Smuteční slavnost

Zdá se, že součástí úspěchu filmu je i jeho použitá černobílá podoba. Strohost a malířskost některých klíčových scén (asi nejvýrazněji v případě otevřené rakve s pozůstatky zesnulého) zřejmě nikoliv náhodně symbolizuje i dobu - kolektivizaci i stabilizaci let šedesátých na malém jihočeském okresním městě. Obrazy devastace a zmaru, které jsme zvyklí spojovat spíše s pohraničními územími, tento nevábný obraz jen dále dokreslují. Pohled do světa stále trvajících vesnických tradic, téměř nedotčených nedobrovolnou tzv. kolektivizací, vyznívá jako krutá, nemilosrdná obžaloba režimu. Oproti VŠEM DOBRÝM RODÁKŮM, rozmáchlým svým pohledem do historie celého poválečného dvacetiletí, je SLAVNOST mikrosondou do "malého" okresního světa, pohledem do tváří i osudů lidí, kteří se vzájemně znají po desetiletí. Tehdy herečka královéhradeckého Klicperova divadla Jaroslava Tichá kreslí svou tělesně postiženou selku jako introvertní ženu, která sobě ani jiným neukazuje slabost. Teprve slzy v závěru filmu naznačují, že i tato navenek robustní, silná žena je uvnitř křehkou, snadno zranitelnou bytostí. Předností SLAVNOSTI je i neschematické pojetí nomenklaturního světa místních funkcionářů. I teď, dvacet let po jeho obnovené a vlastně opožděné premiéře je zřejmé, proč si toto pozoruhodné dílo i nadále zachovává svou básnickou sílu a podmanivost. (22.11.2010)

Na co vždycky nadávám - stopáž - tak té tu bylo tentokrát málo, protože některé dějové linky by zasloužily lépe vysvětlit a odvyprávět. Příšernou údernost filmů jako Všichni dobří rodáci nebo Tichá bolest to také nemělo, ale pořád ještě se jednalo o hodně silný a hodně smutný příběh o svinstvech komoušů. Další z parádních českých filmů z šedesátek, u kterého se nedivím, že okamžitě skončil v trezoru. 85% (04.07.2022)

Tenhle film by se měl povině vysílat všem mladým, kteří by volili komunisty. Tahle syrová výpověď doby 50. let mluví za vše. Pro mě nejlepší trezorový film. Premiéru měl až 16.11.1989 na Filozofické fakultě v Praze. K filmu složil hudbu vynikající skladatel Jiří Kalach, která je tak pochmurná jako celej snímek. Matylda (Jaroslava Tichá) a Devera (Josef Somr) jsou perfektně obsazeni, stejně jako další herci i neherci. Neskutečná výpoveď tehdejší šílené doby. (10.02.2013)

Josef Somr sa stáva vďaka svojim úlohám v českej novej vlne a niektorých nie príliš ľudových filmoch jeden z mojich najobľúbenejších českých hercov. Ťažkodepresívna smútočná slávnosť je dlhá tak akurát, aby na vás jej depresia neprešla s trvalejšími následkami. Takto sa môžeme na film pozerať a premýšlať nad ním s väčším odstupom. Škoda, že som sa naňho nemohol vďaka únave lepšie sústrediť, takže opätovné zhliadnutie niekedy v budúcnosti bude nutné. VIDENÉ ZNOVA 11/19 Takže nutné pozretie v budúcnosti sa nakoniec uskutočnilo a docenil som aj umnú scenáristickú štruktúru, čo je pri filme cca hodinovom odvážny krok, pričom všetko je prehľadné. No a ten záverečný ženin pohľad stojí skutočne za to. (04.12.2013)

Dokument rozpoznatelný v uměleckém díle. Pohřební slavnost se uskutečnila tak, jak ji vdova chtěla a prosadia. Společnost se však stále nachází ve svém manio-depresivním režimu: zatímco kolektiv oslavuje v manické maškarní slavnosti, jednotlivec propadne své, dlouho nad hranicí ponoru držené, depresi. (29.04.2021)