Občan Brych

Jednou v 80. letech zahnali nás, malé školáky, v době vyučování do kina. Fajn. Promítá se sice Občan Brych, čili dost nuda, ale lepší než sedět ve škole. A my, kteří jsme tento film už znali z televize, věděli jsme, že dojde na "erotickou scénu", což pro nás tehdy představoval i vášnivý polibek v noční ulici. Takže těšit se bylo na co. Čekalo nás však nemilé překvapení, neboť tato scéna - to jediné, co nás mohlo na celém filmu zaujmout, byla pro nás školáky vystřižena. Od té doby jsem nepřítelem cenzury. Občana Brycha jsem pak už nikdy neviděl - nechybí mi. (24.03.2011)

Umělecká nuda v příšerné technické kvalitě, je možné, že jsem se nudila i proto, že po šedém pozadí se vláčně pohybovaly šedé postavy. A koukat na mihotající se šedo a poslouchat rozhlasovou hru zkrátka není můj koníček. CS Film sice vysílá filmy, které jinde není možné vidět, ale mnohdy v takové kvalitě, že kdyby je nevysílal, udělal by lépe. (02.01.2013)

V románové předloze je asi milion v úvahách zacyklených postav, které na více než pěti stech stránkách nedělají nic jiného, než že se chytají za spánky a vykouří v průměru kilo tabáku na jeden odstavec. Děj tak stojí na několika kolejích a až v úplném závěru se zběsile rozjede do velkolepého finiše, nad kterým nezbývá než si uvědomit, že by to bez něj asi tenkrát nevydali. Až do závěrečného zlomu jsem ale při četbě pociťovala jistý plaisir du texte, to rozhodně. Adaptace dopadla v rámci možností skvěle. Vyprávění je dynamičtější a více soustředěné na přemýšlejícího Brycha. V románu navzdory názvu i genezi Otčenáškova textu vlastně moc nepůsobí jako hlavní hrdina. Autor tam použil vševědoucího vypravěče, jehož perspektivě a zálibě v kádrování je nejblíž soudruh Bartoš. Narozdíl od do absurdna přetaženého konce knihy (teď mě napadlo, že by se klidně dal proti srsti číst jako závěr Třicáté Marininy lásky od Vladimira Sorokina, ale dost spekulací) vyvrcholení filmu je jen úsměvné. Plus psychedelická scéna s papírovými vlaštovkami. (20.01.2012)

Jo, copak Otakar, ten uměl točit filmy a taky věděl, co to znamená být pragmatikem. Občan Brych není tupá agitka, nýbrž psychologicky nahozená agitka, takže nevzbuzuje smích, nýbrž mírné mrazení. Při pohledu na soudruhy křičící na majitele továrny "Už nás to omrzelo pracovat na vás, vydělávat vám peníze", nemůže člověka nenapadnout, že takových se potká dnes v hospodě pořád dost. A majiteli by to rádi vysvětlili podobně. Jsou i momenty, pět let před tím ve filmu nemyslitelné (""Jsem proti každému násilí. To už jsem zažil za protektorátu..."Nedá se svobodně diskutovat".. na to soudruh: "S nepřítelem se nediskutuje. Ostatně poctiví lidé nemí mít žádný strach"). Brych váhá, váhá, ale závěr je všem jasný (bodejt ne, točeno v 58) a ostatni postavy jsou schématické, jak vyžadováno. Takže asi tak: nebylo všechno bez chyb, soudruzi, ale progresivní a poctivá inteligence šla nakonec za námi a těm boháčům to nakonec patřilo,no ne? Tak se snad tolik nestalo, že jo...Herci (Hoger, Štěpánek) za podívání stojí. (05.01.2011)

Občan Brych byl na svou dobu filmem odvážným stejně jako Otčenáškův román. O pár let dříve by tenhle příběh nikdo nenafilmoval. Nemyslím tím ovšem Brychovo prozření či "uvědomění sounáležitosti k rodné hroudě" ve chvíli, kdy se rozhodne, že neemigruje. Ovšemže pro tu psychologicky složitou osobnost, kterou Karel Höger ztvárnil mistrovsky. Řadový úředník, který v Únoru neví, na čí stranu se obrátit - a vedle toho lidé, kteří se stavěli na obě strany tehdejšího boje o moc. A ovšem také prospěcháři, kteří měnili kabáty podle dobové atmosféry. Ten příběh byl skutečnější, než by si mnozí dnes přáli. (17.10.2014)