Údolí včel

Filozofično na plno. Také ale dusno na plno a především neosobitost, která potlačuje veškeré emoce a jakékoliv pocity, které film má a já je mohl vnímat. Výsledek je takový, že Údolí včel je dokonale a syrově zpodobněný středověk, který jen tak v české kinematografii neuvidíte. A i přesto, že mu chybí emoce, je rozhodně filmem, který nesmíte vynechat, protože Vás přesvědčí o tom, že u nás se dřív točilo cokoliv. A dokázalo to mít úspěch. Tak proč by nemělo dnes? (27.01.2015)

Láska na první pohled. Nevím proč právě u tohoto filmu mám vtíravý pocit, že takhle nějak mohl vypadat středověk: na jedné straně temné vztahy a vášně, kde je jen krůček k násilí a krutosti, na druhé straně klid a pomalé plynutí času a nad tím vším víra, všeobjímající a mající řešení pro všechny situace. Moje oblíbené pasáže: rozhovory Petra Čepka a Jana Kačera na mořském pobřeží a scéna se slepou dívkou uprostřed rozkvetlé louky. A černobílá barva tomu moc sluší. Proč tenhle film proboha ještě není na DVD? (07.12.2006)

Dva filmy, které se vyslovují jedním dechem - Markéta Lazarová a Údolí včel. Přes stejnou dobu vzniku a stejné autory má každý z nich své vlastní pojetí a posleství. Markéta je poměrně rozsáhlý filmový epos, zatím co Údolí včel nese zdání jednoduchého příběhu. Bohatost symboliky odhalí každý podle svých životních zkušeností. Zatímco včela je vnímána jako symbol čistoty a pannenství, vlk je symbolem pro dravost, úskočnost a zlo. Hlavní scény příběhu se odehrávají na Vlkově zasazeném do Údolí včel. Dobro i zlo jsou provázané v celém příběhu tak jako v životě, nikdo není černý nebo bílý. Houbka dialogů se odkrývá postupně, i když uvidím film znovu, vždycky odhalím něco nového. Vše co je vyřčeno má vizionářský charakter. Ať je to setkání Armina s představeným řádu či setkání se slepou dívkou. Co je pro asketického Armina větší hřích? Opuštění řádu nebo polibek od nevěsty? (24.09.2014)

Specifická záliba režiséra Františka Vláčila v historických příbězích dostoupila svého třetího vrcholu v roce 1967 adaptací původního Körnerova námětu. Před námi se otevírá tragický příběh přátelství a fanatické závisloti dvou řádových rytířů, které rozdělí touha po svobodě. Zatímco citlivý Ondřej nachází uspokojení v návratu do rodného sídla na Vlkově i v pozdějším vztahu se svou nevlastní matkou, chladný a strohý Armin se nedokáže zbavit myšlenky na návrat bez bývalého přítele. Neodvratný děsivý závěr na sebe nenechá dlouho čekat. Vláčil zde opět dosáhl maximálního výsledku ve prospěch konečného divákova pocitu. Tísnivá atmosféra přísných řádových pravidel, rozháraná existence i touha po svobodě a šťastném životě titulního hrdiny společně s přesnou kamerou Františka Uldricha a snad nejpůsobivější hudbou Zdeňka Lišky vytvářejí dílo světových rozměrů. Základem je ovšem herecká virtualita tří osobností. Dokonalá paralela mezi Janem Kačerem a Petrem Čepkem nemohla najít lepších představitelů, a to navzdory původní Vláčilově skepsi k Čepkovi ("Co je to za šerednýho Avara! Já tam chtěl Slovana!"). Domnívám se, že vpravdě životní výkon zde podala Věra Galatíková, jejíž postava i přes zdánlivě malý výrazový prostor dává tušit gigantickou sílu osobnosti. Tento film je pak v podstatě jen završením umělecké geniality Františka Vláčila, pro něhož znamenalo Údolí včel poslední setkání s historickou látkou. Jeho výjimečný talent totiž nenašel pochopení u komunistických kádrů, kteří jej – stejně jako řadu dalších – násilně umlčeli. Vláčil se pak po zbytek života potácel v tvůrčí bezradnosti. Navzdory těmto skutečnostem představuje Údolí včel dodnes hrubě nedoceněné dílo, které se neprávem ocitá ve stínu slavnější Markety Lazarové. (29.12.2008)

Z mého pohledu působivější a snad také vydařenější snímek než Marketa Lazarová - dost možná i proto, že Údolí včel mi nedalo takovou práci pochopit, jeho scénář není nijak "zašifrovaný" (monology a dialogy z pera Vladimíra Körnera se nezapřou) a jednání postav je dobře čitelné. Naprosto úžasný je Petr Čepek, Jan Kačer doslova démonický... Nejvíce mi však k srdci stejně přirostl Josef Somr v malé, ale důležité roli. Hudba Zdeňka Lišky je jako vždy nádherná, Vláčilovu režii nemá smysl vynášet do nebes, neboť tam už dávno je. Stoprocentní film. (29.11.2011)