Jmenuju se Dolemite

Eddie mě po Mr. Church opět přesvědčil, že civilní herectví mu není cizí a velmi dobře zvládá i dramatické pasáže. Film má sice vtipný momenty, dobrou vyprávěcí strukturu (konečně film kde se neskáče v čase sem a tam jak na trampolině ) , ale tu nejsilnější složku filmu má v sobě hlavní postava - člověka žijícího pro svůj sen. (15.12.2019)

Bylo hezké vidět na plátně opět Eddie Murphyho a v docela vážnější roli než jak jsem zvyklá. O Rudy Ray Moorovi jsem nikdy neslyšela, takže tohle pro mě byla premiéra. Musím ale říct, že jako člověk mi byl velmi sympatický. Byť už překročil tu pomyslnou věkovou hranici na získání úspěchu, nevzdával se a šel do toho. Obrovská poklona, že se mu to nakonec i podařilo. Je to ale docela dlouhé a má to hodne pomalý rozjezd. Eddie, i když ho mám ráda, tak nedokázal udržet mojí pozornost po celou dobu filmu. Je to takový průměrný životopisný film, který už asi nikdy znovu neuvidím, ani nemám tu potřebu na to znovu koukat. Vidět jednou a stačilo. (11.03.2020)

Díky za upozornění na dost zajímavou problematiku natáčení černošských filmů a neméně zajímavou postavu Rudyho Raye Moorea. Sice ten zvrácený černošský humor asi málokoho zasáhne, ale postavy, bratrství a vůbec černošské prostředí ve střetu s kapitalistickým filmovým a hudebním trhem, je dost zajímavé. (25.05.2020)

Za posledních 20 let se objevil kdysi tolik populární černý tlučhuba Eddie ve dvou obstojných rolích, a to coby Mr. Church a nyní Dolemite. Je to dobře a přeji mu to, protože to v sobě pořád má, stejně jako třeba Wesley. Celkem "půvabný" film s vynikajícím soundtrackem. Hned se jdu mrknout, jestli se dá někde splašit Dolemite z roku 1975 :-D ... 75% (22.02.2020)

Někdo si tu v recenzích stěžoval na klišé, a jistě, hrubé obrysy zápletky jsou klišé, tedy: skupina loozerů  spojením svých sil a silou přátelství dokáží udělat něco, co má úspěch. ALE, tady dle mého klišé končí, protože celý zbytek filmu jim plive do pomyslného ksichtu. Jakýpak společenský neduh je divákům neustále připomínán, kdykoliv se dívají na dobový film o Afroameričanech? Ano, správně, rasismus. Tento film to naopak neměl za potřebí a když se hlavní hrdina pokusil k rasismu dostat, tak ho s tím postavy bílé pleti posly do jistých mezí a udělaly pro něj něco dobrého. Nebo třeba na konci filmu, kdy se hlavní hrdina baví s mladým talentovaných chlapcem a diváci (nebo aspoň já) vyloženě čekají, že se ho zeptá na jméno a chlapec odpoví třeba "Snoop dog", "2Pac" nebo "Eminem" (s tím posledním si samozřejmě dělám srandu a chci tím dokázat, že rapu absolutně nerozumím). A i kdyby tam nějaké klišé byly, tak jsem si jich absolutně nevšiml, protože jsem se na film dokázal perfektně naladit, celou dobu jsem se řechtal jak kůň a oproti jiným životopisným filmům, jako je třeba stupidní Bohemian rhapsody, jsem ani neřešil, jestli je něco historicky nepřesné. Prostě byla to sranda podle pravdy a víc bych za tím nehledal. A navíc, mám rád filmy o natáčení filmů, a obzvláště, pokud jsou to komedie (tedy ty filmy samotné, ne ty filmy, které filmařské postavy v těch filmech natáčí). Příběhem bych Jmenuju se Dolemite přirovnal k Edu Woodovi, ale s tím, že tu vidíme úspěch, není to depresivní a má to skvělý happy-end, po kterém vám zůstane úsměv na tváři docela dlouho (stopky jsem bohužel nespouštěl). Navíc extra-barevný obraz (nenarážím na nic rasistického, ale ten film opravdu hýří barvami, a to hlavně z teplé části barevného spektra) podtržený "smooth" sedmdesátkovou černošskou hudbou dokáže vyvolat snad jen pozitivní emoce. Za mě jeden z nejlepších filmů roku 2019 (doteď na tento rok nostalgicky vzpomínám, protože jsem chodil do kina na opravdové pecky) a mrzí mě tak nízké hodnocení od ostatních uživatelů. (06.05.2022)