Chodba šoků

Nadčasové podobenstvo zakomponované do reálnej príbehovej kostry. Muž hľadá skrytú pravdu o svete, tu zhmotnenej do prípadu neobjasnenej vraždy. Dopracovanie sa investigatívca k záveru je spracované znepokojivou, divokou a zároveň svojrázne humornou formou. Oko a ucho diváka vytrháva z pokojného sledovania práce reportéra v utajení striedanie rôzne spracovaných expresívnych obrazov "syndrómov doby". Občianske nepokoje, infantilizmus, operné árie na upokojenie rozháranej duše a vnucovanie sa. Nejde o reálny obrázok psychiatrickej liečebne. Fuller servíruje súbor spoločenských tráum, ktoré spätne pôsobia aj na nezúčastneného jedinca, sledujúceho iné ciele. Nakoniec v tomto svete rušivých obrazov beznádejne uviazne. Otázne je, či vplyvom podobne expresívne podávaného spravodajstva masmédiami sa spoločnosť postupne už dávno netransformovala na množinu prevažne katatonických schizofrenikov, automaticky opakujúc jednotvárne monotónne pracovné úkony, popri sústavne znižovanej voľnočasovej aktivite, sprevádzanej však občasným prevzatím ceny za nejaký výkon a záchvatmi bezcieľnej zúrivosti. (11.09.2013)

Nesmírně jednoduchý příběh, na první pohled, kdy novinář jde do blázince, aby zjistil pravdu o jednom úmrtí. Už od začátku se dá tušit, jak to vlastně dopadne, ale to vůbec nevadí, protože tady je ta cesta neskutečně zajímavá a nápaditá. To, jaké postavy zde jsou, jaké scény se s nimi odehrávají, to je naprosto jedinečné a snadno se vám to vryje do paměti. (02.05.2015)

Novinář se pokusí vyřešit vraždu v blázinci předstíráním vlastního šílenství. Postupně mu ale začne skutečně propadat. Na některý Fullerových filmech je něco perverzního, nepříjemného. Postupně, vlezle, je do diváka implantována tíseň, aniž by se ukázala příčina. Snová scéna, kdy je s bezmocným hrdinou smýkáno po chodbě a šlehají do něj blesky, jako by ke konci jen ztvrzovala, to, co už divák dávno tuší. Může se to stát komukoliv... Shock Corridor tak poukazuje na tenkou bariéru mezi příčetností a šílenstvím. (a krom toho pranýřuje mnohé americké nešvary jako rasismus, atomové bomby atp.) (09.07.2011)

Hviezdička dole za nasledovnú nezmyselnú scénu. Novinár v utajení má hrať pacienta blázinca. Aby sa tam dostal, predstieral, že je zamilovaný do svojej sestry. Jeho partnerka, ktorá mu pomáha tú sestru stvárniť, dokonca nahlásila, že ju obťažoval, aby to pôsobilo dôveryhodne. A potom sa čuduje, že sa s ňou v návštevnej miestnosti blázinca nechce bozkávať(?!). Navyše ho kvôli tomu podozrieva, že sa stáva skutočným bláznom. A pritom sympatické psycho, ktorému by som inak odpustil klišé a moralizovanie. Ani Ken Russell by sa nehanbil za niektoré psychedelické výjavy. Možno sa nimi aj inšpiroval. Len škoda vyššie uvedeného. (04.08.2022)

Vůbec se nedivím, že Fuller byl oblíbeným režisérem Godardovým, blázinec jako panoptikum amerického veřejného života (jižanský rasismus, mccarthismus, protestantské puritánství) předvedený až groteskně (přesto postavy bláznů zahrané podle Stanislavského metody) má podobnou strukturu jako Weekend, i když rámec Fullerova filmu vychází z americké publicistiky, nikoliv intelektuální literatury. (11.07.2011)