Pasťák

Podle zdejšího obsahu a upoutávky v TV vypadal film celkem zajímavě. Samotnej snímek mě ale spíš zklamal. Částečně musím souhlasit s komentářem uživatele " dobytek ". Půlka chovanců vypadala starší jak I. Vyskočil což mi přišlo spíš úsměvný. Navíc mě osobně I. Vyskočil do role " vychovatele " moc neseděl. Pochválit ale musím kameru a hudební stránku filmu. (08.02.2019)

Film je rozhodně zajímavej, ale jak mam tohle brát vážně? Krampol (30 let) nebo Sloup (32 let) hrajou nezletilý smrady v pasťáku? V podstatě tak půlka těch chovanců vypadala starší než Vyskočil, kterej hrál jejich vychovatele :-) I když on se ani moc nechoval jako vychovatel, ale spíš jako jejich kámoš. I když musim uznat, že Vyskočil tady ze sebe zřejmě vypotil svůj životní výkon. (28.03.2010)

Velice příjemné nahlednutí do instituce zvané Pasťák. Tohoto pojmu jsem ještě já jako malé dítě slíchal jako hrozbu. Šlo o místo kam údajně posílali zlobivá a neposlušná děcka. V dnešní době již zařízení podobného typu dá se říci není, protože školství prošlo jistou reformou a žáci jsou rozřazovány do škol podle příslušné mentální úrovně a pro žáky s poruchami chování jsou pak vyhrazeny samostatné zařízení. Zde je zřejmé, že dříve tomu tak nebylo a žáci s různými typy postižení (samozřejmě spíše lehčí) končili z důvodu nedostatečné a nesprávné výchovné a vzdělávací péče ve stejném zařízení jako žáci s poruchami chování, s neústou k autoritám a se špatným hodnotovým systemem. Taková zařízení tudíž měla velice problematickou klientelu dětí a od vzdělávání a výchovy se opouštělo a vše se řešilo prací. Taková malá exkurze do toho jak to dříve chodilo s dokonce velice pro mě šokujícím koncem. (Předchůdce filmu Bastardi) ZA zmínku stojí i hvězdné obsazení a asi nejlepší role Jiřího Krampola! (07.01.2012)

Depresivní sonda do systému tzv. detenčních ústavů pro mládež  nastavující zrcadlo celé tehdejší  lhostejné společnosti.   Mladý učitel a  vlastně bezdomovec přechází z vcelku poklidného místa na venkově do Prahy, kde je však umístěn místo normální školy jako učitel do detenčního ústavu. Jeho předchůdce tam sice chovanci zramovali, ředitel mu nebude nic zastírat, ale na výběr stejně nemá.  Má dělat to či ono a hlídat si záda. Všem je de facto u prdele,  ostatně jako všechno ostatní, včetně toho, že nemá v Praze kde bydlet.  Z původního strachu se přese všechno postupně otrká  a rád by něco změnil. Ale jak se říká, svatá prostoto...   Krutý závěr vlastně nepřekvapil, byť se jiskřička naděje na chvíli i zatřpytila a naznačila cestu k nápravě, šance na ni ale nebyla.  Celkový dojem pak trochu kazili třicátníci v  roli adolescentů  hlavně  Václav Sloup, jemuž prostě ten přerostlý puberťák  šel ze všech nejhůř  a já si chvíli myslel, že spíš patří  i k zaměstnancům ústavu.   To samé platí i pro Krampola, byť jeho kápo ústavu byl přece jen o fous lepší.  Ale na celkovém obrazu jsou to jen ignorovatelné šmouhy. (03.11.2023)

Jeden z nejpodnětnějších i obsahově zvlášť závažných Bočanových režisérských počinů byl navíc v době svého skutečného vzniku objevem nejen československým, ale v mnohém i evropským a světovým. Způsob, jakým pojednal situaci v sociální sféře po pádu Novotného režimu (doba děje filmu je odhadnutelná do let 1961-1963), navazuje na podobné publicistické dokumentární filmy režiséra Jindřicha Fairaisla (prvního polistopadového generálního ředitele Československé televize) roku Pražského jara MILION VE ZVLÁŠTNÍ PÉČI, INSERÁT a VÍTÁNÍ NEMLUVŇÁTEK, které PASŤÁK předcházely. Autentičnost příběhu posiluje i pojetí hlavní postavy, která v mnohém sdílí některé rysy svých odpudivých svěřenců válcovaných znormalizovanou sociální péčí, která nesměla mnoho stát a od vlastního vězení se lišila spíše kosmeticky než podstatně. Osiřelý, bez kořenů, s ideály, ale bez naděje na jejich dosažení a materializaci (scéna se slzami), bez bytu a ubytování značně nabourává dobové fráze o péči o člověka. Jeho tragicky osudový konec (další zmarněný nadějný lidský život) nedosáhne na přátelský, milostně zbarvený úsměv a viditelnou sympatii obvodní (dětské ?) lékařky v kultivovaném podání půvabné Karolíny Slunéčkové. Tíseň, kterou cítíme z propasti mezi virtuální představou bodrého ředitele a skutečnosti, v mnohém připomíná alegorii normalizační okupace (film vznikal po 21. srpnu 1968). Ano, i takový dokázal být poúnorový komunistický režim, zbavený propagandistických příkras a idylizací. Hudba i tempo odpovídají době a jejímu vnímání času. Dílo nepoškozují; naopak, docelují je. PASŤÁK je dílem, na které se nezapomíná. (12.09.2014)