Odvrácená strana větru

Jake Hannaford, vášnivý lovec s irskými předky, šovinista a rasista, není ani tak alter egem samotného Wellese, jako Johna Hustona. The Other Side of the Wind zachycuje konec klasického Hollywoodu, potažmo rozklad světa, který mačo patriarchové Hustonova typu reprezentovali. Představitelku svého filmu Hannaford pro její domorodý původ vnímá jako exotický výstavní předmět a výsměšně ji nazývá „Pocahontas“. Herečka reaguje zprvu nenávistnými pohledy, poté dá své frustraci průchod střelbou na figuríny. Publicistka Hannafordova životopisu, modelovaná dle vzoru filmové kritičky Pauline Kael (která Wellese nesnášela), se s režisérem nezdráhá jít do otevřené verbální konfrontace, když opakovaně poukazuje na jeho mačistickou pózu, za kterou se schovává. Ženy se brání a muži z toho nemají radost. ___ Tím, že ženským postavám poskytuje větší prostor a umožňuje jim, aby daly průchod své sexualitě, se Welles krom Hollywoodu vypořádává také s vlastním odkazem. Podobně jako pozdní John Ford, kterého bezmezně obdivoval, kriticky přehodnocuje náměty svých dřívějších filmů. Současně ale vyvstávají pochyby, zda to, jak je prezentována postava Ojy Kodar v Hannafordově filmu (sexuálně agresivní, podmaňující si nezkušeného mužského hrdinu), vypovídá také něco o Wellesovi. ___ Hannafordova rozpracované opus magnum je totiž zjevně parodií děl amerických tvůrců, kteří v období Nového Hollywoodu snaživě reagovali na evropské podněty a natáčeli domýšlivé a nekoherentní, rádoby umělecké filmy plné erotiky a okatého symbolismu. Více či méně nazí, krásní a mladí herci okolo sebe mlčky krouží ve snově působících interiérech a exteriérech. Přestože postavy nesledují sekvence Hannafordova filmu ve správném pořadí (pakliže vůbec někdo ví, jaké pořadí by to mělo být), nezdá se, že by to vadilo. Jak Welles prozradil v jednom rozhovoru, film natáčel s maskou, jako kdyby nebyl sám sebou. Proč bychom s ním tedy měli spojovat to, co Hannafordův počin vypovídá o ženách a ženské sexualitě? ___ Parodickou nápodobou stylu, který Wellesovi nebyl vlastní, jsou také syrové, úmyslně nedokonalé záběry z ruky z večírku, připomínající tehdy módní cinéma-vérité. Film dokončený dlouho po Wellesově smrti je tak v zásadě kombinací dvou stylů, jaké by Welles nenatočil. Otázka, kdo byl Jake Hannaford (podobně jako v Kaneovi otázka, kdo byl Charles Foster Kane), je v této souvislosti méně relevantní než otázka, kdo je vlastně autor a kdo napodobuje koho, kterou Welles dost naléhavě klade také napříč mockumentem F for Fake, který má svým fragmentárním stylem nejblíže k The Other Side of the Wind. ___Třeba Peter Bogdanovich, považovaný v sedmdesátých letech za Wellesova napodobitele, ve filmu hraje Hannafordova nejsnaživějšího plagiátora. Definování jeho postavy tím, že napodobuje někoho jiného, je ovšem dovedeno ad absurdum, když při rozhovorech s novináři občas začne imitovat Jamese Cagneyho nebo Johna Waynea. Welles do svého filmu sice přenáší mediální obrazy vlivných osobností, ale zároveň se jim vysmívá jako nepravděpodobným a nepravdivým. Všechny tyto rozpory mohly být součástí snahy nabídnout namísto rekapitulace životního příběhu jednoho člověka vyjádření pochybností nad samotnou poznatelností toho, kým někdo skutečně byl. ___ Přestože by díky Netflixu mohlo Wellesův film teoreticky vidět mnohem víc diváků, než k nimž by se dostal v době svého vzniku, způsob jeho uvedení streamovací společností připomíná moment z Hannafordova večírku, kdy producent předloží zájemcům o projekci filmu filmové kotouče se slovy „Here it is if anybody wants to see it“. Netflix pomohl film dokončit a zvýšil svůj kulturní kapitál jeho uvedením na prestižním festivalu, ale dál se o něj moc nestará. Jako kdyby pro něj cinefilové milující náročnější starší filmy nebyli dost atraktivním diváckým segmentem. ___ Film, na jehož dokončení se čekalo 48 let, by za přispění samotného Wellese byl možná ucelenější, měl vyrovnanější rytmus a nesl jednoznačnější sdělení. Všechny jeho nedokonalosti nás ovšem zároveň upozorňují na jeho kompilační povahu, resp. spletité okolnosti vzniku - přemýšlíme nad tím, kdo je nad dílem, kdo jej vytvořil (možná Jake Hannaford, jehož „Cut!“ zazní po doběhnutí závěrečných titulků) a co to o něm vypovídá, což byl zřejmě Wellesův záměr. The Other Side of the Wind je dobrým příslibem výborného filmu. 80% (05.12.2018) (méně) (více)