The Ossuary
Režie:
Jan ŠvankmajerScénář:
Jan ŠvankmajerKamera:
Svatopluk MalýHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jiří AdamíraVOD (1)
Obsahy(2)
Sedmdesát tisíc koster v jednom filmu. Krátký snímek Jana Švankmajera. Švankmajerova černobílá obrazová koláž zachycuje místo, které je samo o sobě poněkud mrazivé a které nebylo třeba zvlášť filmařsky dotvářet – kostnici v kostele Všech Svatých v Sedlci u Kutné Hory, založenou roku 1870. Sedmdesát tisíc lidských koster, většinou obětí epidemie černého moru z roku 1318, upravených řezbářem Františkem Rintem do zvláštních ornamentů, lustrů atd. se ve filmu objevuje v ironickém kontrapunktu s komentářem průvodkyně mimo obraz, který byl pořízen při návštěvě dětí, a filmu tak dodává absurdní surrealistický nádech. (Česká televize)
(více)Recenze (82)
Stačí už když si uvědomíme, že při vzniku jednoho dokumentu hrají prim tato čtyři jména - Rint, Švankmajer, Liška a Prévert - a hned je jasné, že z toho těžko může vzniknout dokument fádní, průměrný, ba vůbec nějakým způsobem normální. Kombinace jednoduchého, ale působivého rytmu hudby s unikátními pohyby kamery, báseň, která opěvuje zrod myšlenky a v kontrastu s tím zobrazení konce těla, jež je po čase znovu užito (znovuzrozeno) v další myšlence na umělecké dílo, či celkový bojkot faktografické popisnosti, to vše činí z Kostnice navýsost originální záležitost a to nejen v naší domácí kinematografii. ()
Atmosféra přímo v sedlcké kostnici je mnohem silnější než Švankmajerův pokus o poetickou črtu. Liškovi se podařilo hudbou umocnit pohledy na kosterní ostatky v kryptě kostela Všech svatých. ()
Bojím se, že sem viděla jinou verzi, než většina autorů komentářů. V té mé k záběrům nehraje hudba, nýbrž mluví paní průvodkyně. ("Nešahejte mi na kostičky!") A s těmito zcizováky je Kostnice kouzelná! ()
Za verzi bez komentáře :/ ()
Existují dvě verze tohoto dokumentu. Ta lepší je s poněkud výstředním komentářem průvodkyně, druhá verze má poněkud psychedelický hudební podkres. Já viděl obě a moje maličkost byla i v kutnohorské kostnici. Švankmajerovi nikdo nechtěl dát peníze na další filmy a jeho scénáře byly odmítány, tak si řekl, že natočí dokument. Nápad byl shledán nezávadným, protože co by se taky dalo udělat s dokumentem, že? Sice nemohl použít žádné animace, ale o to víc si vyhrál se střihem a způsobem natáčení. Spousta lidí asi nebyla z výsledku dvakrát nadšena :-) Komentář průvodkyně je opravdu fascinující a co se týká kamery, tak se Švankmajer inspiroval roztěkanými pohledy školáků, které kostnice vůbec nezajímala, takže je Kostnice plná střihů a trhavých pohybů. Jen pro zajímavost, cenzurou neprošla zmínka průvodkyně o pánech z Osvětimi, kde prý mají také spoustu kostí a líbilo by se jim něco jako zdejší kostnice. | ► Kostnice s hudbou a s komentářem ()
teoreticky by mě to mělo bavit. Jenže zřejmě proto, že jsem v té kostnici byl, mě zaujal tak akorát informativní úvodní komentář a po textové stránce svým způsobem krásně morbidní hudební doprovod. A to je málo. Možná ale i proto, že jsem viděl verzi bez komentáře průvodkyně. ()
Jako video je to rozhodně zajímavé – nikdy jsem tam nebyl (alespoň inspirace se zas podívat na nějaké zajímavé místo v naší republice), ale já dávám přednost „klasické“ tvorbě Jana Švankmajera. Ten lehce morbidní komentář průvodkyně byl až směšný a já bych odtud asi odešel holý jak kostelní myš – se všema těma pokutama (fixou či propiskou bych tam nic nečmáral, ale tak šáhl bych si…). Opravdová raritka a těch kostí a lebek – no některé věci jsou z tama vážně pozoruhodné. ()
Fantastická filmová báseň-koláž, podbarvená ve verzi, kterou jsem viděl, vynikající zhudebněnou verzí Prevértovy básně Jak namalovat ptáka od Zděnka Lišky, jejíž použití v tomto snímku byl geniální nápad - nedokážu si představit lepší a trefnější komentář k zobrazenému. ()
