Gabriela Štefanová

GABRIELA ŠTEFANOVÁ - narodila se v Sušici. V Brně vystudovala JAMU obor činoherní herectví. Po studiích působila rok v Mahenově divadle a poté měla dvacet pět let stálé angažmá v Divadle Husa na provázku. Nyní je tři roky na volné noze, hostuje v HaDivadle, Národním divadle Brno, Divadle Husa na provázku, StageArtCz a Spolku sešlých.

 

https://ticbrno.cz/kam-v-brne/rozhovor/gabriela-stefanova-vs-tereza-mareckova-2018

Ty jsi ale hezká Barunka!", říkají

Gabriela Ježková kroutí v brněnském Divadle Husa na provázku už osmou sezónu. Za tu dobu se z okaté černovlásky stala herečka, která nemusí spoléhat pouze na přednosti svého zevnějšku. Ostatně herecká originalita se na Provázku nikdy nepoměřovala pouze fyzickou krásou, ale spíše dovednostmi, kumštýřskou univerzalitou a také jakousi vnitřní jedinečností herce. O tom všem jednatřicetiletá Gábina ví a neustále přemýšlí.
Nepřehlédnutelný půvab a neskutečně hluboké oči dostala do vínku ze Slovenska. Maminka pochází z Nitry. Herecký um zase získala na brněnské JAMU a především na mateřské scéně, kde po počátečních záskocích odehrála už desítky »vlastních« rolí. A jestli cítila ke svému divadlu závazek díky jeho věhlasné minulosti? „Nikdy jsem se nebála pověsti Provázku. Spíše jsem měla strach, abych tady obstála a lidi mě vzali."

Jak se holka ze Sušic dostane k divadlu?

Otec byl voják z povolání. Pořád jsme se stěhovali. Byly mi dva roky, když po Sušicích následovaly Horažďovice, Plzeň, abychom posléze skončili v Brně. V Brně jsem začala sedmou třídou základní školy.

Takže klasická cesta recitačních kroužků a dramaťáků na obecní škole?

Vůbec ne. Byla jsem strašně introvertní dítě. Moc jsem se styděla. Hrozně ráda jsem si sama četla, koukala na televizi nebo chodila do kina. Ležela jsem pořád v knížkách. Vše začalo až na gymnáziu. Má nejlepší kamarádka Renata Hlaváčková mě přivedla do dramaťáku. Rok jsem se tady na vše jenom koukala.

Ale po střední škole jsi podala přihlášku na JAMU?

Chtěla jsem být lékařkou. Ve třeťáku jsem zjistila, že absolutně nezvládám chemii, matematiku a fyziku.

Všechno jsem ale měla bezvadně vymyšlené. Když nevyjdou přijímačky na JAMU, půjdu dělat uvaděčku do divadla Husa na provázku, umínila jsem si. Viděla jsem zde původní obsazení Velkého vandru nebo Antigonu a hrozně mě to sem táhlo

Co tě teda nakonec k profesionálnímu divadlu postrčilo?

Byl to člověk. Krásná, vzdělaná dáma s prvorepublikovou elegancí. Paní Ema Kučerová, bývalá herečka, nás vedla v dramatickém kroužku. S ní jsem dělala své první monodrama Nikolaje Alda - Voda a mýdlo. Věnovali jsme se samozřejmě hodně poezii. Doporučovala nám literaturu a hlavně nás naučila divadelní etice.

Co to pro tebe znamená divadelní etika?

Mám pocit, že někteří jdou dnes dělat divadlo hlavně kvůli penězům. Člověk, který chce dělat divadlo upřímně, sice nestrádá, ale žádnou korunu skutečně neušetří. Paní Kučerová dbala na to, že více než o penězích je divadlo o morálce, a zejména o srdíčku. Pro mne je dnes divadlo především o lidech, s nimiž pracuju. Já nešla za žádnou slávou a velikou kariérou. Provázek je dnes moje rodina. To je důležité a platí to i se vším špatným, co takové těsné vztahy obnášejí.

I na Provázku mají herci obtíž přes všechny ty dabingy, televize, otevírání autosalonů a jiné kšefty doklopýtat na zkoušku?

Samozřejmě, že se i my snažíme vyrovnávat si výplatu ještě vedlejším příjmem, ale určitě to není na úkor divadla.

Zrovna tebe v dabingu moc slyšet není...

