Příběh Adély H.

Obezřetný a diskrétní portrét soužení jedné nadobro ztracené duše, jíž Truffaut s citem a bez přehnaného melodramatického srdcebolu vyjádřil svou náklonnost a porozumění. Ačkoliv se skutečná Adèle dožila úctyhodných 85 let, její psychický stav se již nikdy nezlepšil a sám Victor Hugo o své dceři napsal, že je „mrtvější, než mrtví“. (12.09.2011)

Bylo to výborné, na druhou stranu mi ale něco říká, že už možná nebudu mít nikdy potřebu si to znovu pustit. Já totiž nejsem příznivcem filmů podle skutečných událostí. Vadí mi, že tu není prostor pro fabulaci, že se to bude odvíjet předem daným směrem a také to předvídatelně (často víme dopředu jak, protože ten příběh známe) skončí. Ale musím uznat, že tohle se velmi povedlo....takže možná se na to přece jen ještě někdy kouknu. (13.11.2008)

Klobouk dolu Isabello. (16.10.2009)

Jak láska dokáže s člověkem zamávat, to by jeden nevěřil. Výborný herecký výkon Isabelle Adjani a skvělá Truffautova režie (ostatně jak jinak). (12.12.2009)

Pokud jsem včera (nebo někdy nedávno) prohlásil, že Carlos Saura "vyžírá" ostatním režisérům základní témata, pak to byl samozřejmě jen eufemismus. O Françoisu Truffautovi se dá ovšem říct totéž. Ale jak se říká, když dva mistři dělají totéž, nikdy to není totéž. Mezi Saurou a Truffautem leží filosofické kontinenty. Ale raději k Adéle Hugové, která se domnívá, že zamilovaná žena dokáže vše. Sama tomu říká něha, ale je to karmický soubor vášní a emocí, který "přežije" do dalšího znovuzrození (pokud něco takového existuje). Pozn 1: Postava Adély, je z dramatického hlediska velice náročná; Isabelle Adjaniová se jí zhostila tak, že člověku místy naskakuje h(n)usí kůže - podobnou roli hraje i v neméně zdařilém filmu Camille Claudel (1988). Pozn. 2: Příběh, který Adéla vypráví o své sestře Léopoldine je pravdivý - dokladem nejsou jen historická fakta, ale rovněž Adéliny sny. Pozn. 3: Truffaut říká: "Takhle to bylo!", bereme ho za slovo, ale i bez něho bychom o tom nepochybovali. Pozn. 4: Líbila se mi filmová hudba Maurice Jauberta. (22.02.2018)

Na tomhle filmu lze ukázat, kterak se může kvalitně natočit běžné a na první pohled banální téma nenaplněné lásky. Truffaut jej podal nevtíravě a z diváka emoce neždímá. Minimalistické dílko vedené citlivě v duchu romantismu zde ještě více povyšuje výkon půvabné Adjaniové. Jinak být vojákem Albertem, tak neváhám... :-) (22.11.2008)

Bolest a utrpení si jde s láskou ruku v ruce. V tomto případě se nejedná o reklamní slogan BDSM salónu. S Truffautem jsem se již dávno shodl, že význam lásky je v nenaplnění. Síla spočívá ve snění, představách, touhách a vzpomínkách. Jde o tragický, nikdy nedokončený děj, směřující k smrti. Adéla je pro Pinsona přitažlivá jako Hugova dcera, evropský úlet, objekt dobývání. Její zamilovanost a posedlost, její podmanění ho odpuzuje. Žena je jako šelma. Po lovu, který je zároveň cílem, se stává pouze trofejí k chlubení. Domestifikací ztrácí atraktivitu. Adela se vzdává osobnosti, kterou dost možná nikdy neměla a oddává se touze, fanaticky jde za svým snem. Jenže právě to pro ni nutně znamená tragédii. Srdce Pinsona může mít pouze za předpokladu, že on nikdy nezíská to její. Svatba, po které Adela bytostně touží, je zcela nemožná. Propojenost bolesti a utrpení s láskou, libidem a příjemným prožitkem je Truffautem skvěle ztvárněno ve vzpomínkově snových scénách, kdy se spící Adele hodí hlavou myšlenky na smrt své sestry, ale její fyzický projev může být stejně tak krajně trpící jako vrcholně sexuální. Většina ze skvělého hraní krásné Isabelle Adjani je velmi minimalistického rázu. Spousta informací je v očích a "uvnitř". Většina myšlenek je nám sdělena i nahlas, ústy hlavní hrdinky, stejně jako hlasově doprovází psaní svých dopisů. Truffaut tak zdůrazňuje propojenost obou rovin - významnou roli vnitřního života. Jde o jakési psaní románu. Adela se radikálně rozkládá uvnitř, ale neztrácí nic ze své krásy. Vnější chátrání je reprezentováno opotřebováváním šatů, popřípadě nasazením brýlí. (12.12.2011)

