Tampeko

Pokud si potrpíte na originalitu a košatost příběhu, tak se vám tenhle špageťák bude nejspíš líbit. Střižené po americku, ovšem s některým upocenými italskými tvářemi. Gemma je klasický, vydrží desítky ran a rychlost regenerace jeho očí je vskutku pozoruhodná. Záporáků je hodně, ale žádný z nich není výrazný. V druhé půlce jsem to už sledoval tak na půl oka, čekal jsem cynický závěrečný masakr, jestli k němu došlo, čtenáři poznají z tónu komentáře. Dva a půl, ale že jsou ty Satanoce... (27.12.2014)

Druhý Ferroniho western s Gemmou (Gary Diamond) do jisté míry kopíruje díl první. Opět se odehrává na konci války Severu proti Jihu a Gemma je znovu v roli poraženého propouštěného konfederačního důstojníka. Samozřejmě hned dojde k přátelské výměně názorů Diamonda s unijními vojáky. Dostane se i na nečekané zvraty, zradu, mučení Gemmy a postupného likvidování banditů do jejichž středu se dostane. Kdo viděl Jeden stříbrný dolar, ten si snadno vybaví odpovídající si recyklované nápady. Největší rozdíl je v prostředí Almérie, tyto lokace jsou přece jen více westernové než italské kopce a film tak vypadá více jako klasický spaghetti western. Jistý posun je zřejmý v zobrazování násilí, památná je scéna drsného mučení na slunci, která měla přímo hororové parametry. Další kvalitní film s Gemmou, třebaže by mu slušel celistvější scénář a efektivnější konec. (08.05.2015)

Vlastně se mi to líbilo víc, než Jeden stříbrný dolar. Příběh o zradě vojáků za války a potřebě doručit dopis mi přišel zajímavější, než bratrovražda a touha usadit se v prvním filmu, ústřední melodie je mnohem lepší, hlavní hrdinka není tak pasivní, a záporák Dan Vadis charismatičtější, než Pierre Cressoy. Gemma už sice zase začíná machrovat, a obligátní rvačky nebo zpívání v saloonu už mi docela lezou krkem, ale ani jedno mi zase tak moc nevadilo. Nebudu tvrdit, že jsem úplně pochopil děj (scénář psalo 7 autorů, což se na logice asi dost podepsalo), ale zase na druhou stranu se pořád něco děje a šlape to jako hodinky. Film se tentokrát točil ve Španělsku, čili westernová a vůbec spaghetti atmosféra (podpořená i scénou mučení na slunci) je mnohem silnější. A jako bonus Nello Pazzafini snad poprvé a naposledy jako klaďák. (09.09.2012)

I druhý western režiséra Giorgia Ferroniho s Giulianem Gemmou v hlavní roli jako by svým názvem odkazoval na slavnou spaghetti westernovou trilogii Sergia Leoneho, konkrétně na druhý film „Pro pár dolarů navíc“ (1965). Tento si, mimo jiných, nese název „Za pár dolarů navíc“. S filmem má co do činění také hudba Ennia Morriconeho, který ji dokonce řešil soudní žalobou. Inu, pozadí tohoto filmu je stejně dobrodružné jako film samotný. Giorgio Ferroni svůj film opět nasměroval spíše do hollywoodského stylu westernu než do typického spaghetti westernu, takže jeho atypičnost ho odlišuje od ostatních. Přesto je jako spaghetti western uváděn, a to s přirozeným vlivem Francie, Itálie a Španělska, coby koproducentů. Vzhledem k době svého vzniku, kdy byla na vrcholu zejména zmíněná „dolarová“ spaghetti westernová trilogie, neměl tento druhý film zrovna na růžích ustláno. Námět je inspirován verneovkou „Carův kurýr“, ovšem s poměrně obsáhlou naivitou. Ano, nelogičností je v některých oblastech vývoje děje příběhu více než dost, a to je největší kámen úrazu. Sice také natočeno s poměrně skromným obsazením, ale s důrazem na kostýmy a lokace. Typologie postav je plná energie a sympatií, ale když jim scénář podráží nohy, nic věhlasného z toho prostě vzejít nemohlo. A je to škoda. Vzhledem k tomu, že spaghetti western byl zrovna středem diváckého zájmu, byla by škoda toho nevyužít. Zde se tvůrci onoho žánrového věhlasu jen otřeli, a tak není divu, že film upadl spíše v zapomnění. Na druhou stranu je ale fakt, že v tomto žánru existují z této éry mnohem horší filmy. (15.01.2024)

Strašlivě naivní western, jenž ale drží pohromadě díky svižně vyprávěnému dobrodružnému příběhu. Na zemi svého původu odkazuje snad jen skvělou scénou, v níž Gemma, vystavený napospas přímému slunečnímu světlu, málem přijde o zrak. Předchozí spolupráce Gemmy a Ferroniho (Un dollaro bucato) se mi sice líbila malinko víc, ale tenhle film svoje kouzlo rozhodně má. Ferriova ústřední melodie je opět skvělá. Sluší se ovšem dodat, že si tvůrci "vypůjčili" i z Morriconeho soundtracku ke staršímu filmu "I malamondo", což mělo dohru u soudu. (30.09.2011)