poster

Rodinný portrét

  • Itálie

    Gruppo di famiglia in un interno

  • Francie

    Violence et Passion

  • anglický

    Conversation Piece

  • Slovensko

    Rodinný portrét

Drama

Itálie / Francie, 1974, 120 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • pm
    *****

    Často chodím nahlížet na hodnocení Viscontiho filmů, jen tak, z nějakého skrytého masochismu zřejmě...abych se dočetla o nudě, teatrálnosti, rozvleklosti a zase nudě. Každopádně fakt, že dík Levným knihám velmi snadno dostupný "Rodinný portrét" zde hodnotila jen hrstka lidí, jednoduše nechápu. A taky jedna z mých nejmilejších písní z filmů, hlas Ivy Zanicchiové se mi nikdy neomrzí... "Testarda Io"(6.1.2008)

  • Hwaelos
    ****

    Do příběhu Rodinného portrétu se (narozdíl třeba od Rocco a jeho bratři) jen obtížně zpočátku vniká. Vše je pomalé, uměřené a množstvím postav, jejichž pozadí zpočátku vůbec neznáme, poněkud roztříštěné. Ale jakmile jednotlivé dílky skládačky začnou zapadat na svá místa, vynikne drobnokresba charakterů a hloubka emocí tohohle komorního dramatu.(31.7.2016)

  • vesper001
    ****

    Filmový obraz starého muže, který se uzavřel před světem a zvolil osamělý, ale klidný život ve společnosti krásy uměleckých děl. Svět však přišel za ním, a místo aby diskrétně zaklepal a mluvil kultivovaným hlasem, vtrhl do jeho domu v podobě nezvaných nájemníků – hraběnky s náturou sršně a ptačí tváří, jejího milence Konrada a dospívající dcery Lietty s plytkým snoubencem Stefanem. Středem jejich světa je očividně blonďatý hezoun Konrad, o jehož nadání pro politiku svědčí i schopnost paralelně spát s hraběnkou, Liettou i Stefanem. Profesor je konfrontací s jejich životním stylem, temperamentem i vztahy s téměř neznatelnou hranicí mezi láskou a nenávistí rozčarován a zmaten, sem tam se ale snaží najít s nimi společnou řeč. To se ale téměř až do konce nedaří (nejsmutnější scénou snímku je bezesporu chvíle, kdy profesor sedí sám u bohatě prostřeného stolu a obklopen krásnými knihami a obrazy marně čeká, kdy se jeho noví sousedé dostaví k večeři, na kterou se k němu sami pozvali). Nicméně se mu nakonec podaří vytvořit si otcovský vztah k mladé Liettě i uzavřenému Konradovi a nahradit tak rodinu suplovanou postavami z knih a starých obrazů rodinou ze skutečných lidí – omezených, vulgárních, obtížně snesitelných, chybujících – prostě živých.(8.4.2013)

  • Aidan
    ***

    V tomto případě tři hvězdičky neznamenají film průměrný , ale průsečík mezi filmem chorobným a geniálním, podobně zvláštním jako jeho režisér - aristokrat marxista. Na jedné straně tu máme výtečnou, náznakovou, jemně melancholickou, chvílemi nestandardně humornou meditaci o stáří, samotě a smrti. Na druhé straně okénko do divokého světa požitkářské smetánky. Oboje se protíná v jednom domě, v domě který je těžištěm generačního střetu a který kamera za celou dobu neopustí. Asi první a na dlouhou dobu poslední snímek, na němž mě nejvíce ze všeho zaujaly interiéry. Vybavení bytu podává geniální herecký výkon. Jen škoda, že všechno tak hloupě narušuje absurdní politický rozměr. Nevím, kam jinam by se spory mezi dělnickou třídou a buržoazií hodily méně než sem.(11.5.2009)

  • sportovec
    *****

    Zdá se být až neuvěřitelné, že Visconti na konci své životní cesty, prakticky z invalidního vozítka, zestárlý, byl s to řídit a dokončit tento nesnadný "rytinový" rodinný film. Jeho vlastně trojí časová rovina (jednu reprezentuje ustálený způsob života stárnoucího vědce a pedagoga, druhou občasná retrospektiva, třetí vpád aristokratického mládí a jejich matky) je viditelně laděna autobiograficky. Muž na konci životní cesty, žijící v bublině bohatého, mohovitého osamění, krášleného veškerým dostupným komfortem, v starém historickém římském domě, jehož je majitelem; taková je výchozí situace. Do ní vtrhává mládí, které vlastně už mládím není a zkaženost, symbolizovaná rakouským "milencem na přeskáčku" v bohaté průmyslnické rodině; ovšem nejen jím. Profesorův dosavadní život se mění, aby se posléze vrátil do svého výchozího bodu, který je po takové proměně vším možným, jen ne původním bodem někdejší rezignace na život. Působivý Viscontiho vhled do vrcholícího konzumismu "zlatého věku" poválečné Evropy odhaluje nastupující vnitřní prázdnotu a v ledasčems jakoby buď uvozoval, nebo předcházel postmodernu. Lancastrův špičkový výkon je pro mne zajímavým způsobem doplňován kreací opomíjené krasavice viscontiovských a pasoliniovských filmů Silvany Mangano a jejího nevšedního půvabu i typu zdánlivě odtažitého, chladného ženství. Kamera Pasqualina De Santis tento kontrast úpadku tzv. "vyšších" vrstev vmodelovává do ústřední místnosti profesorova bytu s patinou klasických starožitných interiérů, jejichž rázu vévodí stěna plná rodinných portrétů. A spouštěcím mechanismem vpádu do osamělého života stárnoucího intelektuála se stává zprvu odmítnutí a posléze koupě dalšího obrazu s rodinným námětem z XVIII. století, doby, stojící právě tak před velkým otřesem hodnot a ideálů, který je vtažitelný i pro dobu vzniku PORTRÉTU; obrazem, u nějž není jednoznačně jasné, zda jde o kopii, originál či padělek. Jako předtím i teď zůstanou jeho pojivem s vnějším světem hospodyně a její občasná pomocnice a čas od času opakované výpady profesorových agentů-obchodníků s obrazy. Existuje i nadčasovost, která povznáší - k zamyšlením, z nichž se nelze snadno vymanit, k zamyšlením, jež se silou mocí vztahují k nejzákladnějším otázkám lidského života vůbec; k zamyšlením, která jsou právě tak nadčasová jako film, jenž je trvale zprostředkovává stále novým a novým generacím filmových diváků.(3.4.2008)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace