Kamarád do deště

Na tu dobu špička, super story s odrbávaním, výborní herci a to dokonca aj Tofi v bielych gatiach. Navyše tie pesničky sú nezabudnuteľné. Pre mnohých už hudobný stredovek, pre mňa v porovnaní s dnešnými pesničkami pomaly symfónia. Celkovo sa to vyvinulo až v kultovku, ktorá sa dá pozrieť v ktorejkoľvek dobe, lebo ten dej je v podstate nadčasový, hoci veksláctvo a problémy neskorej doby socialistickej sú špecifikom. Pre mňa komédia s veľkým dôvtipom a silne zábavná. (26.06.2022)

Takoví Dannyho Parťáci po česku. Nejezdí sice v limuzínách, nenosí Armaniho a život jim občas uštědří dobře mířený kopanec do zadnice. Tím spíš jsou ale sympatičtější tuzemskému divákovi, který je navíc schopen "ocenit" lehce sametovou poetiku, která je z filmu cítit. Buddies Vaculík, Tofi a spol. jsou z kategorie obyčejných hrdinů, kterým prostě nelze nefandit. Díky Soukupově dynamické režii si film drží tempo a útočí na publikum sérií velmi vtipně vypointovaných situací (prof. Syřiště forever). Nepředstírá žádnou hloubku, jeho jedinou přiznanou ambicí je prostě bavit. V mém případě se mu to povedlo (i opakovaně). IMHO jeden z mála českých filmů, který dokázal trefit onen kouzelný osmdesátkový feeling. S přibývajícími léty nezrezavěl, naopak chytil jakousi zvláštní patinu. Totéž platí o soundtracku. (13.10.2007)

Tenkrát jsem to žral. Pamatuji se jak jsem šel z kina s hlavou plnou hitů z filmu... Dneska už je to jen taková velká legrace a hezká exkurze do období, kdy jsme se všichni strašně snažili podobat západu a kdy řada lidí považovala kradení pro rodinu za neprosto korektní záležitost. Ústřední duo Luki Vaculda a Ital Ságo Tofifé dnes působí v těch mokasínách, bílých ponožkách, svetry do V a s plesnivejma džínama srandovně. I já měl své plesnivé jeansy CAT z Tuzexu a byl jsem na ně patřičně hrdý. Ta prošitá pracka s drápy na kapse... to byl západ, perfektně se k tomu hodilo tričko s nažehleným nápisem super sport :-)). Když se džínsy rozpadly, pracku jsem si vystřihl a schoval. To se přeci nedalo jen tak vyhodit ! Dnes se tomu směju stejně jako těm písním ve filmu. Sice anglicky ale s neskutečným českým přízvukem... Prostě snaha natočit film v západním stylu byla zřejmá. Jenže jako Volha neni Buick, tak pajzl na Václaváku není bar v NY. Nakonec je z toho pouze taková konzerva konce osmdesátek. Tři koly. * * * (19.03.2013)

Podraz na druhou. Filmová tvorba režiséra Jaroslava Soukupa, předlistopadová i porevoluční, bezesporu nepatří k reprezentativnímu vzorku československé kinematografie, ale svým způsobem vypovídá cosi o lidech a době. Kamarád do deště je dnes, po třiceti letech, spíše dokumentárním prostředkem pro pochopení společenského vývoje v závěrečné fázi perestrojkového období – obraz normalizačního podsvětí je ve filmu ilustrován v nadmíru atraktivním, až nezvykle přímočarém sledu; většina scén doslova pulsuje magickým étosem, který o časech veksláků a jiných podvodníků vypovídá v nefalšované, autentické podobě. Dojem nenucenosti, a přece kritičnosti přitom Soukup vytváří tím, že pošetilosti obou hlavních hrdinů, tedy Michala a Tomáše, konfrontuje právě s realitou doby jako světem promyšlených plánů, schválností, chyb či neuvážených, a snad i neuvědomělých krutostí. Jistou roli v tom všem samozřejmě může hrát i podvědomá nostalgie, spjatá především s osobami Sagvana Tofiho a Lukáše Vaculíka, jejichž herecké kreace i přes nepopiratelnou slabost náleží k dobovým fenoménům; naopak Karel Augusta, nedoceněný hráč malých rolí, zde získal příležitost, jak na sebe upozornit mimo zavedený komediální obor. Některé filmy chtějí delší čas a pokud jim ho dopřejeme, je docela možné, že v nich objevíme jejich skrytou hodnotu, o níž v době premiéry neměl nikdo ani tušení. (23.02.2019)

Z tvorby pana Soukupa se jedná určitě o to lepší, co stačil vyprodukovat. Z dnešního pohledu, se tento film jeví dost naivně a přihlouple. Příznačný je taky ten samý svetr, co Vaculík nosí po celý film :-). Nadruhou stranu film věrohodně zachycuje atmosféru pozdních 80tých let a z tohoto důvodu ho mám poměrně i rád. (01.06.2006)