Bílá vrána

Kupodivu lepší než jsem si pamatoval. Zábavná, svižná oddechovka, odsýpající tempem, kterému nedokáže uškodit ani občasná píseň a navzdory předvídatelnému vývoji umí zvednout náladu a naladit do pohody. A má skvělou dvojku Plachta-Krištof-Veselý, která si tu po filmu Pán a sluha prohodila role, ale opět jim to funguje na jedničku. Zahambit se nedal ani zbytek obsazení, který oběma jmenovaným borcům pomohl vytáhnout tuhle operetku až na pozici klasiky, která pobaví i po téměř 80 letech a po x-té repríze. (28.10.2013)

Ničím z průměru vyčnívající komedie pozdních třicátých let. Perfektní Šlemrová v menší rozverné roli, nijaká Mandlová, roztomilá Gérová a dokonalá mrcha Svozilová tvoří dohromady poměrně herecké ženské obsazení, ovšem nejvíc navrch má skvělý Jindřich Plachta v opětovné dobrácké roli majitele zámku. A zaujme také Schránil, v roli galantního podvodníka s netradičně blond vlasy. (17.11.2013)

Opět, jako ve filmu Pán a sluha, bezchybná dvojka Jindřich Plachta a František Kryštof Veselý, výborně doplňovaná mladičkou Evou Gérovou, vycházející hvězdou, která však záhy pohasla, což byla škoda. Snímek celkově není žádné velké umělecké dílo, ale je to prima komedie, která pobaví, a to je často přijatelnější, než velké umělecké dílo, které nudí. Proto bez váhání dávám 5 hvězdiček. Doporučuji ke zhlédnutí všem bručounům a škarohlídům, kteří potřebujou zlepšit náladu. (02.02.2012)

K oblíbeným kouskům třicátých let patřily i zfilmované operetky. Většinou se jednalo o nejapné přenesení divadelního aranžmá do filmových kulis s několika kuplety (v lepším případě melodiemi), které byly doplněny konverzací o náhodách a změnách, které nastražil sám život, a občas nějakým tím převlekem nebo záměnou. Neslavně dopadly i takové majstrštyky jako Polská krev nebo Na tý louce zelený. Bílá vrána mi ze zmíněných pokusů vychází nejlépe. Slavínský sice neopouští svého diváka, přesvědčuje ho, že když se bude prát se životem, čeká ho štěstí (jen ten vyhrávající los je trochu obehraný). Ale daří se mu udržet základní operetní pravidla: divák se musí bavit (neškodí balancovat na hranici třeskutě lidového a jemně vkusného humoru), je potřeba na co se dívat a hlavně je potřeba vše směřovat ke šťastnému konci, o kterém divák nesmí pochybovat. První pravidlo obstarává Jindřich Plachta, který už dokázal pozvednout i bídnější tituly, druhému pak plně vyhovuje Adina Mandlová. Raoul Schránil také lehce pozdvihl šablonu sňatkového podvodníka. Scéna, kdy okrádá svou oběť, je opravdu velmi dobrá. No a bez Járy Kohouta by to snad ani nebylo ono. (28.11.2003)

Kde nic není ani smrt nebere. Tento film je jen pouhou snahou o veselohru, přese všechnu snahu vyznívá spíše do prázdna. I když všichni hrají jak o život, něco se prostě nepovedlo. Asi to bude tím, že je z toho celou tu dobu cítit ta úporná snaha o "řachandu" , a nakonec to vlastně ani moc k smíchu není. Navíc zde není ani zbla myšlenky, takže ani tak, ani tak, je to pouhý průměr. 50% (03.06.2011)