Piknik na Hanging Rock

První polovina, která je perfektní ve všech směrech, mě namlsala jako už dlouho nic, ale co se to k čertu dělo v té druhé? Měl jsem pocit, že se řeší všechno kromě toho, co mě zajímá. Kam až se lze ve skalách dostat? Kde všude policie pátrala? Co dělali chlapci po "nálezu"? Jaké byly teorie vyšetřovatelů? Vážně jsem naivně nečekal, že mi Weir hned začne servírovat nějaká vysvětlení na stříbrném podnose, ale problémy nesympatické ředitelky s tichou holkou ze sirotčince a k tomu jedna indicie každých deset minut jako bonus? Pro mě dost nezajímavé a nezachránila to ani ta tuna symboliky. Nakonec tedy slabší čtyři, ale hlavně za ty neuvěřitelně pohlcující scény ve skalách. (24.08.2008)

Petera Weira mám poměrně hodně rád, ale ne jeho rané období (soudě podle Poslední vlny a Pikniku na Hanging Rock). Tahle velice rozvláčná a prázdná story z přelomu 19. a 20. století z prostředí australské pouště mi opravdu nesedla. Počínaje prostředím užvaněného kurníku a konče vytrvalou snahou o mysteriózní atmosféru (občas povedenou, abych jenom nehanil). Ne, pro mne je tohle daleko od definice zajímavého, či jakkoli podnětného filmu. (22.08.2010)

Weirův výlet na pomezí noční můry a erotického snu otevřel dveře novému australskému filmu příběhem z naratologického hlediska podobně neuspokojivým, jakým bylo o 15 let dříve Antonioniho Dobrodružství. Fabule by se dala shrnout do jedné věty. Tři dívky zosobňující platónskou ideu krásy a nevinnosti (čemuž napomáhají jejich bílé šaty stejně jako pastelové tóny barev a svícení připomínající impresionistické obrazy) se v Den svatého Valentýna ztratí ve skaliskách. Podstatná je atmosféra, kterou se Weirovi kolem jejich zmizení, které od prvního záběru na zlověstné skály visí ve vzduchu, daří vytvářet. Pokračování zde. 85% Zajímavé komentáře: Radko, d-fens (14.09.2017)

Filmová magie. A konečně s blu-ray projekcí jsem si tenhle podmanivý zážitek mohl plně vychutnat. V době, kdy se australská kinematografie plně nadechovala a z hlediska mezinárodního uznání byla ještě v plenkách, přišel talentovaný Peter Weir s filmem, který uchvacuje obrazovou krásou, ruku v ruce s nádhernou hudbou (Mozart, Beethoven, Čajkovskij, Bach a neskutečně podmanivý flétnový motiv George Zamfira) a zejména svojí neskutečnou ATMOSFÉROU. Ta někdy dosahuje až hororových prvků a nepotřebuje k tomu bubáky, či podobné hororové propriety. Prostě stačí jedna veliká záhada a atmosférické čarování s obrazem a hudbou. V Austrálii se to má s tímhle filmem podobně jako s Vláčilovou Marketou Lazarovou u nás. Také vyhrává všemožné ankety kritiků o nejlepší australský film všech dob. A myslím, že plným právem. (09.05.2011)

Obrazově čarokrásné, hudebně podmanivé a přestože dějově absolutně prázdné, díky Weirově umu, sebejistým držením několika témat (detektivka, horor, láska mezi ženami), atmosféricky neskutečně strhující a emocionálně našlapané dílo, jež dokazuje režisérovu genialitu, která na opačném straně naší planety (prozatím) nemá konkurenci. (26.11.2006)