Marseillaisa

Francúzska revolúcia očami bežných "občanov" a občas aj z pohľadu kráľovskej rodiny. Miestami zbytočne odľahčená a na samotný vojnový konflikt dôjde až v úplnom závere. Herecké výkony pôsobia divadelne, čo sa odzrkadľuje aj v tom, že pri bežných rozhovoroch či monolóch často kričia a výrazne gestikulujú, nikto z nich vyslovene nevytŕča. Chválitebné je, že zo šľachty nerobia prílišného záporáka, skôr je vykresľovaná komicky. Samozrejme, celým filmom znie ona revolučná Marseillaisa. Celkovo nie zlé vlastenecké dielo vytvorené v pohnutých predvojnových časoch, ale pýtalo si to viac vojnovej akcie. (02.03.2021)

Konvenční historický spektákl, který přece jen Renoir mírně pozvedá svým netradičním náhledem na nepřátele lidu i spojováním historických událostí s každodenním zachycením života (i v jediném záběru). To však snímek nezachrání od zdlouhavostí - na tom má podíl i značné oddramatizování a dlouhé záběry. (20.06.2009)

Od nevinného pytliactva holubov na pozemkoch šľachtica cez dobrovoľnícku anabázu do Paríža k masovým scénam bojov o zosadenie kráľa. Osobné príbehy zapálených občanov-revolucionárov v idealisticky zhumanizovanom podaní sa miesia s historicky zlomovými okamihmi a príbehmi podobne poľudštených šľachticov. Ich ľudskosť je ale značne miernejšia ako na strane revolucionárov a podaná tak, aby bolo zrejmé, že staré poriadky je potrebné nahradiť novými. Oduševnenie, zapálenie a elán v značne zidealizovanom, urozprávanom, no zároveň pozerateľnom príbehu vzniku krásnej pesničky. Nadpriemerné hodnotenie vďaka poznatku, vyplynúcemu z filmu: Ak víťazí v štáte revolúcia, kvalita komunikácií sa prudko zhorší. (07.12.2012)

Svoboda vždy zvítězí nad aristokratickou buržoazní smetánkou, aneb pohled na jeden z mnoha francouzských převratů, který ovšem přinesl Francii hymnu, kterou jim my můžeme jen závidět. Překvapí nekonvenční pohled na dvě znepřátelné strany, kdy ani jedna, ani druhá není jen černá nebo bílá, dobrá nebo zlá. Edmond Ardisson je pro mne hrdina tohoto filmu a pak samozřejmě můj oblíbený Juliette Carette. Neboť jak je pro Renoira příznačné, zaměřuje se spíše na individuality než na celkový historický obraz. Dějiny se tak stávají přístupnější například lidem jakose já, kteří se nevyžívají v historických eposech, ale raději se snaží vžít do postav, které v takovém filmu vystupují. (10.06.2012)

Přiměřeně naivní a tendenční výsek z Francouzské revoluce, ale musíme si uvědomit, že jsme v roce 1938, stále ještě ve věku ideologií a ještě k tomu těsně před válkou. To pak nějaké to vlastenecké zjednodušování snáz pochopíme. Nakonec, Ejzenštejnovy filmové fresky taky obdivujeme hlavně pro jejich filmařské kvality a ne pro ideovou pokřivenost. A Renoirova Marseillaisa, i když není zdaleka tak přelomová, přináší zkušenou a přitažlivou filmařinu. Pro mě nejpůsobivější je pasáž odchodu královské rodiny z paláce. 70% (22.04.2014)