Funeral Ceremonies
Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrají:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (128)
Stejnojmenný román Evy Kantůrkové je jedním z nejostřejších výpadů proti totalitní zvůli, políčkem, který tvrdě dopadl na tváře těch, jimž bylo ublíženo lidskou krutostí a bezohledností. Filmová podoba pod režijním vedením Zdeňka Sirového dává vyřčeným slovům zcela konkrétní významy, kterých si samozřejmě tehdejší mocní nemohli nevšimnout (už to, že film mohl vůbec vzniknout je tak trochu zázrak). Zásluhu na tom, že se z nezvratného literárního ortelu nad nedávnou minulostí stává působivá obrazová balada plná uhrančivých záběrů má nepochybně kameraman světové úrovně Jiří Macháně i vynikající herci v čele s neprávem opomíjenou Jaroslavou Tichou, Josefem Somrem a dalšími. Škoda, že diváci tehdy v kinech film vyhlíželi marně – premiéru měl až ve svobodných časech, ve chvíli, kdy jen stěží mohl rezonovat s právě probíhajícími událostmi ve společnosti s takovou intenzitou, jako na sklonku šedesátých let. ()
Na co vždycky nadávám - stopáž - tak té tu bylo tentokrát málo, protože některé dějové linky by zasloužily lépe vysvětlit a odvyprávět. Příšernou údernost filmů jako Všichni dobří rodáci nebo Tichá bolest to také nemělo, ale pořád ještě se jednalo o hodně silný a hodně smutný příběh o svinstvech komoušů. Další z parádních českých filmů z šedesátek, u kterého se nedivím, že okamžitě skončil v trezoru. 85% ()
Krátká a úderná facka režimnímu svinstvu. Nejsem si jistý, že Smuteční slavnost budu ještě někdy chtít vidět, její neutěšená atmosféra ale v člověku zanechá výrazný pocit nepříjemné hanby. Snad jen některá rozhodnutí postav mi přišla né zcela uvěřitelná. Vlastně jsem ze strany představitelů státní moci očekával ještě drsnější a nekompromisnější jednání. Postava Josefa Somra tak například působila zvláštně ambivalentně, ač jsem měl pocit, že on má být jednoduše "ten zlý".7/10 ()
Čekal jsem víc, ale asi jsem spíš čekal moc. Faktem totiž je, že prakticky nemám, co vytknout. Možná by to akorát mohlo být delší, tudíž rozvinutější a o něco složitější. Sedmdesát minut je dost málo. Konec příjde tak nějak najednou. Ale atmosféra je ledově chladná, Somr vynikajcí a prostě už jenom za to téma a odvahu Sirového a Kantůrkové nejde dát ménê než ctyři. ()
Smuteční slavnost díky svoji kratší stopáži dokáže perfektně vtáhnout do děje a zaujmout diváka nejen svým zpracováním, ale také obzvláště působivým příběhem, který poukazuje na absurditu a zrůdnost minulého režimu, zejména v období kolektivizace. Je skvělé, že se podařilo tvůrcům na sklonku 60. let natočit i snímky, které nastavují zrcadlo tehdejšímu politickému zřízení. ()
Galerie (4)
Zajímavosti (7)
- Do hlavní role byla půvedně navrhována Dana Medřická. Nakonec byla vybrána Jaroslava Tichá. (Mackin)
- Na natáčení na Českomoravské Vysočině museli být hlavní herečtí představitelé z pražských divadel denně přiváženi, protože je jejich vedení odmítlo na delší dobu uvolnit. (raininface)
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama