Memories

Toto se jednoduše nedá hodnotit jako jeden film. Každá část je od sebe natolik rozlišná, že nemá spolu nic společného. Podle mě by film vynikl lépe, kdyby byl rozdělen na tři kratší. Magnetická růže První a dle mého i nejlepší dílo ze tří, má naprosto skvělou atmosféru, hudbu, prostředí, jednoduše nemám co bych vytkl. Tato část se mi opravdu líbila a byl jsem natěšený na ostatní, ale bohužel, to už bylo jen zklamání. Smradlavá bomba K tomuto nemám snad co říci, nebavilo mě to, nápad je sice opravdu dobrý, ale provedení se mi jednoduše nelíbilo. Navíc mi vadila vtipná forma podání tohoto snímku. Město kanónů Abych byl upřímný, asi tři minuty před konce, jsem to vzdal a vypnul, protože tento příběh už byl natolik nezáživný, že jsem to nedokázal vydržet. (01.02.2015)

Neupírám první povídce, odehrávající se ve vesmíru, podmanivou atmosféru, ale vzhledem k tématu bych uvítala víc temnější a klidně i strašidelnější vyznění, odlehčená druhá povídka o notně hloupém muži, co je po pozření experimentálního léku smrtící hrozbou pro ostatní lidi, mě i přes ten černý humor příliš nebavila a tak zdaleka nejvíc mě, jak svou originalitou, tak i po animační stránce, zaujal poslední příběh totalitního města, kde jediným smyslem existence obyvatel je střelba z děl proti neznámému nepříteli. (08.11.2015)

Naprostá šleha. Tři, na sobě nezávislé povídky, každá úchvatná svým vlastním vizuálním pojetím, nám předkládaji typickou ukázku toho, jací jsou Japonci geniální šílenci. Magnetická Růže je příběh o čtvěřici vesmírných popelářů, kteří se dostanou na jakousi záhadnouplanetu. Po animační stránc zcela brilantní povídka pracující až s hororovými prvky a obsahující scény, jež svou monumentalitou překonávají Vesmírnou Odysseu, je následována Smrdící Bombou, příběhu o člověku, jemuž nikdo nemůže pomoct, ale který je sám nebezpečný svému okolí, nejen pro smrad,který vydává, ale i pro hloupost, kvůli níž si neuvědomuje hrozbu, jakou sám představuje. Skvělý mix tragédie a proklatě černé komedie, místy připomínající AKIRU. Největší ujetost je pak závěrečná povídka, Město Kanónů. Vize utopické, totalitní společnosti, která funguje na strachu z nepřítele, ost možná neexistujícího. Všichni lidé proto pracují aby mohli vystřelit z kanónu. Po vizuální stránce velmi stylizovaná, po formální stránce obecně téměř extrémní podívaná. Dlouhé záběry (bezmála 5ti minutový celek, zachycující celou přípravu kanónu k výstřelu), velmi zvláštní "hubda"... Těžko říct, který z jednotlivých příběhů je lepší, srovnávat je je téměř nemožné. Rozhodně ale nesmí tento film chybět ve sbírce žádného Otaku. (09.11.2006)

Tři scifi filmy. První je spíše takový melancholický horror o tom, jak si operní pěvkyně vyvolává své vzpomínky a vyruší ji při tom skupinka kosmonautů (naprosto fascinující, technicky i obsahově, díval jsem se na to snad desetkrát - stojí za to vidět, už proto, že japonštinu s ruským přízvukem v podání pana Iwanowu jen tak neuslyšíte), druhý o tajném vládním experimentu a člověku, který smrdí tolik, že zabije celé široké okolí a třetí jako kratičká bezpříběhová vize dokonale militarisovaného státu (spíš než 1984 mi připomínalo Gilliamův Brazil, i stylem humoru). Magnetická růže je nezapomenutelná, patří k vůbec tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl... Ostatní jsou spíše ubohé, ale na Magnetickou růži asi nezapomenu hodně dlouho ... Rozhodně stojí za to vidět. (15.02.2010)

Memories obsahuje tři povídky - každá je úplně jiná, přesto jsou všechny skvělé. První, Magnetická růže, je nádherná svou kresbou, ale i vnitřní melancholií a nostalgií; a přitom je roztomile záhadná a zamotaná, jak je u Satoshi Kona zvykem. Druhá, Smradlavá bomba, je hořkokomediální příběh smolaře, kterému nemůže nikdo pomoci, a proto se ho snaží zneškodnit. Třetí je Město kanónů; v něm se prolíná vizuální stránka ze starých sci-fi s ideologií jako v 1984 - společnost, jejíž jediný účel je boj proti nepříteli, anonymnímu, bezejmenému. (04.11.2004)