Gallipoli

na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. (13.09.2012)

Válečný film, který vlastně o válce vyjma poslední půl hodinky vůbec není. Je o životě mladých občanů Austrálie v době první světové války, řešící dilema zda jít či nejít do války a proč. Ze začátku je film velmi zdlouhavý a člověk se tak může dívat jen na opět vynikajícího Gibsona. Naštěstí se děj začne po chvíli rozjíždět a ve druhé třetině už jsem spokojeně sledoval dění na obrazovce. Škoda špatného přístupu (asi) režiséra, film na to jak je ze začátku zdlouhavý, tak je ke konci strašně uspěchaný a hlavně cca poslední dvě minuty jsem vůbec nechápal, že už je vlastně konec. Po Tarantinových Gaunerech snad nejméně očekávaný poslední záběr, který bohužel v mých očích filmu spíše uškodil. Pokud ve mě nějaké hlubší pocity byly, konec je zazdil. (08.04.2010)

Filmy Petera Weira mají pro mě zvláštní kouzlo. Na plátně se nemusí celkem nic zásadního dít (třeba jen dva kluci jdou přes poušť nebo si dávají běžecký závod), a přesto jsou mé oči k plátnu přitahovány víc, než kdyby na něm zápasil Bruce Willis s Godzillou. Nevím čím to je, ale dělá to určitě Weir, protože jsem stejný pocit měl u Mrtvých básníků, Pikniku i Truman Show. Co je na Gallipoli velmi příjemné, je humor. Tvůrci se nezalekli v příběhu z 1. světové války i vtipných scén a příběhu to jen prospělo. Kdyby takového nadhledu byli schopni třeba tvůrci českého Tobruku, mohl to být dost slušný film. (03.04.2011)

Filmy Petera Weira jsou neobvyklé, i když se to na první pohled nezdá. A jednou z nejvýraznějších ukázek je "Gallipoli". Během filmu a krátce po jeho konci jsem si říkal: "No, dobrý, konec silnej, ale nic světobornýho." Ovšem za nějaký čas to ve mně začalo rezonovat a já na to: "Sakra, ten vztah dvou kluků byl vykreslenej moc hezky, ten začátek v Austrálii byl taky O.K., přechod pouště, Egypt, Gallipoli, nečekané setkání, lovení výzbroje pod vodou, běh o život, nesmyslnost války...sakra, ten film je skvělej!!!" A tak je to s každým jeho filmem. Silné protiválečné drama z 1. světové války. 85%. (30.05.2010)

Před sto lety pomalu končila první světová válka, tenkrát známá pod komerčním označením Velká válka. Asi by se slušel tento komentář napsat před třemi roky v roce 2015, když vycházelo sté jubileum nepříliš šťastné bitvy u Gallipoli. Dojemný příběh o několika mladých Australanech v uniformách (slangově diggerů) jsem viděl velmi mlad a tehdy i dnes ve mě některé scény nechávají hluboký dojem, třeba závěrečné finále s bodákovymi útoky. Když jsem hledal něco o bitvě natrefil jsem na slovo larrikinsmus, což označuje osobu neotesance (postava Archieho méně), ale s dobrý srdcem a přátelskou. Představitelé hlavních rolí Mark Lee a Měl Gibson jsou tu za za velké sympaťaky a o něco menší Larrikinisty. Film vřele doporučuji. Zajímavosti na závěr je, že za část neúspěchu u Gallipoli byl odpovědný Winston Churchill. (15.10.2018)