Asi jsem se nevmezeřila mezi tu správnou partičku. Nelituju. Dělám ale rádio. Rozhlas mě baví daleko víc než dabing.

Ty jsi přímo prototypem televizních princezen...

Však jsem také natočila šest pohádek, což není na brněnskou televizi tak málo. S režisérem Františkem Filipem jsem třeba dělala Fausta a Markétku, kde jsem se potkala s Bolkem Polívkou a Josefem Abrhámem. Moc ráda vzpomínám na hru Antonína Přidala Tři blázni v tom - což byla přehlídka Shakespearových šaškovských rolí. Nahrávala jsem ženské role Josefu Karlíkovi, Ladislavu Lakomému a Iljovi Rackovi.

Jak vzpomínáš na školu?

Byli jsme skutečná parta. Divadlo jsme žrali. Dokonce jsme samostudovali nad rámec povinností. Třeba zpěv a akrobacii. Já navíc bývala studijní typ. Skutečně mě bavilo ležet třeba v dějinách divadla.

Tys nebyla typ činoherce zhrdajícího teorií, študenta, který diplomku narychlo sešněruje z »neotřelých« témat jako je technika mluveného slova, hereckého projevu nebo zpěvu?

Já si na sebe ušila bič. V diplomce jsem srovnávala dílo Michela de Ghelderoda a Ladislava Klímy. Kryštofa Kolumba jsem poměřovala Lidskou tragikomedií. Ze začátku mi byla jednotící jejich ponurost. Pak jsem se v tom trošku utopila. Aspoň jsem oba autory důkladně přečetla.

Klímův nihilismus a dispozice introverta mladé dívce slušely?

Jsem optimistický pesimista. Všichni se nějak trápíme. Ve skrytu si říkáme: Vždyť to bude lepší. Víme, že to tak sice nebude a že přijde něco, co nás zdeptá.

Co jsi napsala do kolonky náboženství při nedávném sčítání?

Ateista. Ale jsem spíš člověk neustále hledající víru.

Po škole jste jako celý ročník nastoupili do činohry Národního divadla v Brně. To asi nebyl zrovna špatný start.

Šlo jenom o stipendium, protože všem nemohli nabídnout angažmá. Po roce mi ho ovšem nabídli i z Provázku.

V Mahence jsi měla dobrou pozici. Litovala jsi přestupu?

Litovala a po dvou letech jsem se dokonce chtěla do Mahenky vrátit. Na poslední chvíli jsem si řekla, že to na Provázku vydržím.

Co tě při vstupu na Provázek otrávilo?

Přišli jsme v době, kdy velká vlna lidí odcházela. Přebírali jsme strašně moc věcí. Najednou jsem měla pocit, že na toto divadlo nemám. Být hercem na Provázku je skutečně náročné.

S čím nebo kým jsi bojovala nejvíc ty?

Byl to Peter Scherhaufer, který na nás byl zaplaťpánbůh přísný. Já ale asi nebyla moc komický typ, a k tomu všechny ty jeho kabarety. Nesnáším dělení herců na charakterní a komiky. Sama jsem ale asi spíš skutečně charakterní herečka než někdo tvárný, kdo dokáže být chvilku stařenka a hned zase malá holka.

Jméno Peter Scherhaufer mám pro tebe jako speciální otázku...

Byl hodně tvrdý režisér. S ničím se nepáral, natož s nějakou herečkou. Nic podobného jsem předtím nezažila. Říkal pravdivé věci, ale nevybíravým způsobem, a navíc hodně křičel. Mám trauma z dětství a křik prostě nesnáším. Deptala mě spolupráce s ním. Když nejsem v psychické pohodě, špatně se mi pracuje. Byl to takový začarovaný kruh. Hodně jsem chtěla, aby mě pochválil. Po dvou letech na Provázku jsem si říkala: Holka, okamžitě vypadni. Na druhou stranu jsem bojovník a chtěla jsem právě Šerymu dokázat, že jsem i pro něho dobrá herečka.

Jak jsi překonala ambivalenci k Scherhauferově osobě?

Místy jsem ho nenáviděla. Říkala jsem si, že tak se proboha s lidma nepracuje, ale stejně jsem po slůvku ocenění toužila. Pak jsem si uvědomila, že nesmím poslouchat jeho nadávky. Začala jsem si vybírat pouze důležité věci a začalo to fungovat. Řval a mezi tím řekl něco strašně důležitého.

