That Kind of Love
Režie:
Jiří WeissKamera:
Václav HanušHrají:
Marie Tomášová, Vladimír Ráž, Svatopluk Matyáš, Miloš Nedbal, Jarmila Smejkalová, Jiřina Šejbalová, Marie Vášová, Alena Kreuzmannová, Felix le Breux (více)Obsahy(1)
Psychologické drama, které natočil režisér Jiří Weiss v roce 1959 podle stejnojmenné divadelní hry Pavla Kohouta. Pán v taláru (Miloš Nedbal) předkládá divákům případ studentky práv Lídy Matysové (Marie Tomášová), která se zamilovala do ženatého muže doc. dr. Petra Petruse (Vladimír Ráž). Tento vztah však končí tragicky, dívčinou sebevraždou... Filmová adaptace Kohoutovy divadelní hry byla zpracována se smyslem pro vyváženost efektních formálních prostředků. Film byl uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Edinburghu v roce 1959. Na scénáři se kromě Pavla Kohouta a Jiřího Weisse podílel i Jiří Brdečka. Cenný je i zachycený přednes Sonáty pro klavír „Appassionata“ L. van Beethovena Františkem Rauchem. (Česká televize)
(více)Recenze (38)
Po Zářijových nocích druhá zfilmovaná divadelní hra Pavla Kohouta. A zatímco Zářijové noci se hráli jen v jediné inscenaci, Taková láska se z Realistické divadla Zdeňka Nejedlého rozlétla v druhé polovině 50. let po celé republice a ještě v polovině 60. let ji dohrávali studenti v Disku. Dusné drama z vysokoškolského prostředí s přehledem rozehrává situaci, ve které preference jednotlivce nemá své místo. Formálně jde o zajímavý příspěvek k širší tradici adaptací divadelních her v čs. filmu, a patří mezi nejzajímavější poválečné kusy, společně například s Dvaasedmdesátkou (1948). ()
Mladá žena páchá sebevraždu plynem, když tu se u ní objeví chlapík ala Nebe nad Berlínem, drží v ruce její spis. Začne se probírat důvod jejího činu. Láska je tím prokletím. Zamotala se do vztahu se ženatým profesorem ve škole. Vše proniká na veřejnost, štěbetají si o tom všichni, manželka už to taky ví. Všichni jsou pod tlakem. Filmem prostupují různé retrospektivy v časové rovině. Nic není jednoduché. Film docela dobře vymyšlený i na tak vážné téma velmi dobře koukatelný. 75% ()
A teď soudím, neb mohu, pane Nedbale. Vlastně dosti jednoduchý příběh milostného trojúhelníku, v něm zaklinčované mladičké studentky, by mohl být celkem banální a nudný. Jenže Weiss dokázal to, co dnešní filmaři, kteří umí pracovat jen s instantními scénáři, k nimž přidají pár známých hereckých jmen, povaří na mírném ohni a rychle distribuují, nezvládnou, kdyby se na prťavé nudličky nakrájeli. Weisse jeho práce bavila, dal do ní invenci a spoustu filmařských nápadů. Jo, to byla krásná doba, kdy film byl umění! ()
Zajímavě působí spletitý prostor různých chodeb, schodišť a pokojíčků a kamera, která v něm postavy jakoby šmíruje. Zvláštní, ale už podle mě méně šťastná je teatrální stylizace dialogů a hereckého projevu. Hlavní hrdinka i její partneři jsou tak chladní, až to zanudí. Ale konec je zas vyřešen dobře. ()
Tomášová je česká Jean Seberg a forma filmu připomíná chvílemi Činčerův o deset let pozdější Kinoautomat. Jinak to po takřka šedesáti letech ztratilo hodně apelu. Morálka je naštěstí (?) jinde. Co zůstalo poutavé je zcizovaná struktura a výkony herců. Weissův rukopis je taky znát - je to brilantně natočené, byť ze všech těch bytů, módy a líčení dýchne staroba a filmovost. Ano - utrápená Tomášová chvílemi irituje. Jinak stojí za vidění! ()
Galerie (11)
Zajímavosti (2)
- Do úvodních titulků zní úvod z Beethovenovy sonáty č. 23 „Apassionata“. Na konci filmu, kde citace z této skladby zazní znovu, však z rádia hlásí, že dozněla Beethovenova sonáta „f moll“, což je úplně jiné dílo. (HonzaBez)
- Scéna u mostu s M. Vášovou a V. Rážem byla točena v ateliérech. (M.B)
Reklama