O Janovi a podivuhodném příteli

Když jsem byla malá, tuhle pohádku jsem milovala. Po letech jsem si ji pustila a zjistila jsem, že příběhově se mi líbí stále, ovšem herecký výkon a hlavně mluva Tomáše Valíka mě přiváděla k šílenství. Není on lehce mentálně zaostalý, jestli ano, potom se omlouvám, jestli ne, tak stejně nevěřím. Každopádně děj pohádkového příběhu byl zajímavý, něco jiného a ne ta ohraná písnička pořád dokola. (12.08.2011)

Tahle pohádka na mě už od dětství působila hodně tajemně. Kouzlo pro mě má i nyní, ale jiné – za tu dobu jsem obohacena o jisté poznání, které jsem jako dítě neměla. Možná proto mě tak přitahovala, protože oslovovala něco z mého nevědomí. Když si pohádku převedu do řeči symbolů a vnímám, jaká stránka osobnosti zrovna za Jana a princeznu jedná, jsem fascinována. Jako předloha k filmu posloužila Andersenova pohádka „Společník na cestách“, která má (s ohledem na Andersenovu tvorbu) netypicky pozitivní konec. Jan vedle svého přítele, který jej učí posílit svého vnitřního muže, roste. Nádherná princezna s krásným hlasem je ovládána krutostí a chladem svého vnitřního muže, aniž by tento fakt mohla jakkoli ovlivnit. Se svým vnitřním mužem se setkává ve spánku (tedy v jiném druhu reality). Přítel učí Jana tomu (tak trochu šamansky), že sejít z cesty je nebezpečné a že by Jan neměl utíkat od svého záměru. Učí jej, že není vše tak, jak vypadá a že útěk či uposlechnutí strachu není cestou odvahy. Přítel Janovi po zásluze zhmotní bělouše (totemové zvíře), kterého zkrotil v místě mimo čas a prostor, co bychom mohli nazvat snem či nevšední realitou. Přítel supluje Janovi do jisté fáze příběhu roli otce, který předčasně zemřel. Když se však Jan cítí vnitřně silný, chce převzít zodpovědnost a pro třetí odpověď se vydává sám. Počíná si vcelku neobratně, dopouští se začátečnických chyb, ale když přijde na poměření fyzických sil, vítězí. Aby však bylo vítězství završeno, musí prolomit kletbu a uhodnout poslední odpověď. V té chvíli jej přítel učí vypnout ratio a naslouchat intuici (napojit se na hlas své vnitřní ženy). Předtím však, než bude Jan hádat potřetí, ptá se princezna (již v kontaktu se svými vnitřními postavami) otce, zda nejde hádání zrušit. Otec se však zdá být neústupný a princezna tak prochází nutnou zkouškou ne-lítosti. Za důvěru, kterou dala Janovi, pak získá celistvost své osobnosti – klíč ke svobodě. (12.01.2017)

Ludvík Ráža nám na počátku devadesátých let předložit dva kusy, které zvládly vyděsit hned několik generací diváků. Přitom šlo primárně o pohádky, které mají pohladit na duši. Jenže Sedmero krkavců a O Janovi a podivuhodném příteli nám spíš vtloukají do hlavy, že Vánoce u televize musejí být depresivní, chladné a místy až ošklivé. Sice dokázaly udržet naši pozornost, ale kdejaké dítě při vzpomínce před spaním na Chrta Borise Rösnera nebo dominantní Chýlkovou na straně jedné a znepokojivou atmosféru na té druhé, musí hůř usínat. Tedy alespoň v dané době. (07.12.2016)

Asi poslední skutečně dobrá filmová pohádka u nás natočená. Hapkova hudba, docela ponurá až hororová atmosféra, skvělí herci a výborné dialogy. Je zajímavé, jak se v komentářích objevuje, že se u ní pisatel jako malý bál. To já sice trochu taky, ale právě o to jí mám radši. Jen ať pohádky přinášejí pestřejší škálu pocitů, jen ať je nebezpečí velký. Jen ať dítě pochopí, co to má doopravdy být ta síla lásky, když se musí postavit nebezpečí, co je to skutečná odvaha, když musí přemoci strach. A co je to radovat se z okamžiků života, z okamžiků štěstí, o které se musíme sami zasadit. (17.07.2011)

Tohle je neobjektivní a nefér a už to nikdy neudělám, ale u téhle pohádky prostě musím - viděla jsem ji jako dítě a znovu se na ni podívat rozhodně nechci. Pamatuju si, že se mi vůbec nelíbila, rodičům jsem říkala, že je "zlá" Dodnes když mám někdy špatný sen, bývá v něm scéna těch jezdců s rohama. Na konci jsem měla pocit, že tam snad není žádná kladná postava, byla jsem z ní dost pesimistická a doneška z ní mám špatný pocit. Pro dospělé možná zajímavý horor, ale jako dítě jsem chtěla vidět něco úplně jiného! (01.04.2011)