nad údělem lidstva: ničit, ohánět se šavlí, střílet, nevědět proč, nevšímat si na koho. Boj o život vyhrává jen Maďar Lászlo (symbolicky opět András Kozák), jenž v závěru po hromadné výpravě na smrt, při níž bezbranní zpívají Marseilleisu s maďarskými a ruskými slovy, tasí před kamerou šavli a uzavírá toto velké divadlo krutosti na širokém plátně pohledem zpříma na nás, plným vyděšení i výčitek.(17.1.2012)

  • Morien
    *****

    (1001) Když říkám, že mi někdo rozumí jako nikdo na světě, tak je to z mojí strany největší poklona obdivovaným tvůrcům. A Jancsó je v tomto smyslu OG, u kterého to platí úplně nejvíc. "Hvězdy na čepicích" jsem viděla před sedmi lety v kině a tehdy jsem se zamilovala okamžitě a velmi intenzívně. Ze zkušenosti vím, že se mi filmový vkus mírně (docela dost) mění s během času, a byla jsem tedy zvědavá, jak se proměnilo moje vnímání bezskrupulózního a bezčasého Jancsóva přístupu k filmovému pásu jako k sochařské hlíně, kterou lze manipulovat a ohýbat a týrat do toho nejmenšího detailu a přesto dosáhnout surového a syrového výsledného tvaru. Inu, už jen z toho květnatého popisu lze poznat, že ho miluji pořád stejně, a dokonce jsem připravena prohlásit, že to, co pod jeho vedením předvádí András Kozák (tady a také v A sedmnáct jim bylo let...) v roli ČLOVĚKA bude asi můj nejoblíbenější herecký výkon vůbec.(30.10.2018)

  • lamps
    ***

    Chápu sice, "co tím chtěl autor říci", ale sdělení se mě bohužel nijak výrazněji nedotklo. Série událostí pospojovaných nahodilým sledem tragických událostí, při nichž potenciální hrdinové náhle umírají nebo se vytrácejí ze syžetu, na jednu stranu bravurně reflektuje osudovost a podmíněnost lidského jednání v těžkých životních situacích a podává originální výpověď o zobrazovaných dějinných souvislostech, ale na stranu druhou postrádá skutečné lidské emoce - jakoby se Jancsó tak urputně soustředil na rozvržení a naplánování pohybu na mizanscéně (což je na dlouhých záběrech rámovaných plynulým pohybem kamery skutečně znát), až zcela opomněl přiblížit dění divákovi, vzbudit v něm očekávání, či starost o postavy. Film může být významově hodnotný, ale když nedokáže svůj význam hodnotně znaturalizovat, nemohu na něj zkrátka pět slova chvály...(9.10.2016)

  • Douglas
    *****

    Film, kde mě kromě (pro Jancsóa typické) vynikající práce s organizací postav v mizanscéně a zobrazováním krutosti udivoval především jakousi „štafetovou“ narativní strukturou. Představil skupinu postav, z nichž jedna je dominantní, ale představovaná natolik stroze, že dlouho trvá, než si k ní lze vybudovat specifičtější divácký vztah... A jakmile k tomu dojde, přijde jiná skupina, která většinu té dosavadní povraždí a s ní i postavu, k níž jsme se doteď tak obtížně propracovávali. „Štafetu“ tak převezme dominantní postava nové skupiny, která ale po čase opět umírá a předá „kolík“ další. Film - který nám při aplikaci terminologického aparátu Murraye Smithe nedovoluje přejít z fáze spojení s postavou do fáze spolčení, respektive vždycky po přechodu do fáze spolčení postavu zlikviduje - tak projde řadou různých prostředí, přičemž relativizuje celý systém rudých/bílých a nejsnáze recipovatelné postavy jsou ty stojící na neutrálních pozicích (tj. především zdravotní sestry).(22.4.2007)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace