Správa o záchrane mŕtveho
Saving One Who Was Dead
Obsahy(1)
Otec po silné mozkové mrtvici upadne do kómatu. Matka a Syn najednou stojí nad jeho bezvládným tělem. Osoba, kterou milují, je znenadání daleko a nikdo neví, jestli se někdy vrátí zpátky. Lékaři jim mnoho nadějí nedávají. Matka a Syn soustředí všechny své síly a začínají jednat. Pokorně přijímají diagnózu, ale vzdorují konečnému verdiktu. U Otcova lůžka hledají ta správná slova, která by mu řekli. Nejprve mluví k jeho bezvládnému tělu, později pochopí, že musí svá slova směřovat do mnohem větší dálky. Snaha vrátit Otce zpět do života je nutí k tomu, aby překonali strach a přijali akt vzkříšení. (Cinemart)
(více)Videa (1)
Recenze (47)
Snímek svůj námět o tušení blížící se smrti (a o věcech, které s tím souvisejí) záměrně ohlodává na kost a dostává svému názvu v tom smyslu, že jde skutečně jen o zprávu, a to o zprávu mimořádně strohou. Pomaličku vyprávěný film na sebe vrší dokolečka se opakující dialogy a narativně vyprázdněné záběry, přičemž účelně odměřené a výrazově holé scény zachycuje s důrazem na faktickou věcnost v pečlivě komponovaných záběrech, vyvedených ve značně zúženém vertikálním obrazovém formátu. Pozoruhodný je motiv mechaničnosti, zprostředkovaný kladením důrazu na přítomnost různých strojů (od přístrojů udržujících muže při životě až po automat na kávu či mluvící výtah), do nějž jsou ve výsledku zahrnuty i obě hlavní postavy, vysedávající u nemocničního lůžka nereagujícího muže a opakující jako roboti v pravidelných intervalech asi šest různých replik. Kromě toho se film sice pokouší docílit skrze nejrůznější jinotaje a výraznou symboliku i nějakého duchovního a transcendentálního přesahu, leč činí tak bez jakékoli znatelnější substance. Navzdory čerpání z režisérovy osobní zkušenosti a pevné režijní ruky tak ze Zprávy o záchraně mrtvého vznikl zcela neživotný a čistě akademicky a uměle působící koncept, který má šanci zaujmout svým balancováním na hraně kontemplativní meditace jistou okrajovou množinu festivalového publika, leč pro valnou většinu diváků bude pravděpodobně představovat jen silně nevstřícnou a topornou podívanou, při jejímž sledování bude převládajícím pocitem ubíjející nuda. ()
Mé první setkání s filmografií Václava Kadrnky, určitě však ne poslední! Co těch 48 % (k půlce listopadu 2023)? Že bych se - chci-li fakticky někoho nalákat na "Zprávu o záchraně mrtvého", tedy nemá-li být tato recenze pouze dalším rétorickým cvičením - měl snažit být co nejvýmluvnější, pět na film jeden chvalozpěv za druhým, obviňovat oponenty (a že se vás tu sešlo!) Kadrnkova posledního celovečerního filmu z necitlivosti a neporozumění; že teprve pak dáte filmu šanci? Upřímně, necítím tu potřebu, seznal jsem, že tento film (ostatně ani žádný jiný) mou obhajobu nepotřebuje, mluví totiž sám za sebe (ostatně jako každý další film), a tak se - pokud se obhájí - obhájí sám ze sebe; tento se dle mého skromného soudu obhajuje již svou naprostou unikátností co se české produkce týče - skutečně neznám českého filmaře, který by se stylem byť jen náznakem blížil Václavu Kadrnkovi; tento předpoklad platí, pokud si stejně jako já vážíte solitérů a outsiderů. Jelikož - jak píšu výše - necítím potřebu tento snímek hájit, omezím se na dvě poznámky. a) "Zpráva o záchraně mrtvého" - inspirována režisérovou vlastní zkušeností, kómatem jeho otce - je už touto inspirací výsostně intimním filmem, filmem obnažujícím a ohmatávajícím obvykle tabuizovanou životní zkušenost, otevírající divákům prostor, kam si obyčejně nikoho nezveme. Proto budu mít tento film spojen s prožitkem "nepatřična", filmu se opakováním situací a blízkosti kamery daří prolomit čtvrtou stěnu, vtáhnout diváka k pacientově loži, kde si tento nutně musí položit otázku, jestli tu má právo být, co je to za zvláštní výsadu, co si z tohoto neopakovatelného setkání odnést? b) Co třeba: 1) Připuštění možnosti, že existuje (autonomní) nesmrtelná duše? Hypotéza, tak vzdálená myšlení moderního člověka, že už se ji tento možná bojí ve veřejném prostoru i vyslovit, aby jeho názor nebyl označen za "předpotopní", "nevědecky", "zastaralý". Zde se tato hypotéza, a to nemůže zůstat nepovšimnuto, vrací v plné síle! Na čem jiném než na víře v "dvousložkovost" člověka by mohlo stát Manželčino a Synovo (surové?) naléhání, aby se Otec vrátil, aby překonal nemohoucnost těla, než na tom, že člověk se vposledku skládá z (svobodně se rozhodující) duše oživující tělo? Nebo: 2) Připuštění možnosti, že dospět znamená uvědomit si smrtelnost rodičů, připustit, že dospět by mohlo znamenat (fantazmaticky) neoddalovat nevyhnutelnou Otcovu smrt (a skrze ni i smrt vlastní). Abychom si rozuměli, není nutné, aby si divák v závěru osvojil víru v nesmrtelnost (a)nebo poznal, že dospět znamená především uvědomit si smrtelnost, skutečné umění tu není od toho, aby nás o něčem přesvědčovalo. Za mě spíš funguje jako laboratoř myšlenek, rozvíjení určitých životních koncepcí a mezních zkušeností (za pomoci osobitého ztvárnění), což se tady děje, proto je tento film dle mého skutečným uměním. 80% [dafilms] ()
Prázdnota - filmová, emocionální, lidská. V příběhu o smrti a umírání z pohledu rodiny je to nepochopitelný paradox. Umění lze dnes ale nalézt prakticky kdekoliv, záleží na interpretaci. Vždy lze jen suše a univerzálně konstatovat, že jde o film pro náročného diváka. Já filmu ale diváky přeji, protože jinak půjde jen o soukromou (nechci říkat přímo sobeckou) vizi autorů za zdroje z fondů, které by jinak posloužily jinde a těm tvůrcům, kteří k divákům dokáží promluvit. [KVIFF 2021] ()
Zvláštní film se zvláštní atmosférou, pro diváka asi trochu těžce stravitelný, ve smyslu (ne)srozumitelný či (ne)přijatelný, v tomto ohledu chápu jakékoli hodnocení.. No a jak se říká, že každý film si najde svého diváka, tenhle si našel mě.. Když smrt zaklepe na dveře milované osoby, člověka to mění a ve finále změní, zažije-li to na vlastní kůži, přijetí diagnózy blízkého človíčka či smíření se stavem věcí je proces vnitřně velice bolestivý a každý z nás na to reaguje jinak.. Umím se vcítit i pochopit tvůrce.. ()
Režiséra filmů Osmdesát dopisů a Křižáček Václava Kadrnku postihla několik let nazpátek nepříjemná zkušenost. Otce postihla mozková mrtvice a následně skončil v kómatu. Kadrnka i jeho matka se ho následně pokusili probrat, kdy na něj pořád mluvili a trávili s ním celé hodiny. Otec nakonec začal reagovat, probudil se a dokonce si pamatoval vše, co mu za celou dobu jeho umělého spánku říkali. Kadrnku tak tento zážitek inspiroval k jeho třetímu filmu Zpráva o záchraně mrtvého. Kadrnka dle svých slov chtěl především ve filmu zachytit zkušenost na hranici života a smrti, kdy se už teď může pochlubit globálním úspěchem na několika filmových festivalech. Téma o světě mezi životem a smrti má totiž mezinárodní přesah a je pořád terčem živých debat. Zpráva o záchraně mrtvého ovšem stojí za pozornost i z trochu jiných důvodů. Zpráva o záchraně mrtvého rozhodně není filmem pro každého, především proto, že zavání ryzím art filmem, což je pro spousty lidí automaticky veliká překážka, přes kterou nejede vlak. Nevděčné dialogy, kdy se víceméně mluví v hádankách a symbolech, rozhodnutí, že 99% filmu bude obraz vertikální. Zpráva o záchraně mrtvého ovšem není pozérskou rádoby artovou záležitostí, ale právě forma obrazu je ve finále k prospěchu věci a celému filmu prospívá. Přitom ovšem platí, že jde o film spíše nevděčný. Především i proto, že přes citlivé téma se může celou dobu zdát, že je film tak trochu bez citu. Tak snadné to ovšem přeci jen není. Spoustě diváků může zlomit vaz trpělivosti pomalé tempo. Expozice scén často spoléhají na fakt, že se někam dlouho jde, přičemž kamera několik sekund zaznamenává i zcela prázdné prostory. Dialogy na první pohled skutečně působí bez emocí, v průběhu je ovšem jasné, že Kadrnka přesně takto chtěl svůj film realizovat. O tom zda je to správně či nikoliv by se dalo polemizovat, absenci uvěřitelných lidských emočních projevů ovšem vynahrazuje právě například ono zajímavě soustředěné vyprávěcí vedení. Vděčný film to rozhodně není, je přitom zároveň těžké mu vyloženě propadnout. Je ovšem minimálně zajímavé sledovat, jak odtažité a přitom svým způsobem vtahující to celé je. Za kamerou filmu stál Francouz Raphaël O'Byrne, kdy ovšem platí, že rozhodnutí o obrazu 4:3 a využití barevných filtrů byli z velké části nápadem samotného Kadrnky. Výsledná vizuální stránka má ovšem své kouzlo, především v momentech, kdy vyniká osvětlení. Vertikální obraz má ve finále smysluplnou úlohu, kdy nejde o jen o zbytečný artový prvek. Důležité je též zmínit, že hudba dvojice Ireny a Vojtěcha Havlových vznikla před samotným natáčením filmu. Kadrnka poté hudbu používal i jako podkres při samotném natáčení a právě i hudba dopomáhá dokreslit výslednou atmosféru. U Vojtěcha Dyka a Zuzany Mauréry není díky samotnému scénáři a přístupu k emocím prostor pro kdovíjak vypjaté momenty, ztvárnění postav právě v něčem tak afektovaném a vyloženě nepřirozeném je možná ovšem ve finále možná ještě o krapet těžší. A i proto by se oba herecké výkony měli náležitě ocenit. Zpráva o záchraně mrtvého je ve finále film o tom, že by se člověk neměl vzdávat, ale nadále bojovat a to i když se jeho činy mohou zdát nesmyslné. Pod pozérským artovým obalem se poté skrývá poměrně vtahující a minimálně v rámci českých vod zajímavý spirituální zážitek, který má jen smůlu v tom, že skutečně není pro každého. A dost možná pro většinu. Pozoruhodných aspektů je na filmu ovšem rozhodně mnoho..... () (méně) (více)
Galerie (22)
Photo © Sirius Film
Zajímavosti (8)
- Vojtěchovi Dykovi (Syn) na jeho roli ve filmu hodně vyhovovalo to, že v ní skoro vůbec nemluví. Přiznal, že má problém se naučit texty. (Narcis)
- Film se natáčel ve Fakultní nemocnici Olomouc ve zrušené části nemocnice – budově Franz Josefa, která byla určena k pozdější demolici. Natáčelo se i v Kroměříži a ve Zlíně. [Zdroj: ceskatelevize.cz] (Narcis)
- „Chci ve filmu ukázat, že se člověk nemá nikdy vzdávat a že i zdánlivě nesmyslné věci smysl mají. Je to pro mě nesmírně osobní věc, zkušenost na hranici života a smrti, kterou chci sdílet,“ prohlásil režisér a scenárista filmu Václav Kadrnka. (SONY_)
Reklama