Bio Ráj

Úspešný filmový režisér Salvatore „Toto“ Di Vita sa dozvedá o smrti svojho dávneho priateľa Alfréda a tú noc nejde spať. Vybavuje si spomienky z rodnej obce, v ktorej prežil svoje detstvo, natočil svoj prvý film a spoznal prvú a aj poslednú veľkú lásku svojho života. Priateľstvo so starým premietačom filmov ho donúti vrátiť sa po 30tich rokoch spať do malej dedinky „ Giancaldo“ na juhu Talianska, na miesta ktoré v jeho živote boli plné magických okamžikov. Niekde tam v tmavom kúte kinosály a neskôr v Alfredovej premietárni sa zrodil sen mladého človeka. Tornatoreho sentimentálne a nostalgicky ladení príbeh nás prostredníctvom Totových spomienok zavedie do ťažkých časov povojnového talianskeho vidieku, kde jedinou radosťou „unavených“ ľudí bolo večer čo večer vzhliadnuť film v miestnom kine a zabudnúť na každodenné starosti. Premietané sú jednak filmy so sociálnou problematikou spojenou s pozvoľným hospodárskym rozmachom (vlna talianskeho filmového neorealizmu, ako napr. filmy V. Sica, F. Felliniho alebo L. Viscontiho) alebo konzumné filmy ako napr. grotesky, westerny, romantické filmy hlavne z americkej produkcie určené pre masovú zábavu. Výrazným znakom povojnovej kultúry sa tak stáva jej amerikanizácia (každopádne vždy lepšie ako umenie v socialistických krajinách, kde umenie fungovalo prevažne ako nástroj propagandy). Bez ohľadu na uvedený žáner bol sál vždy plný. „Rob všetko celým srdcom, tak ako si to robil v premietarni kina „Paradiso“, necháva sa počuť Alfredo, ktorý mu počas dospievania nahradí nezvestného otca a naopak pre Alfreda sa malý Toto stáva synom, ktorého nikdy nemal. Alfredov vplyv je zásadný. Citlivo až magicky zobrazený vzťah dvoch priateľov, ktorý jeden druhého jednoducho potrebujú sa točí hlavne okolo filmu a Totovho dospievania (projekcia na námestí, alebo Alfredov príbeh o nešťastnej láske, ktorý je vyprávaný v 3. osobe, je možno príbehom samotného Alfreda). Herecký výkon Philippe Noiret tú nádhernú atmosféru znamenite dokresľuje. Podobne ladený príbeh - román od L. Fukse s titulom „Variace pro temnou strunu“ a spojitosť, čo sa filmovej reči týka na mňa zapôsobili filmy Romance pro křídlovku a Cesta domů. Po správe o Alfredovej smrti, Salvatore možno prvý krát vo svojom živote bilancuje a zisťuje čo všetko v ňom od tej doby umrelo. Návrat do minulosti je veľa krát smutný. Je v ňom totiž ukrytá naša mladosť, krása, naivita a predovšetkým spomienky, na ktoré človek nezabudne nech žije kdekoľvek. Postupný hospodársky rozmach neprináša vždy len to dobré. Svojim príchodom sa Salvatore o tom sám presvedčí. Pohreb Alfreda je spojený aj s likvidáciou staručkého kina, ktoré si svoje miesto v dobe televízií a videí jednoducho nenašlo. Život je vo svojej podstate nekonečný a malých Totov, tých po svete behá veľa a niekde možno hľadajú alebo čakajú na človeka, trebárs s menom Alfredo. A to je možno výzva pre samotného Salvatora, ktorého život po tejto stránke za veľa zatiaľ nestál. (14.01.2008)

Výborně odvyprávěný příběh velké lásky, do níž osudově zasáhne třetí osoba - lásky člověka k filmu a biografu, muže k ženě. Poslední půlhodinka je na pozadí skvělé hudby jedno velké emoční ždímání. Roztomilý malý klučina Toto, mladý Salvatore a charismatický a slavný pan Di Vito orámují jednotlivé třetiny filmy, z nichž ta prostřední mi připadala nejslabší, ale jen do té doby, než jsem v závěru pochopil její význam pro pointu příběhu. Nádherný film. Jestli Truffaut složil v Americké noci hold všem filmařům, Tornatore udělal to samé biografům. A to včetně krutého dopadu technického pokroku na jejich život. (28.03.2009)

Tento emotívne ladený príbeh vzťahu premietača a malého chlapca, ktorého privedie k láske ku filmu a nasmeruje ho na cestu životom, nesie v sebe toľko perfektne sfilmovaných hlbokých ľudských pocitov, až som mu dokázala odpustiť aj ten občasný pátos a sentiment. Dokonca som sa pristihla pri tom, že mi práve ten pátos a sentiment rozmazal očné linky.... Výkony hercov, zvlášť P. Noireta ako láskavého chápajúceho človeka, sú excelentné, niet čo dodať. (06.09.2009)

viz kleopatra (10.02.2010)

Proč už se dnes nenatáčí takové filmy, kde hraje prim příběh. (17.09.2011)

Když shlédne nezapomenutelné zážitky dvouhodinové filmové nostalgie, člověka napadne zařadit vyšší rychlost žití, aby až se jednou vrátí do bývalých končin, bylo na co se slzou v oku vzpomínat. (22.05.2012)

