Bílá vrána

Jedna z tých prvorepublikových komédií, ktoré stoja za pozretie. Okrem výborného tempa sú tu špičkoví herci svojej doby, naivný príbeh viacnásobnej lásky podľa očakávania a pesničky. Práve bez tých pesničiek by som sa aj zaobišiel, našťastie nepredlžujú film príliš, a sú dostatočne falošne zaspievané, aby sa brali skôr ako vtipný prvok. –––– Nehodlám se ženit, a když, tak jenom z lásky! –––– Přeci se dvě milující srdce nerozejdou kvůli nějaké hlouposti. (25.02.2023)

Neodolatelný muzikál (komorník/ředitel penzionu Jindřich si odskakuje k hudebnímu nástroji a pěje, kdykoli to situace umožní) jasně ukazuje, že mezi společenskými kastami (ve filmu se vtipně mluví přímo o „buržoazních kruzích“) je nepřekročitelný rozdíl, bohatý se neomylně spáruje s bohatou a chudý s chudou (byť na ni může sednout štěstí v podobě stavebního losu). (10.08.2009)

V tomhle filmu mi nesedla ani role Adiny Mandlové, ale zvláště Jindřich Plachta nebyl až do 2/3 filmu svůj. Ony mu šly spíše na tělo role obyčejných lidiček než role zámeckých pánů. Herectví Krištofa-Veselého jsem nikdy moc neobdivoval, jkako zpěvák byl mnohem lepší. Ze základních informací o filmu je patrné, že byl slepencem dvou divadelních her - a tady to vyšlo ještě mnohem hůř než u Funebráka. (14.01.2020)

Jedna z mála českých operetek kterou můžu a která je svým způsobem ještě stravitelná. Hlavní klady : Film byl moc pěkně obsazen, Plachtovi role nepraktického zámeckého pána Filomena opravdu sekla, takovéhle role on vždy uměl. Líbil se mi i jeho decentní knírek. Jeho sympatická dcerka Jana (Adina Mandlová) a elegantní komorník (František Kryštof Veselý) rovněž vynikli. Samozřejmě pak nezapomenutelná a hodně diskutovatelná scéna je ta ohledně facky, kterou uštědřil dobrák Plachta podvodníku Bulanovi (Raoul Schránil), kolikrát prý se točila a zkoušela znovu, režisér Slavínský však pořád nebyl stoprocentně spokojený, ale tomu se nelze ani divit:-) Příjemná záležitost. (10.05.2006)

K oblíbeným kouskům třicátých let patřily i zfilmované operetky. Většinou se jednalo o nejapné přenesení divadelního aranžmá do filmových kulis s několika kuplety (v lepším případě melodiemi), které byly doplněny konverzací o náhodách a změnách, které nastražil sám život, a občas nějakým tím převlekem nebo záměnou. Neslavně dopadly i takové majstrštyky jako Polská krev nebo Na tý louce zelený. Bílá vrána mi ze zmíněných pokusů vychází nejlépe. Slavínský sice neopouští svého diváka, přesvědčuje ho, že když se bude prát se životem, čeká ho štěstí (jen ten vyhrávající los je trochu obehraný). Ale daří se mu udržet základní operetní pravidla: divák se musí bavit (neškodí balancovat na hranici třeskutě lidového a jemně vkusného humoru), je potřeba na co se dívat a hlavně je potřeba vše směřovat ke šťastnému konci, o kterém divák nesmí pochybovat. První pravidlo obstarává Jindřich Plachta, který už dokázal pozvednout i bídnější tituly, druhému pak plně vyhovuje Adina Mandlová. Raoul Schránil také lehce pozdvihl šablonu sňatkového podvodníka. Scéna, kdy okrádá svou oběť, je opravdu velmi dobrá. No a bez Járy Kohouta by to snad ani nebylo ono. (28.11.2003)