Dotek zla

Nezdravě obézní a navrch vycpaný génius Orson Welles je tady jednou z nejlepších karikatur, co film stvořil. Když si vezmeme, že podobnou roli nabalil režisér sám sobě, nezbývá než pokorně smeknout. Do panoptika příšer bych přitom zdaleka neposílal jen jeho. Vstupenku už by měla pomalu připravenou i Marlene Dietrich, jejíž věčně propadlé líce a voskový výraz začíná být symbolika jako hrom. A nemluvě o nečekaném Charltonu Hestonovi, který hraje tu nejméně pravděpodobnou roli s velkou grácií. Celý tenhle noir je prošpikován nápaditostí, drobnými rysy geniality. Zavání to nabubřelostí, sám Welles vychytává pro sebe ty nejvypiplanější scény a s dějem si vlastně dělá, co se mu zamane. Je to čarující film, bere z noirového umění to nejlepší a zároveň dává tušit, že se doba chýlí ke konci. Nejen žánru, ale i výjimečného Wellese, ten mohl v Evropě dokázat věci převratné, jenže... (20.04.2010)

Klenot a naprostá klasika Noir filmů!!! Orson Welles byl opravdu jeden z největších filmových guru a o jeho přínosu světové kinematografii nemá cenu diskutovat. Touch of Evil má v sobě dokonalou atmosféru, perfektní práci s kamerou, promyšlený scénář, skvělé herecké výkony a dokonalou režii Orsona Wellese, který se doslova vyžívá v dlouhých záběrech bez střihu. Nemám vůbec co vytknout, tohle je prostě povinnost pro každého filmové nadšence......... (07.02.2009)

Po vsetkych strankach pohlcujuce. Perfektne premyslene prostredie, kde uz len fakt, ze sa pribeh odohrava na americko-mexickej hranici, dava filmu zvlastne napatie. FIlm je vlastne takym subojom dvoch zastupcov zakonu. Mexican a american. Dianie a postavy sa presuvaju z jednej strany hranice na druhu, chvilu je v pravomoci american, chvilu Mexikanec. Kazdy sa v tomto pohranicnom konflikte snazi vyuzit vsetky dostupne moznosti, aby uspech prevazil na svoju stranu. Postavy niesu vsak vobec ciernobiele ako vizual, kazdy pouziva inu inu cestu a uz vobec sa nedaju jednoznacne stanovit/odsudit postavy ako kladne a zaporne. A vobec, spravodlivost ma v tomto filme len veli povrchnu hodnotu. Samozrejme kapitolov samou o sebe je brilantny vizual, ktory podobne ako ostatne prvky, tento film vlastne vytvara. Praca kamery, obrazova kompozicia a hra svetla a tienov je vskutku uchvacujuca. No najviac mi vhlave utkvela postava detektiva Hanka Quinlana (Welles), ktory si svojim zjavom, vykonom a hlbkou svojho charakteru ukradol takmer cely film pre seba. (9/10) (05.07.2008)

Technicky takřka nedostižný snímek. Příběh mě ale mírně zklamal. Nedokáže koncentrovat akci a napětí na ta správná místa. Heston je ve své roli nudný a zvrat přichází pouze jeden a to až po vyvrcholení narativního oblouku, kdy zjišťujeme, že Quinlan se stran podezřelého, jemuž podstrčil důkazy, nemýlil. (23.10.2009)

Dôvodom, prečo sa haustóriá zla filmu nedotýkajú, ale priamo hĺbkovo penetrujú do jeho útrob, nie je len vypĺňanie klasických žánrových parametrov v takých dávkach, až im praskajú žalúdky. Výraznú úlohu v tejto veci zohráva choreografia kamery. Užíva si zlovestné pohľady, netradičné uhly a najvyššie méty skonáva pri žeriavových jazdách nad vyprahnutou krajinou alebo mestským chaosom, čo vytvára veľmi sugestívny dojem zlovestného, cynického tanca na hroboch ľudských hodnôt hodnôt. .... Virtuozita práce s kamerou v Dotyku zla môže hravo sekundovať kamere v Hitchcockovom Vertigu a svojou naliehavosťou, hrotiacou dianie na plátne do extrému, sa hravo vyrovná aj Frankenheimerovej snímke The Seconds, natočenej o 8 rokov neskôr. Dotyk zla je tiež možné označiť za jedného (spolu napr. s Hitchcockovým Rope) z predkov Noého opusu Enter the void, keďže postupy v ňom použité a dotiahnuté do konečného štádia technickej bravúrnosti, majú korene, bezprostredne sa snúbiace so zlom, práve tu, vo Wellesovom filme. (28.04.2014)