Senso
The Wanton Countess
Vášeň
Obsahy(1)
Režisér Luchino Visconti natočil podle novely Camilla Boita tragický milostný příběh italské hraběnky (Alida Valli) a rakouského důstojníka (Farley Granger). Děj je zasazen do Benátek v době italského povstání proti rakouským okupantům (tzv. Risorgimento) (contrastic)
Recenze (26)
Italská baronka a rakouský důstojník jsou k sobě přitahováni nejen přirozenou láskou muže v dobře padnucí uniformě se zlatými nášivkami k ženě s honosnou garderobou (a zlaťáky v truhlici). Žene je k sobě, ať chtějí nebo nechtějí, i spřízněnost osudem jejich vlastní společenské skupiny. A stejně jako se neubrání lásce, neubrání se ani nevyhnuttelnému osudu jejich vlastní třídy, která v dobách vítězství lidových národních revolucí pomalu ale jistě (a někdy střemhlavě a tragicky) kráčí na smetiště dějin. Šlo buď o to popřít svou lásku a tím vlastně popřít sám sebe, nebo v ní setrvat až do hořkého konce. ()
Grandiózní intro představuje Viscontiho velkou lásku – operu. Jeho první historický film pak vyniká především opulentními záběry, vyjadřující jeho vlastenectví. Léta páně 1866, severní Itálie se zdárně vymaňuje z rakouské nadvlády, pouze v Benátkách se ještě Habsburkové drží zuby nehty. Ve svém manželství znuděná italská hraběnka, doposud odhodlaná bojovnice proti znepřátelenému národu, propadne náhle kouzlu mladého, rakouského oficíra a vrhá se střemhlav do tohoto osudového vztahu a postupuje tak vstříc neodvratitelné zkáze. V této tragické figuře je nepřehlédnutelná paralela k Truffautově Adele H. V Senso mi však nijak neučaroval šarm hlavních představitelů a jejích neurotické přehrávání mě nechalo úplně v klidu. Což asi nebyl ten kýžený efekt. ()
Horkosladká „vášen”, teda konkrétne medzi očividne staršou, benátskou, resp. talianskou, aristokratickou komtesou: Líviou Serpieriovou, a vskutku predsa i o niečo málo mladším, rakúskym nadporučíkom: Franzom Mahlerom, počas nie náhle nabitých emócií v pohnutom roku 1866 [akurátne visiaca vojna na vlásku Talianska proti Rakúsku za zjednotenie...], čoraz viacej naberala na intenzívnejších vášňach, až sa pomaličky rysovala akási, naprosto »zakázaná láska«, povedzme trebárs charakteru takej shakespearovej tragiky v podobe: Rómea a Júlie; nakoľko jedným z režisérskych asistentov samotného Viscontiho, bol práve i Franco Zeffirelli; mimochodom budúci režisérsky velikán, ktorý o rovných 14 rokov neskôr, rovnako vytvorí i rovnomenný, strhujúci titul podľa zrovna tejto slávnej predlohy, a tak napokon sa spojilo príjemné s užitočným..., alebo skrátka iba na hlas rozmýšľam, keď vyhľadávam zaujímavé súvislosti, ktoré by mohli trochu ozvláštniť celkové vyznenie z tohto mimoriadneho, «UMELECKÉHO DIELA», na ktorom si dal jeho autor i mimoriadne extra záležať! • Najmä, čo sa priam zreteľne dotýkalo estetickej výpravy a autentických kostýmov, ako doslova vystrihnutých z druhej polovice 19. storočia, kedy som si normálne myslel, že Luchino VISCONTI, musel byť jednoznačne akýmsi »cestovateľom v čase«, ktorý pomocou nádhernej, skrytej kamery, postupne tíško sledoval jednotlivé [najprv romantické a následne potom i vojnové] situácie; začínajúce v opere