Při sledování závěrečných titulků jsem jenom seděl, poslouchal nádhernou Morriconeho hudbu a přemýšlel přitom, kdy ve mně naposledy nějaký film vyvolal nenásilnou formou tak krásnou, jemně melancholickou náladu. Závěr přesně takový, jaký asi být měl, a nesklouznul k lacinému kýči. Režisér se navíc vyznává ze své lásky k filmu, a prostřednictvím množství použitých záběrů ze stařičkých snímků potěší myslím mnohého diváka i filmového fanouška. Něco tak hezkýho už jsem dlouho neviděl.. (05.09.2014)

V prvních několika minutách si mě tento snímek naprosto podmanil atmosférou slunečné Itálie, temperamentním humorem, hudebním doprovodem a především postavami malého Tota a promítače kina Paradiso Alfréda, které jsem si okamžitě zamilovala. Je v něm obrovské kouzlo a to nejen filmové, ale i lidské. Je důkazem toho, že jít si za svým dětským snem, i za cenu překonávání mnoha překážek a nástrah, má cenu. Že není třeba se bát něco změnit. A odpovídá i na otázku, jestli láska může trvat věčně? Může. A trvá. Protože když vám jednou vstoupí do vašeho srdce, máte ji tam už navždy a máte za ni bojovat ze všech svých sil, i přesto, že to někdy nedopadne tak, jak si přejete. Pro mě velmi, velmi emotivní zážitek, kdy jsem se místy od srdce smála důvtipným hláškám, a třeba veselým scénám při tamním promítání nějakého toho filmu, a jindy mi po tvářích tekly slzy dojetí... „Pamatuješ si ten příběh, který jsi mi řekl? Já vím, proč voják udělal to, co udělal. Protože věděl, že jestli princezna poruší svůj slib, zlomí mu to srdce a on umře žalem. Proto se rozhodl 99. noc odejít. Takto si ho princezna bude pamatovat navždy.“ (30.03.2015)

I přes velkou délku jsem se za celý film ani jednou nenudil a naopak s Morriconeho hudbou přicházel vrchol filmu každých 10 minut. (26.02.2018)

Tohle je prostě krásný film a každý filmový fanoušek ho musí milovat. Tohle je filmové paradiso. Krásná pocta kinematografii potržena skvělým sountrackem Ennia Morriconeho. (24.07.2022)

Nádherný príbeh o chlapcovi, ktorý mal rád filmy a kino až po súčasnosť a spomienky už dospelého muža 4* (12.02.2023)

Film mého dětství, který jsem si okamžitě zamiloval. Pamatuji, když jsem ho viděl poprvé, jak silně mě zasáhl. Díky němu jsem zjistil, že existují i "jiné filmy" a navždy ze mě udělal filmového nadšence. (24.02.2008)

První půlka za pět, druhá za čtyři, celkově výš to vytáhl jednak Ennio, jednak ten malý kluk, zahrál to líp, než jeho dvě starší inkarnace. Je to sice dost nostalgické, ale naštěstí taky hodně italské, takže příjemně balancuje vážnou i komediální stránku. (10.11.2011)

Bio Ráj může být důležitým intermezzem ve vašem filmovém světě. Může vás lehce vykolejit do fantazie, kde vládne přátelství, láska a pocit života. Budete se cítit velmi příjemně. Nechte se unést lidskostí! (23.02.2012)

Film, jemuž nelze nedat maximální hodnocení. A když si nedáte pozor, tak vše skončí v plamenech. A velice rychle... (10.09.2013)

Příjemný hořko-sladký sentimentální příběh poválečného sicilského maloměsta, jeho biografu a dvou promítačů různé generace, pro které film znamená svět. To celé podtrhuje dokonalá hudba Ennia Morriconeho a skvělý herecký výkon Phillipeho Noireta. I přes slabší dabing silný zážitek. (01.04.2014)

Bio Ráj ukazuje svět, který zanikl s prvními televizemi a později s příchodem digitalizovaných multikin, svět, v němž bylo promítání filmů společenskou událostí pro celou obec. V sále se nahlas diskutovalo, překřikovalo, smálo, popíjelo, jedlo, vzduch byl nasycen kouřem z cigaret a doutníků, v přítmí se tu a tam oddávali sobě samým milující se páry či klienti s prostitutkami. V téhle době žil i promítač Alfrédo, jenž učil svému řemeslu malého Salvatora. Dodatečně dotočená dějová linka ukazující život hlavních postav po několika letech zaznívá místy jako telenovela a v několika pasážích upadá do sentimentu, nicméně sem tak nějak patří. Jakoby režisér Giuseppe Tornatore přesně věděl, v jakém citovém rozpoložení se bude divák nacházet po shlédnutí původní části a co si k němu může dovolit. Závěrem, jedním z nejlepších, co jsem kdy ve filmu viděl, přesahuje dílo pětihvězdičkové hodnocení. Tohle je opravdu milý biják, který dokáže v člověku navodit příjemnou náladu. (19.01.2016)

Film dělá přesně to, co guru Alfredo říká, že se dělat nemá: "Neohlížet, nevracet se" Návrat do zlaté éry kinematografie je mix zbytečných dějových zkratek, předlouhých citaci filmů, které v životě neuvidím, a fakt dobrého filmu se skvělou hudbou a kamerou. Čekal jsem od toho mnohem víc, ale stálice z toho u mě nebude. (06.02.2021)

Až starosvětsky působící styl - protkané člověčenstvím, tolik chybějícím dnešní produkci pohyblivých obrázků... pocta fenoménu jménem Film... (24.02.2024)

Vtipné i dojemné, ale krásně vyvážené. Kvůli takovým filmům stojí za to chodit do kina. A bojovat za ně. (25.08.2004)