Příběh Adély H., truffautovsky estetická romantická balada, je osobitým náhledem do esoterického stavu duše. Termín láska je zkoumán ze směru jednostranného zaměření absolutního propadnutí a posedlosti. Neutrální postoj a věcné zaujetí se soustředí na esoterické kompozice. Konfrontuje je se střídavým stavem nálady, aby polohy extrémismu romantického ideálu vyzdvihly objekt do antické velikosti. Fascinovaně a s pochopením pozoruje zmar genia v marastu nesprávně nastavené výhybky. Ohlédne se za dědičností a křehkou hranicí normality, akceptovatelnosti a šílenství. Hlavní postavou psychologické balady je Adèle Hugo alias Adèle Lewly (pozoruhodná Isabelle Adjani), šarmantní, vzdělaná a emancipovaná mladá dáma. Dědictví genia, přirozené nadání, tragické trauma a bezmezná oddanost poetickým ideálům. Vzor absolutní monogamní lásky se stal zajetím vyvoleného nejhlubšího prožitku a nezadržitelně pokračuje navzdory osudu. Smířlivost je střídána vztekem, vírou naděje, plačící prosbou, plamenným slibem, křehkou odevzdaností, zoufalým vyhrožováním a nikdy nekončící poutí. Esoterika duše je nejsilnější v kontrastech a rozporech vlastní duše. Hlavní mužskou postavou je Albert Pinson (sympatický Bruce Robinson), mladý anglický důstojník. Lehkomyslný i ctižádostivý. Oblíbený ve společnosti, přelétavý i navždy poznamenaný neměnnou konstantou. Výraznější postavou je paní Saunders (příjemná Sylvia Marriott), laskavá halifaxská domácí Adèlina kanadského pobytu. Z dalších rolí: neohrabaně okouzlený halifaxský knihkupec Whistler (Joseph Blatchley), kabaretní přesvědčivě falešný hypnotizér (Ivry Gitlis), vstřícný starý pan Saunders (Ruben Dorey), v zoufalství upozorněný soudce Johnstone (Raymond Falla), ochotný kočí Keaton (Clive Gillingham), kanadský lékař Murdock (Roger Martin), Pinsenův věrný ordonance (Carl Hathwell), či barbadoská pomocná ruka Madame Baa (Madame Louise). Truffautovy podmanivě odhalované stavy mysli velmi zdařile popisují směs zmatení a genia a střet krajností až do absurdní polohy romantického ideálu. Psychologicky působivé. (25.04.2018)

Truffaut a to co umí nejlépe. Ženy v extrémních situacích. (13.11.2008)

Príbeh mladej ženy pomätenej mysle so sklonom k notorickému klamaniu a voyerstvu. Ak by nešlo o dcéru známeho francúzskeho spisovateľa, nevidel by som zmysel na natočenie takéhoto príbehu, pretože samotný príbeh je dosť nezaujímavý. Navyše má nevalné tempo. Začiatok, keď mladá žena klame každému, koho stretne a vždy nejakú inú verziu, začína síce sľubnejšie, ale postupné rozkrývanie deja ma vyviedlo z omylu. Plusov je málo, možno vhodne zvolená hlavná predstaviteľka a fajn spracované prostredie 19. storočia na východnom pobreží Kanady. (15.12.2021)

Hodně dobrý Truffautův film, s dobrými herci, nadprůměrným scénářem a samozřejmě vynikající režií. Přesto k 5* něco chybí, tak jen 4,5*. (12.11.2008)

S Frantou Truffautem mám celoživotní potíž. Uchopí neobyčejné téma, velmi romantické a většinou tragické. Sežene hvězdy a obsadí je tam. Poté to amatérsky zkurví a doplní nějakým naivním vypravěčem. Nejinak je to s tímto filmem. Všimněte si např. jak píše Isabelle Adjani dopis v roce 1863. Ten dopis by musel mít formát A0. A že jich tedy napsala nepočítaně v tom Halfaxu. S isabelle Adjani už vím, co bych ve filmu o lásce dělal, rozhodně bych ji nenechal psát dopisy, využil bych ji....no prostě využil! (04.12.2011)