Dá se nějak zhustit Scherhauferův pohled na divadlo?

Říkal s oblibou, že v divadle slovo nejde neexistuje. Byl velký hnací motor.

Proměnil se Provázek v devadesátých letech?

Zásadně už na jejich počátku. Dělal vždycky politické divadlo. Najednou nebylo do koho střílet. A to jsme v roce 1992 zrovna nastupovali. Psalo se, že Provázek je v krizi. Možná to bylo kvůli nám. (smích) Provázek dostal pět nováčků, kteří vůbec nevěděli, čí jsou. Od té doby nijak velkou proměnu nepociťuju. Snad jen, že se mezi režiséry čeká nějaká mladá krev.

Má Provázek nějaké autonomní postavení mezi ostatními divadly?

Jsme opravdu zvláštní divadlo. Děláme věci po svém. Ať už jde o Babičku, nebo třeba o Tálské Cirkus či pašije.

O jakýsi nový kurz Provázku se snažil svého času Vladimír Morávek. Jak vzpomínáš na spolupráci s ním?

Potkali jsme se už v Mahence v autorském představení Unavený Héraklés. A na Provázek jsme vlastně šli za ním. Pak jsem se s Vladimírem setkala ještě v inscenaci Tajemství muzea voskových figurín a v jeho Maryše. Starou tělnatou Lízalku jsem hrála obalená do molitanu a byla jsem upřímně nešťastná. Dnes jsem vděčná za každou zkušenost. V Mahence bych asi hrála krásky a naivky a zabydlela bych se v nich. Na Provázku mně dávali jiné úkoly a naučili o herectví přemýšlet jinak.

Co to znamená?

Nepřemýšlím o sobě v roli. Ale jenom o roli. Jak a co s ní.

Od doby, kdy jsem tě v Mahence viděl jako Ondinu, tvrdím, že neznám ideálnější herečku pro Girardouxovu hrdinku. Herečce nemusí být fyzická krása na obtíž...

Skutečně jsem s ní nikdy nekalkulovala. Byla jsem vždycky spíše in-trovert. Ani dnes nepřemýšlím o tom jak vypadám, když něco hraju. V civilu ženskou potěší, když jí někdo, tak jako vy, zalichotí. Když ale moje maminka přijde po představení a řekne: tobě to dneska zase slušelo, nejradši bych se rozbrečela. Raději poslouchám, jak se jí líbil výkon, a jestli ji něco zasáhlo. Ostatně jsou mnohem hezčí herečky než já.

Líčíš se v civilu?

Minimálně.

Troufneš si udělat nějaký top ten rolí, které máš za sebou?

Nikdy neodděluju svoji práci od představení jako celku. Je to vždy kolektivní záležitost. Už proto je mým vrcholem Cirkus aneb Se mnou smrt a kůň od Evy Tálské. Tato inscenace má totiž duši. Potom ještě ráda hraju Báječná léta pod psa, kde začínám ve dvaceti a končím po čtyřicítce. Jako poslední jsem nastudovala Balákovu Gumu gumárum - takovou švandovní věc, v níž vystřídám desítky figurek. Lidi se smějou a to já ráda.

Na režisérském nebi Provázku devadesátých let svítil povětšinou triangl Peter Scherhaufer, Eva Tálská a Ivo Krobot. Právě s nimi jsi pracovala nejvíce. Jak na tebe zapůsobili dva posledně jmenovaní?

Tálské jsem zpočátku nerozuměla, dnes je tomu právě naopak. Eva jde hercům pod kůži, doluje maximum a nechává vše na nich. Zároveň nikdy inscenaci neodkládá, nenechá ji ustrnout a stále s ní pracuje. Krobot nám jako začátečníkům na Provázku dal důvěru. Ivoš dává velkou volnost, ale někdy až příliš.

V hereckých interview často padají otázky po přestupech. Co Praha?

Je to na mě příliš hektické a velké město. Žít bych tam nemohla. Už dlouho ale přemýšlím, že kdyby mi někdo nabídnul hostovačku, určitě bych šla. Brno mi vyhovuje. Je klidné a pomalé. Já si občas přijdu taky trošku opožděná.