La Fenice, a vari končiac naprieč fatálnym vyústením, ktorému predchádzala totálne a extrémne vyhrotená situácia zo strán zapojených, ústredných aktérov, ktorí svojimi konaniami ZDEPTALI nielen samých seba, ale zároveň i diváka, v tomto prípade mňa, ktorý sa po týchto DVOCH zlomových výstupoch [podotýkam, že nie kdesi na taliansky kopčisko], cítil byť maximálne vyčerpaným s akousi dodatočne absolvovanou «psychickou svalovicou», na ktorú by podľa mňa bodla aspoň jedna slivovica. • Čo sa ešte priamo vzťahovalo i na hlavných protagonistov, tak predstaviteľka komtesy: Alida Maria Laura, Freiin Altenburger von Marckenstein-Frauenberg, známejšia skôr pod umeleckým menom: ALIDA VALLIOVÁ; talianska herečka podala nevídaný, strhujúci, herecký prejav, ktorý mi jednak pripomínal jej herecké kolegyne po vzore: Ingrid Bergmanovej ako Ilsy z počinu Casablanca, a jednak zas i Vivien Leighovej ako Scarlett z počinu Gone with the Wind, čo evokovalo tento umelecký titul: Zmysel, a nie Vášeň, ako sa chybne prekladá. • A zase predstaviteľ vrtošivého dezertéra v podaní Farleyho Grangera, z nedávnej doby známeho predovšetkým z "hitchcockovských", kriminálnych titulov, mi akosi príliš nezapasoval do titulnej úlohy, v ktorej ho minimálne o rovný stupeň prevyšovala ústredná interpretka, ktorá si v podstate "privlastnila" túto vec vo svoj vlastný prospech; proste bola fantastickým spôsobom dominantnou a výraznou, hodnou jej hereckých predpokladov. • Tento FILM si snáď najlepšie vychutná najmä taký filmový fajnšmeker, ktorý vzápätí dokáže plne [d]oceniť jeho prednosti, ktorých určite má na rozdávanie. () (méně) (více)
Mam s Viscontim prostě problém. Jeho filmy jsou zajímavé, jsou v nich celkem silné emoce, ale nic to nemění na tom, že mě nedokážou vtáhnout a prostě mě nebaví. Alida Valli je skvělá, ty emoce z ní doslova srší a je tu skvěle zaznamenána její destrukce, ale v konečném důsledku mě to stejně prostě nedostalo. ()
Vášeň bych přirovnal k jinému Viscontiho dílu, a to Gepardovi. Ten má sice o cca hodinu delší stopáž, ale nudil jsem se u obou přibližně stejně. Senso je totiž podobně rutinním, historickým a kostýmním dramatem, který sice není špatným filmem, ale nevystupuje z průměru. Větší oživení přinášejí až scény z války a samotný konec, přesto jde spíš o jednotlivé záchvěvy, které mě nedonutí dát tomuto zaměřením vlasteneckému a co se týče romantického vztahu dopředu docela dobře předvídatelnému Viscontiho počinu víc jak 3*. ()
Galerie (21)
Zajímavosti (9)
- Mezi asistenty režiséra patřili Francesco Rosi, Giancarlo Zagni a Franco Zeffirelli, kteří byli v té době téměř na začátku své kariéry. (classic)
- Během natáčení došlo ke smrti kameramana G.R. Alda, který natáčel nejen bitevní scény, ale také ty ve vile Valmarana. Aldo zahynul 14. listopadu 1953 při autonehodě, když řídil svůj vůz v oblasti Padovana. U filmu ho nahradil Australan Robert Krasker, který natočil mimo jiné scény benátské noci a scény ve Veroně. (classic)
- Luchino Visconti chtěl do filmu obsadit Ingrid Bergman a Marlona Branda, avšak nakonec k tomu nedošlo. Uvažovalo se také o Burtu Lancasterovi a Edwardu G. Robinsonovi. (classic)
Reklama