Funeral Ceremonies
Režie:
Zdenek SirovýKamera:
Jiří MacháněHudba:
Jiří KalachHrají:
Jaroslava Tichá, Ľudovít Króner, Josef Somr, Jana Vychodilová, Lída Roubíková, Jan Kühmund, Gustav Opočenský, Božena Böhmová, Josef Bartůněk, Vladimír Huber (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (128)
Svědectví o tragédii českého venkova v padesátých a šedesátých letech, o době ohnutých zad, podlomených charakterů, kompromisů i tichého vzdoru. Je to natočeno v černé a bílé, ale nijak černobíle. Vystupují tu skuteční lidé, ne jednoduché alegorie Dobra a Zla. Sveřepá Matylda Chladilová připomene Andělu z Vláčilovy Touhy, celý film pak náznakem Všechny dobré rodáky. Nejde o rozsáhlou fresku, spíše o miniaturu, ale výtečnou. ()
Film s velmi zajímavou atmosférou a dokonalým Josefem Somrem. Jeden z nejlepších českých filmů o 50. letech a postoji k nim v letech 60. ...běžnému diváku by ale mohl připadat trochu nudný. ***** / / 10. 3. 2015: Po deseti letech druhé podívání. Film se především formálně nevyrovná průměrným filmům nové vlny. Mnohem slabší odvar Žertu, ve všech směrech, kromě Somra. ()
Zdenku Sirovému a Evě Kantůrkové stačilo 70 minut k nelítostné obžalobě zločinů kolektivizace. Ze tří částí chytře vystavěný příběh má takovou sílu, že se nedivím, že se do kin dostal až v roce 1990. Nakonec totiž všeobecnou morální korupci obnažil ještě více než třeba Všichni dobří rodáci. Jaroslava Tichá v hlavní roli nenápadně exceluje. Smekám. ()
Smuteční slavnost díky svoji kratší stopáži dokáže perfektně vtáhnout do děje a zaujmout diváka nejen svým zpracováním, ale také obzvláště působivým příběhem, který poukazuje na absurditu a zrůdnost minulého režimu, zejména v období kolektivizace. Je skvělé, že se podařilo tvůrcům na sklonku 60. let natočit i snímky, které nastavují zrcadlo tehdejšímu politickému zřízení. ()
Tématem podobné filmu Všichni dobří rodáci, který ovšem vedle Slavnosti vypadá jako vcelku optimistický poetický film, směřující i k jakémusi smíření. Zde je vzpomínání drsnější a zřejmě pravdě více odpovídající (vím, že tomuto dojmu napomáhá i černobílá kamera). Selka Chladilová (J. Tichá) je zde opravdu neokázalou heroickou postavou, kterou vlastně to nejhorší čeká, protože i ošetřování nemilovaného muže a následný boj za důstojný pohřeb dával jejímu nešťastnému životu smysl, ale teď je před ní prázdnota. ()
Galerie (4)
Zajímavosti (7)
- Na natáčení na Českomoravské Vysočině museli být hlavní herečtí představitelé z pražských divadel denně přiváženi, protože je jejich vedení odmítlo na delší dobu uvolnit. (raininface)
- Film nebyl schválen do distribuce, premiéra byla až v roce 1990. První veřejné promítání se uskutečnilo 16. listopadu 1989 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. (ČSFD)
- Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama