Když Harry potkal Sally

S romantickými filmami mám chronický problém. Ak v nich zacítim vykalkulovanosť a falošné tóny, nemajú u mňa šancu. Aj keď uznávam, že dialógy boli slušne napísané, miestami som sa i zasmial a ústredná dvojica okrem niekoľkých neprehliadnuteľných zaškrípaní podávala uveriteľný výkon. A hollywoodský záver bol, napriek niekoľkým úhybným manévrom, logickým vyústením predchádzajúceho príbehu. Mierne nadpriemerné hodnotenie považujem preto za spravodlivé. (12.04.2010)

Krásná Meg, krásný Chicago - i když jen asi 2 minuty na začátku... ale pak krásnej New York, krásný osmdesátý léta, krásnej a tolik opravdovej příběh "napsáno životem" a dojemně krásnej, ač od začátku jasnej, protože pravidly žánru danej, konec. 90% (no kuwa, co jsem to poslední dobou za ufňukanou babu?!) (15.07.2008)

Největší šok přišel po skončení, při titulkách - cože? Tuhle konverzační romantickou komedii o dvou intelektuálech, co řeší milostné trable na Manhattanu nenatočil Woody Allen? Když Harry potkal Sally je dílo z rodu Pojistky smrti - film si udržuje zvláštní napětí a diváka baví každý záběr, což je způsobeno hlavně perfektním scénářem - slovní přestřelky, především ty mezi ústřední dvojicí, jsou prostě dokonalé a postřehy o soužití žen a mužů naprosto trefné (,,Víš o čem muži přemýšlí bezprostředně po sexu? Jak dlouho tu ještě musím zůstat, abych ji neurazil? Třicet sekund?"). Bez toho, že by citově vydíral, tento příběh o dvou ňoumech, kterým trvalo 12 let, než se do sebe zamilovali, mě dojal a oslovil nejvíc od... no, od posledního filmu Woodyho Allena. (10.02.2011)

Velmi solidní romantická komedie, která na jednu stranu zůstává v zaběhnutém řádu věcí a to svým vyprávěním, vývojem (i koncem), ale daleko přesahuje své konkurenty opravdu inteligentním a místy i kousavým humorem. Což v praxi znamená, že se na film můžete dívat i bez inzulinových injekcí ukrytých v nočním stolku a dokonce i v případě, že máte (podobně jako já) smrtící alergii na růžovou barvu a plyšová zvířátka. Jinak celý film jsem se nemohl zbavit dojmu výrazného vlivu Allenových komedií ze sedmdesátých let (především mám na mysli Annie Hallovou a Manhatten), které pod satirizujícím povrchem ukrývají skutečnou, nepřikrášlenou lidskost. Ostatně i hlavní postavy v sobě nesou tento „oživující“ rozpor – civilnosti se nám dostává právě skrze Crystalův pesimistický cynismus, či naivní náročnost Ryanové. Ovšem právě tohle je na snímku vůbec to nejlepší. Až skrze „vadnost“ se postavy stávají lidmi, ke kterým postupem času cítíme čím dál tím větší empatii a proto nás poté ty po cestě rozsypané střípky a odlesky romantiky mohou naplnit mnohem větším dojetím, než by mohl dosáhnout film s prototypy charakterů alá pán a paní bezchybní. Ono když se nad tím zamyslíte do důsledků, je to docela zajímavý fenomén. Opravdového pohnutí se člověku nedostává po shlédnutí ideálu, ale až v ideálu, který je přiložen do kontrastu s nedokonalostí. Kdybychom si odskočili do jiného žánru, co jiného dělá hrdinské činy opravdu zářivými, než jejich těžkost (která je sama o sobě temnou) a k čemu by byl třeba příběh zobrazující utrpení, které není vykoupeno lidskou odvahou, tím inspirujícím výkřikem „navzdory utrpení půjdu dál“? Asi tak jako bílá opravdu vynikne až ve chvíli, kdy je dána na černé pozadí, pro skutečný projev ideálu lásky je nutná nedokonalost. Tím vlastně autoři řekli hodně podstatnou věc o milostných vztazích (a o vztazích obecně). Láska není o nalezení dokonalého partnera bez chyb – láska je přijetím chyb druhého, a to takovým způsobem, až se i ony stanou součástí neopakovatelné dokonalosti toho, koho milujeme. (30.01.2017)

Zápas bez pravidel zvaný láska má své zvláštní specifikum a sice, že to nejlepší, co vám může nabídnout, necháváte mnohdy celý život jen doslova procházet kolem sebe.. Reiner si půjčil od Allena nejen kulisy podzimního Nového Yorku a natočil nadprůměrnou romantickou komedii těžící z chytře napsaných dialogů N.Ephron a přesného výkonu jednoho sarkasmem hýřícího škaredy, co bude brzy uvádět Oscary. Nebudu myslím spoilerovat, když napíšu, že k dokonalosti mi scházelo vymanit se z osvědčené šablony poslední čtvrthodiny podobných filmů v podobě schématu: krize - odloučení - uvědomění - běh (sprint) - vyjádření - huban - dvakrát yes - zase huban a patrový dort z kokosu - čokoládová poleva zvlášť, však to znáte.. Zajímalo by mě, jak by si M.Ryan a hlavně B.Crystal poradili se scénou předstírání orgasmu v bistru, kdyby si prohodili role.. (11.02.2011)