Netypická prohlídka jedné „turistické atrakce“ s opravdu výjimečným průvodcem. Na Mistra mi to sice přijde málo, ale vzhledem k dobovému kontextu vzniku filmu je to slušný výkon. ()
Dokument po švankmajerovsku se mi vážně líbí. Deset minut v jediné místnosti takřka bez komentáře (ačkoli za tu hudbu bych někoho vyliskal) a já jsem se nenudil. Inovace spočívá zejména v těkavé kameře a zběsilé autorské montáži s pohybovými přechody i ostrými rapidstřihy. ()
Minimalistický, rytmický sestřih černobílých výjevů z kostnice doplněný hudbou Zdeňka Lišky na Prevértův text. To je docela jiný Švakmajer, Švankmajer podobný české nové vlně - její zdánlivé banálnosti a strohé poetice. Že by nám Švankmajer v roce sedmdesát chtěl ukázat, kam že se to poděly "ideály svobody v mezích zákona"? ()
Kostěné, kosticové, kostivoučké - ukostěný surrealismus. S kostí v uzlíku vlasů se vypisuju až na kost. A dost! ()
Kouknul jsem na obě verze.. Ta hudební mi připadá trošku zdlouhavá, ale bizardnost toho songu to trochu zachraňuje a pravděpodobně to i lépe funguje jako studie(či portrét)památky jako takové.. Druhá verze je podkreslena audiokomentářem průvodkyně během školní exkurze a zde to začíná mít docela šťávu, protože babča je značně svérázná a její projev celému filmu dodává značně satirický podtext-čož mi připadá sympatičtější než myšlenková sterilita první verze. ()
Horory jsou leckdy děsivé, ale dokument je dokáže být někdy ještě krutější. Ne, že by tato kostnice a její výzdoba nebyla děsivá sama o sobě, ale podání pana Švakmajera tomu teprve vdechuje ty správné emoce. Přesto se v tomto poetickém karaťasu až na kmitající kameru nic nedělo a tudíž těchto 10 minut se zařadilo mezi ty spíše nudné. ()
kombinace obrazů, ženského hlasu a hudby mě během 10 minut uvedla do příjemného stavu (téměř) hypnózy... ()
Jiný Švankmajer, ale stejně fascinující. Postrádá to typické znaky jeho krátkometrážních snímků. Může to souviset i s dobou vzniku, kdy musely být tlaky zvenčí ještě enormnější než dřív a Švankmajer se musel aspoň naoko přizpůsobit. Jen naoko. To, co se na první pohled zdá jako nezáživný vzdělávací dokument, tudíž z politického hlediska bezpečný, se mění na neradostné svědectví doby. Každá z obou verzí je působivá jinak. Hororová verze s hudbou Zdeňka Lišky mi sedla míň, na můj vkus to bylo už dost silný kafe. Pětihvězdičková je verze s výkladem průvodkyně, která k mrazivé atmosféře přidává černý humor par excellence ("Prosímvás kdo sáhne na kost, dostane padesát korun pokuty."), a dodává dokumentu v dobrém i horším smyslu slova lidský rozměr. ()
Až teď (po shlédnutí pořadu v rámci Zlatá šedesátá) jsem zjistila, že existuje více verzí tohoto filmu. Hodnocení, které jsem udělila komentované verzi promítané na LŠF tady ponechám, i když té, kterou doprovází ta podivná hudba, bych "za pět" určitě nedala... ()
Ak by tam nebol ten príšerný spev ale gotická či chrámová hudba tak by to bolo za 5, pretože tá kamera nemala chybu. K dokonalosti tentokrát chýbalo málo. ()
+3* Když už mám Švankmajera mezi mými oblíbenými režiséry, tak koukám okomentovat vše co jde. Kostnice je svou formou spíš instruktážní dokument o naší světoznámé památce. Režisérova invence tu není tolik znát a ten správný šmrnc dává kraťasu záznam s hlasem průvodkyně. Jinak "jenom" lepší průměr. [ PŘÍBĚH: 0 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 0 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()
Vystačí na 10 minut zabírání kostí v kostnici s hudbou Zdeňka Lišky a s krásně ironickým komentářem? Vystačí. Ale stejně to nemá takovou sílu jakou by mohlo mít a ve finále už to trochu ztratilo můj zájem... Slabé 4* ()