Vrať se do hrobu!

s postupem času mi přijde, že je dobrý tenhle film vidět několikrát. viděl jsem ho s rodičojc, s prarodičojc, s kamarádama, sám, za střízliva i v opilosti a uvědomil jsem si, že v určitným ohledu to pokaždý člověk vnímá trochu jinak díky tomu, jak každej reaguje na různý momenty odlišně. a uvědomil jsem si, že ten generační střet je v tomhle snímku s trochou nadsázky téměř dokonale trefnej.. je zvláštní, že takhle přemýšlím zrovna o takovýhle bejkárně, ale zkrátka mě tenhle nahořklej, i když místy velice vtipnej příběh stárnoucího chlápka, co se chce chytnout posledního stébla, tak nějak bere.. spoustu super detailů, rozhovor v sídlištním baru po rodičáku je genialita.. a co třeba kurva vylízt na strom a neptej se mě proč, prostě jen tak!..možná proto, že ze mě stejně vyrostě stejnej blbec jako je on. (18.02.2013)

Milan Šteindler je sice výtečným (ne)hercem divadla Sklep, ovšem režisérem je velmi průměrným až mizerným. Sklepácky ujetý humor se ve filmu "Vrať se do Hrobu" podivně mísí se snahou o jakousi "výpověď" o "současné mládeži" a o "obecných poměrech". Stačí porovnat s Vorlovým Kouřem, aby bylo jasné, jak rozdílné přístupy představuje zdánlivě shodné nebo velmi podobné východisko. Šteindler víceméně rezignoval na ujetost a nadsázku Sklepa, ale přitom nedokáže nabídnou ani civilnost, ani autenticitu, ani slušné herectví. To, co by mohlo za normálních okolností bavit je tu spíše rozpačité a podivně nucené, to co by mohlo být výpovědí, je přitažené za vlasy. Ani ryba ani rak, nýbrž nevydařený kočkopes. Samozřejmě zde najdeme řadu vydařených gagů a taky množství dobře odpozorovaných scén, ale jako celek to zoufale nedrží pohromadě. Možná, kdyby herce Šteindlera režisér Šteindler asi tak třikrát denně sepsul na tři doby za to, že svůj text odříkává jako žáček 1A u tabule básničku, a kdyby režisér Šteindler občas na herce Šteidlera zařval "stop! tohle je naprosto strašný! znova!", byl by to vcelku podařený film, ale není, neb brýle se bez brýlí špatně hledají a Šteindler si jako herec-režisér nevidí ani na špičku nosu... Samozřejmě by nebylo od věci, kdyby se role sociologa ujal někdo, kdo ve svých třiceti tak trochu vypadá na dvacet a ne na čtyřicet. Jistě by rapidně ubylo trapných scén. Uznávám přitom, že ta trapnost má určité zvláštní kouzlo, ale opravdu to stačí? ... Celkový dojem: 65% (01.12.2011)

Jako pohled do života mládeže těžko uvěřitelné, ploché, stereotypizující a laciné. Na druhou stranu jako reflexe dosavadního života zralého třicátníka ve světle nuceně připomenutých ideálů mládí o mnoho zdařilejší. Snad právě porevoluční doba změn přála upřímně angažovanému, společnost prostupujícího pohledu na sebe sama, minulost, současnost a budoucnost, více, než doba dnešní. Slabé ****. (20.08.2009)

Asi nejlepsi Steindleruv film, ale stejne to na 5* nebude. Je dobre, ze nesehnal nejakyho herce do hlavni role a obsadil proto sam sebe, protoze je naprosto dokonalej. Postava Jakoubka je vyborne napsana a kdyz k tomu prida Steindler nejakej znicenej vyraz v obliceji tak to nema chybu. Ostatni herci jsou hezky prirozeny, takze jim klidne verite, ze to sou skolaci, kolegove atd. S tim souvisi to, ze film vypada dost realisticky, i kdyz misty skoro az amatersky. Kdyby Steindler vyhazel nekolik zbytecnejch minut, vyhazel nektery strasny pisnicky a pridal par vtipnejch scenek, bylo by to na 5*, ale takle jen pekny 4*. (06.04.2006)

Výtečná komedie osobitého herce a režiséra sahá k ojedinělému tématu - k sociologickému průzkumu, který slouží jako průnik generací - k té rozzívaně mladé i k té zrezivěle zralé. Splývání třicátníka se sotva nominálně ukončenou nezletilostí je stejně úžasné jako třeskutá vlídnost mládí stříbrného větru (větrů?) vůči mládí první životní zkušenosti. Vědcova pošetilost a naivita totiž jinou charakteristiku nezasluhuje. Poetika SKLEPA tu nesporně dosahuje svého vrcholu v žánru hraného filmu (tím dalším je stejně osobitý dokumentární seriál ŠUMNÁ MĚSTA s výtečným dalším sklepovcem Davidem Vávrou). Náznaky toho, že SKLEP dozrává a emancipuje se postupně z laskavého a vlídného spřízněného protektorátu Věry Chytilové bohužel nepřekonaly právě tuto vstupní úroveň naděje a očekávání. Způsob, jakým je zachyceno vědecké prostředí pozdní normalizace, je exaktně přesný. Pozornost zaslouží i vícevrstevná kompozice (gradující pokusy o manuální oslovení zadní části těla Haliny Pawlowské či strhující Duškovo blábolení, které vyvrcholí triviálním otěhotněním Blanarovičové). Ale i tak do mozaiky dnes už vlastně také historické sebereflexe pozdní normalizace přibyl další, nikoliv necenný příspěvek. Určitě k radosti českého - sotva jiného než českého - diváka. (17.09.2007)