Ve scénickém časopise Rozrazil jsi recitovala verše svatého Jana z Kříže. Šlo o jeden ze tvých prostých a jímavých výkonů. Máš ráda poezii?

Dodnes jí docela dost čtu, a dokonce ji také píšu. Ale jen pro sebe do šuplíku.

Od koho si uznání své práce považuješ nejvíce: od režiséra, kolegů, partnera, kritiky, známých?

Já jsem vděčná za každé uznání.

Vzpomínáš na nějaký mimořádný projev přízně?

Nedávno mi jeden člověk z Vyškova poslal kazetu, na kterou nahrál povídání. Mluvil o tom, že se mu líbí, jak působím na diváka na jevišti. Do svého monologu nahrál také své oblíbené písničky. Trošku jsem se lekla a říkala si: Bóže, co budu dělat, zamilovaný divák? Když jsem to doposlouchala celé, byla jsem překvapená. Byl to upřímný zájem o moji hereckou práci. Moc mě to potěšilo.

Barunku jsi hrála už v brněnském Národním v Goldflamově Babičce, stejná úloha ti připadla v Krobotově dramatizaci Němcové románu. Obě inscenace na jiný způsob pracovaly s líbezností předlohy. Tvoje hluboká kukadla, souměrná tvář, bohaté černé vlasy do copů: neleze ti ten miloučký spratek alias nejlepší česká spisovatelka v dospívání už trochu na nervy?

Bylo mi třiadvacet, když jsem šestnáctiletou Barunku hrála poprvé. Štvalo mě to. V jedenatřiceti ji hraju znova a je to jinak. Skutečně pracuju s vnitřkem. Popouzí mě, když za mnou po představení přijdou a zho-dnotí je slovy: Ty jsi ale hezká Barunka!

Bojuješ s věkem svých postav?

Ale vůbec ne. Už v Lízalce mi nevadila tloušťka ani věk figury. Spíš jsem se bála, že přesně nezahraju tak starou herdekbabu.

Pechova Babička či jeho Dáma v Brechtově Svatbě je jedním z mála příkladů četných provázkovských travestií. Netoužíš jako členka Provázku po nějaké mužské roli?

Hrála jsem Violu ve Večeru tříkrálovém, což je vlastně kluk. Potom ještě jednou němou roli Ďáblova pacholka - obě mě hrozně bavily. Ženská navíc nikdy nedokáže tak dobře zahrát chlapa jako chlap ženskou.

Kolik večerů do měsíce stojíš v průměru na jevišti?

Asi sedmnáctkrát.

Co dělá Gábina Ježková ve volném čase, když nesepisuje verše nebo nečte?

Cvičí v posilovně. Kvůli akrobatickým výstupům v Cirkuse se musím udržovat ve formě. V mládí jsem závodně střílela a běhala. Pohyb potřebuju dodnes.

Jak do tohoto fit obrazu zapadá tvoje láska k tabáku?

Začala jsem kouřit za revoluce, ještě na JAMU. Jsem bohužel silná kuřačka. Tak třicet denně. Jsem asi neurotička. Nicméně s chutí ujedu na Šumavě padesát kilometrů na kole a pak si zapálím.

Hezká mladá žena, která vládne palnými zbraněmi. Není to nebezpečné?

Jenom v okamžiku, když jdeme s přítelem na pouť a on mi nemůže trefit růži. To si ji pak vystřelím sama.

Ty jsi prostě plná paradoxů: střílející introvert, posilující veršotepkyně, uvažující herečka...

Působím sice klidně, ale to není pravda. Pořád něco řeším. Neventiluju to a uvnitř vzniká napětí. Nejvíc je to vidět na čtených zkouškách. Já nevydržím sedět. Pořád někam odbíhám nebo si alespoň stále přesedávám.

LUBOŠ MAREČEK

Divadlo na Provázku

Krásná žena s vůlí horolezce. Po promoci na JAMU přešla na červenou křižovatku a zastavila se až v dámské šatně Mahenova divadla. Pak dostala nabídku od Provázku, neváhala ani vteřinu, upsala mu svou duši a je tu dodnes. Hraje, houpe se na hrazdě, tančí na chůdách, chodí po tyči a peče skvělé buchty. Volný čas tráví se svými dvěma muži - s malým a velkým Břetislavem. Pluje s nimi na jachtě, sjíždí divoké řeky, leze po skalách. V Maestrovi a Markétce hraje upírku.