Krajina s nábytkem

Film mě přilákal svým nezvyklým názvem. Nejde v něm ale o krajinu ani o nábytek, ale o to, co malířovi na obrazech chybělo - o lidi (o co taky jiného). A téma je přes počáteční lehký tón dost tíživé a celé to končí větami, které nezapomenu a které jsou lehce spoilerovité: "Vždyť ani nejseš jeho táta! - Ne, protože jsem jeho máma." (16.10.2011)

Výborný film, so silným príbehom a vynikajúcim Vladimírom Javorským. Takmer celý snímok je ladený do inteligentnej tragikomédie, kde máme možnosť sledovať osudy ľahkovážneho študenta Javorského, ktorý si cez prázdniny privyrába ako poštár. Keď sa však dostane do ťažkej životnej situácie, k problému sa dokáže postaviť ako chlap a ľahkovážnosť vymeniť za zodpovednosť, aj keď to spočiatku nemá vôbec ľahké. Snímok sa potom preklopí do nádhernej ľudskej formy s výrazným emotívnym nábojom. Určite aj v skutočnom svete existujú podobní ľudia, tých však nie je veľa a preto si ich treba vážiť. Ľudia s toľkou človečinou v sebe sú totiž veľmi vzácni. 80/100 (17.08.2014)

Ze začátku se film tváří jako komedie, ale režisér diváka poměrně brzy vyvede z omylu. Pomalé vyprávění o bezstarostném flegmatikovi, který "ustřelí" a musí se rozhodnout, jestli je připravený stát se otcem. Zvláště pak, když zjistí, že dítko není jeho. Javorský je fajn, ale ta celková utahanost už méně. (01.08.2013)

Výborný Vladimír Javorský, výborný Petr Čepek a výborná i (v negativní roli) Yvetta Kornová. Táta i máma v jedné osobě, protože mladá matka se chovala nezodpovědně, během těhotenství pila a kouřila a brzy po porodu z rodiny odešla. Mladý hudebník obětuje svou kariéru výchově malého Tomáška, přestože se dozví, že chlapec není jeho. Smutný, ale docela dobrý film. (11.05.2020)

Vladimír Javorský, při svádění Evy lehkomyslně rošťácký, v těžkých chvílích příběhu pak obyčejně lidský a naprosto přesvědčivý. Mistr Petr Čepek, coby malíř Douda, je zde samorost, malující opuštěné kusy nábytku uprostřed krajiny. I v krátkém čase, který zde dostal, nás zaujme, dojme i znepokojí, jako ostatně ve všech svých rolích. „To byla hrozně stydlivá holka. Musel jsem do ní nalít flašku rumu, než se svlíkla. Chceš ji?“ „Už ani ne...“ Ta chvíle, kdy matka opustí dítě a a Zdeněk se rozhoduje, co s kukaččím mládětem...  I po čtvrtstoletí, které uplynulo od zhlédnutí, si ten sice posmutnělý, ale nádherně lidský a dojímavý film můžu v hlavě zpaměti celý do puntíku převyprávět. Řekněte, kolik takových filmů člověk za život potká?  „Vždyť ani nejsi jeho táta.“ „Ne, to nejsem. Protože jsem jeho máma!“ (03.01.2013)