"Chvěji se láskou, přestaňte mě odmítat…Miluji tě, je to tak těžké pochopit?" Je vskutku těžké pochopit ženu, která, jak sama tvrdí "vše pošlapala, vše opustila, zavrhla lásku svých rodičů a zřekla se svého snoubence"?  Adéla svou tvrdošíjností přiznat si realitu, že není milována, a že si muž jejího srdce její lásku ani nezaslouží, může působit až neskutečně směšně. Nebo si člověk může říkat, že to její chování je vlastně diagnóza dnes odborně zvaná jako stalking. Ale taky může v člověku vyvolávat pocit neskonalé lítosti a soucitu. U mě to bylo o těchto posledně zmíněných emocích. Z tohoto pohledu poměrně působivý životopisný film.         (28.09.2022)

Oproti Dvěma Angličankám problém s diváckou lhostejností -- urvat emoce, zájem a soucit diváka se Adele H. nepodařilo. Na druhou stranu je zde zcela jasně rozkryto, PROČ ta žena takhle pitomě jednala. Láska je vždycky záludná a v tomhle případě zástupná. Za Adeliným hysterickým zamilováním hledejme spíše narcismus a komplex méněcennosti, hledání své vlastní hodnoty, svého smyslu ve světě, který vašeho otce považuje div ne za boha. Děti slavných rodičů to mívají těžké. A mimochodem -- až při shlédnutí tohoto filmu jsem pochopil, že deníky Adele Hugové byly (musely být) primárním inspiračním zdrojem pro Fowlesův fenomenální román Francouzova milenka, fenomenálně zfilmovaný Karlem Reizsem v 80. letech. (14.11.2008)

Napřed obdivujete zvláštní, jemnou krásu hlavní hrdinky, pak se jí začnete upřímně děsit, vzápětí se ve vás probudí soucit a zbyde smutek nad (ne)jedním zničeným životem. To vše díky citlivé režii a skvělému výkonu hlavní představitelky. (12.11.2008)

cesta do hlubin jedné duše, podávaná místy až dokumentárním pohledem. Isabelle Adjani je zde překrásná a postupnou ztrátu kontaktu hrdinky s realitou se jí povedlo velmi dobře vystihnout. (12.04.2011)

Nenaplněná láska v dalším filmu Françoise Truffautta. Skutečný příběh ženy, která byla schopná obětovat všechno pro lásku jednoho muže, až to všechno málem ztratila. (12.11.2008)

akože príbeh to malo priam nehorázny, i ked v dnesnej dobe trochu klisovity. adjani je uplne super, aj ten chalan co hral milenca. celkovo mi ale prekvapivo vadila truffautova rezia. on akoby nevedel co chcel vlastne, prvykrat v zivote som sa aj dost pri JEHO filme nudil. bolo to dost zmatene, v anglicku sa hovori raz po francuzsky, raz po anglicky, potom ide tam, potom ide za tym, clovek nevie ci si to dievca vymysla alebo nie. adela je vlastne uplne priemerna zena ktorej vlastne tak trochu prepne a zacne to nejakym sposobom riesit. no a riesi to tak ze truffaut bol moc nadseny z jej chorobne sentimentalneho myslenia a uplne sa proste.. neviem no. stale je to truffaut, truffaut ktoreho milujem a hrdinky ktore obdivujem. ale toto beriem ako mensi preslap, urcite jeden z jeho slabsich filmov. (13.11.2008)

Místy dost nudný film s překrásnou Isabelle. (12.11.2008)

Téma extrémní lásky v L'Histoire d'Adèle H. vybízí ke srovnání s Chambre verte event. s La Femme d'à côté. Ze zmíněných tří filmů je dle mého dojmu nejméně působivý. Snad je to proto, že kromě tohoto tématu postrádá další myšlenkové roviny jako v Zeleném pokoji (například motivy smrti, konečnosti či paměti ) nebo dramatický spád v Ženě od vedle. Je to vytříbené dílo nesoucí základní znaky Truffautova stylu, přesto jej subjektivně nepočítám mezi jeho vrcholné opusy. (26.05.2010)