Konečně neděle!

Nesmíte u toho usínat, jinak víte houby. Takže brzy znovu. Konečně po asi osmi letech čekání jsem se dostal původnímu dabingu, protože ať se na mě pan Herec František Němec nezlobí, Moravec byl jen jeden. A K.M.Walló taky. ČB kamera je fajn, příběh je hodně košatý a pokud nejste stoprocentně soustředění, nevychutnáte si. (22.06.2018)

Přepsáno v dubnu 2018. Konečně neděle! se v lehkém houpavém rytmu vznáší nad obzorem při jasném svitu luny. Kriminální žánr vyniká hravostí, lehce poťouchlou a přesto uchvacuje svou nonšalancí. Cílem příběhu je vypátrání zločince, a přesto není tento záměr hlavní podstatou. Jádrem je způsob, kterým se tančí. Rozvernost je v detailech, ve zvratech pátrání, v sarkastickém nádechu rozhovorů i místech rozjařeného oddechu. Atmosféře neschází napětí, éterické šumění dráždivosti, vzpřímená elegance i jiskřivé chvění. Konečně neděle! je hebkým pohlazením, zanechává v duši zřetelnou stopu blaženosti a pocit uspokojení ze vzletné poezie. Hlavní předností filmu je Barbara Becker (vynikající Fanny Ardant), výkonná sekretářka, nadšená ochotnická herečka a oduševnělá kráska. Lahůdkou jsou důvtipné slovní přestřelky mezi ní a jejím šéfem. Je popoháněna skrývaným citem a neohroženě vyhledává další překážky. Je svůdným esoterickým zjevením, taktovkou udává rytmus a vládne celému filmovému panství. Hlavní mužskou postavou je Julien Vercel (dobrý Jean-Louis Trintignant), provozovatel realitní agentury a Barbařin zaměstnavatel. Soukromá i společenská spokojenost je lehkým mávnutím kouzelného proutku znenadání ukončena. Překvapení se mění v děs a hrůzu a zoufalé zápolení o očištění osobní bezúhonnosti. Je přímý až jízlivý, přesto je stále jeho základem důstojná laskavost. Důležitou postavou je Maître Clément (zajímavý Philippe Laudenbach), Julienův advokát s pochopením i slabostí pro zločiny z vášně. K výraznějším postavám patří Santelli (příjemný Philippe Morier-Genoud), policejní komisař, vyšetřující záhadnou sérii vražd. A také Paula Delbecq (zajímavá Anik Belaubre), pokladní kina Eden a vydírající hlas hysterické zuřivosti. Z dalších rolí: pátrající bratr oběti a křesťanský duchovní Massoulier (sympatický Jean-Pierre Kalfon), nekonvenčně se tvářící lokální novinář a bývalý Barbařin manžel Bertrand Fabre (Xavier Saint-Macary), Paulin bratr a tvrdě jednající provozovatel nočního podniku a lechtivého uspokojení Louison (dobrý Jean-Louis Richard), provokativně přezíravá a bouřící Julienova manželka Marie-Christine Vercel (zajímavá Caroline Sihol), naštvaná pouliční nevěstka (Nicole Félix), zkušený provozovatel soukromé detektivní agentury Lablache (Georges Koulouris), či sebevědomá uchazečka o práci sekretářky (Pascale Pellegrin). Napětí detektivního pátrání a zoufalé hledání vlastní spásy je povzneseno Truffautovým stylovým nadhledem. Hravost je rozkošná, švihácky upravená a potěšující. Vždyť jde o chtíč a posedlost. Radostí prozářený prožitek! (01.05.2009)

Čiernobiely obraz, zločin, záhadne konajúci obvinený jedinec, pohrávanie sa s divákom a spôsob jednania hlavného okruhu postáv naznačuje poctu Alfrédovi Hitchckokovi. Truffaut ale prehliadku citácií filmov a hereckých ikon rozšíril na vzdanie holdu rôznym dielam a hercom (najmä viacnásobné premeny vzhľadu Fanny Ardantovej pripomínajúcej slávne herečky) a doplnil výdatnou porciou humoru s vedomým požmurkávaním na diváka. To, čo pred desiatimi rokmi vyvolávalo dojem prestrelenej zábavy, si s odstupom času, (v ktorom pribudlo napozerané a načítané) plnohodnotne vychutnávam. (16.10.2005)

Truffautova labutia pieseň je jeho azda najvernejšou poctou Hitchcockovi a filmu noir. Kým „Nevesta bola v čiernom“ bola viac pocta Hitchovi, toto je už viac poklona noiru (aj pre krásnu čb kameru). Máme tu krivo obvineného muža a jeho sekretárku ako pomáhajúcu femme attrappe (veľmi sympatická Fanny Ardant). PS: potešili vizuálne referencie na Psycho, Nepravého muža či cinefilský odkaz na Kubrickove Cesty slávy, ktoré tak prezradili rok príbehu - 1957. (16.11.2020)

Až někoho zabiju (což se vzhledem k tomu, že Troška pořád točí, asi někdy stane), budu doufat, že narazím na někoho jako Fanny. Jinak je zajímavé, že Truffaut natočil v skoro polovině osmdesátých let film, který vypadá jako nějaký raný Hitchcock... ta preciznost je jistě obdivuhodná. Dějově mě to ale neskutečně nudilo a ke konci iritovalo, takže veškeré moje potěšení z filmu tkví v samotné režii, ale ani trochu ději, přes což se tentokrát nedokážu přenést. Naštěstí už vím, že Truffaut mě umí zaujmout, takže nemám problém s tím mu dát tentokrát málo a těšit se na nějaký další silný zážitek, jakým byl třeba Jules a Jim. (13.10.2012)