The Ninth Name
Režie:
Jiří Sequens st.Kamera:
Josef IllíkHudba:
Jan NovákHrají:
Ota Sklenčka, Vlasta Fialová, Svatava Hubeňáková, Monika Ottová, Zdeněk Kutil, Jarmila Kurandová, Nina Popelíková, Zdeněk Braunschläger, Ladislav Gzela (více)Obsahy(1)
Dávné zločiny znovu dotírají na muže, jenž selhal už v období okupace. Proto chce stopy smazat další vraždou, ale bdělá Bezpečnost hlídkuje. (oficiální text distributora)
Recenze (32)
Nejsem si jist, zdali oficiální text distributora psal člověk, který film viděl alespoň jednou a do konce, nebo kdosi chvatně na koleně, přemílající nesmysly z druhé ruky vygenerované během několika málo vteřin internetovým vyhledavačem. Každopádně je to už podruhé (to samé platí o textu distributora u snímku Ta chvíle, ten okamžik), kdy je film Jiřího Sequense takto apriorně znehodnocován, ač patří právě k tomu nejlepšímu z jeho filmografie. Tenhle snímek rozhodně není žádná sorela, žádná Bezpečnost zde nehlídkuje, po celou dobu se neobjeví na obrazovce ani jeden jediný fízl a onen "zneživotňující schematismus" považuji vskutku už toliko za výplod chorého mozku... Jedná se o zdařilou psychologickou sondu do duší dvou lidí, které spojuje dávný zločin, strach a výčitky svědomí. Tento amalgám má však každý z nich díky životním okolnostem namíchán v jiném poměru, a proto už nemohou najít společnou řeč. Dobře situovaný muž, žijící poklidným rodinným životem, se tedy rozhodne své nepohodlné milenky zbavit. Žádný zločin však není dokonalý... (Samo filmové zpracování vraždy je brilantně ztvárněno z pohledu škrcené milenky, která se pokouší svému milenci-vrahovi – již zsinalá a chroptící – marně ještě cosi vysvětlovat...) Herecký koncert Oty Sklenčky a Vlasty Fialové. Scénář Vladimír Körner, hudba Jan Novák. ()
Upřímně řečeno, moc velký požitek jsem z tohoto filmu neměl. Téma zodpovědnosti za udání kmarádů z partyzánského odboje na severní Moravě za 2. světové války bylo jistě pro autory lákavé. Navíc je zde připomínka osudu Javoříčka, byť podaná nenápadně návštěvou Javoříčských jeskyní. A svědomí, které hryzá dva protagonisty po dvacet let, jistě musí být velké. Když se ovšem žena rozhodne, že dál výčitky nebude snášet a udá sebe i svého bývalého milence (tenkrát asi šlo i o to, že se chtěl milenec zbavit druhého nápadníka), pak dojde na konci filmu k vraždě poblíž mokřiny, což můžeme tušit už z předchozí procházky otce s dceruškou. Ale mnohé bylo jen naznačeno třeba i rvačkou mezi bývalými kamarády. Přidal jsem teď na konci komentáře jednu hvězdičku, asi si ji ten film, když se nad tím zamýšlím hlouběji,, přece jen zsloužil. ()
Poválečné zadostiučinění bylo prováděno způsoby nejrůznějšími. Známé jsou především ty kolektivní. Byly však i osobní a to taktéž z nejrůznějších důvodů a na jeden takový se zaměřil režisér Jiří Sequens St., čímž vytvořil hodně zajímavé filmové dílo. Především psychologické drama se veze v temnější, někdo se přiklání i k noirové, atmosféře balancující na hranici mezi psychické těžkosti s vyrovnáním se s minulostí a s osudem a mezi domnělou romancí, které vede k nečekaně šokujícímu finále. V příběhu se připomíná sovětská partyzánská skupina Jarmark působící na Moravě a taktéž mající svou nemálo diskutabilní historii v rámci svých činů. Ale to jen na okraj, neboť to má hodně společné s charaktery postav. Natáčelo se v Olomouci a okolí, čímž jsou místní obyvatelé na takový počin hrdí. Snímek vytváří obzvláště hluboce ponuré drama, které se musí pozorně sledovat, neb je ke správnému uchopení děje potřeba také číst mezi řádky. Třeba ono ´Deváté jméno´, které k někomu patří. Ale ke komu? V minulosti za války každý konal co musel, v rámci svého přesvědčení a nebo že prostě chtěl. Mnohý si za to také nesl své následky. Některé činy však bylo lepší zapomenout a dělat, jakoby se nestaly, jenomže jak známo, osud je zrádný. Minulost každého jednotlivce může kdykoliv dostihnout a to je v podstatě i případ tohoto příběhu. Ota Sklenčka a Vlasta Fialová, kteří předvedli úctyhodný herecký výkon, by si zasloužili filmovou cenu. ()
Většinu času to je divná politická fraška: „Udali jsme černou zabíjačku. Osm mrtvých.“ – prase cennější než osm lidí?? Ke konci se to žánrově posune někam jinam, což zachraňuje alespoň průměr. Svatavě to moc sluší. Otík ale pálí politicky za jinou. Hlášky: „Po válce.“ „O Velikonocích.“ „Měl pohřeb v krematoriu.“ – urna. „Vrátil se z koncentráku jako mrzák.“ „Přišli si pro mě týden před Štědrým dnem.“ „Mě u partyzánů namrzlo ucho.“ ()
Ponuré psychologické drama, temné (doslova), atmosféra hororu, k níž velkou měrou přispívá agresivní zvuková stopa: vrčení řízeného letadélka, několikeré zvonění zvonů, skřeky letícího dravce, provoz železnice a ve městě. Depresivní. (Poznámka: sedm jmen je na pomníku, osmým byl manžel hrdinky a to deváté si divák brzdy domyslí,,,) ()
Vlasta Fialová jako padlý anděl pronásledovaný silnými úzkostmi a pocity viny v neprávem zapomenutém černém filmu:-) O hvězdičku méně dávám zato, že hlavního představitele "slabocha" měl hrát Rudla Hrušínský, jeho herecký minimalismus by film ještě víc posunul. Rudla by byl přece jen větší dominátor a charismatik a ne "dítě" jako Sklenčka. Ale to byl zřejmě záměr Sequense:-) ()
Když autoři nedokáží vyprávět příběh souvisle a snaží se do toho nermomocí narvat umění, tak tokončí takto. ()
Ty voe to je psycho , normálně jsem si v 1,20 rozsvítil . Kam se hrabe Babaduk. ()
Nerozumím co chtěl básník říci. ()
Tak tenhle film jsem nepochopil. Asi to budu muset shlednout znova. ()
Ponurý, tísnivý, psychologický film ve kterém se střídají běžné sekvence s těmi téměř hororovými. Scénárista Vladimír Körner je téměř vždy synonymem úspěchu, rutinní režisér a k tomu krásná Vlasta Fialová a podrazák Ota Sklenčka navrch. Podstatu příběhu se dovídáme postupně, z různých rozhovorů a zmínek, které jsou navíc a zřejmě záměrně špatně slyšitelné a občas zavádějící, až nás přivedou k devátému jménu. Vidět relativně mladého Otu Sklenčku běžet a zemřít :) ()
Nebolo to zlé, aj herci to zahrali dobre. Len to divné ukončenie. ()