Vlastimil Třešňák

„Moje nejhorší vlastnost je, že neumím odpouštět. Moje nejlepší je, že bych se to chtěl naučit.“

Vlastimil Třešňák se narodil jako Walter Kirschen do let tuhého stalinistického režimu, všudypřítomného strachu a nedostatku. Pro neuspořádané podmínky v rodině se o jeho výchovu starali prarodiče z otcovy strany, mladá maminka se z jeho života úplně vytratila. Dělnická, zaprášená, syrová, proletářská tvrdá čtvrť pražského Karlína těch let formovala jeho povahu. Z té doby má přátele i mezi cikánskými muzikanty, se kterými  hraje a nahrává hudbu. Po absolvování základní docházky s dobrými výsledky to vypadalo na další studium, to ale Vlastu nelákalo. Otec mu našel učební obor, ze kterého ale po roce zběhl. Živí se jako pomocný dělník, pracuje na hřbitově, v pivovaru, jako noční hlídač v muzeu, skladník, rekvizitář na Barrandově, v oranžové metařské vestě zametá ulice, prodává deník Večerní Prahu.

V krátkém svobodném období poloviny let šedesátých už hrál na kytaru, harmoniku, zpíval a skládal, psal první povídky, a později měl v občance i vytoužený zápis „svobodné povolání“. Když se blížil povolávací rozkaz a s ním čestná vlastenecká povinnost být dva roky vojákem, zvolil azyl Bohnické léčebny, a jak říká: „Vyšla mi první knížka-modrá,“ tedy byl zproštěn vojenské služby.

Po zvolení Husáka prvním tajemníkem, začaly všemu svobodnému zlé časy, Vlasta se dosud pohyboval na pomezí povoleného a zakázaného, což skončilo podepsáním Charty 77, kdy mu byla zakázána jakákoliv veřejná činnost a přešel pozvolna mezi disent. Objevuje nový svět, protože dosud se s těmito lidmi neznal. Novými přáteli se stávají Václav Havel, jeho žena Olga, Pavel Landovský a mnozí další. Ač stále v Československu, defakto se tito lidé nacházeli v exilu, odtrženi od ostatních lidí, tzv. Šedé zóny.

Státní bezpečnost v rámci akce Asanace, tvrdými výslechy a zastrašováním donutila Vlastu v roce 1982 k emigraci. Odchází do Švédska, později se stěhuje do Německa a v roce 1989 se chystá do USA, ale události v Československu ho zastavili. Život v emigraci byl velmi skromný, ale Vlasta se díky více talentům  dokázal uživit. Psal své první knihy, začal malovat obrazy, a občas se vydal do světa na hudební šňůry po lokalitách českých krajanů.

Hudebníkem, textařem, písničkářem:

V mládí byli jeho láskou Beatles, inspirován též písničkářem Donovanem, začal hrát na kytaru a zpívat. První vystoupení a výdělky absolvoval na Karlově mostě, později hrál po malých klubech se svým souputníkem Hutkou. Poslouchal českou kapelu Donald, blízký je mu svérázný písničkář  Kevin Coyne.

Expresivita, niternost, zraněnost, exaltovanost, křik i šepot, hloubka, opravdovost, křehce melancholická  pravdivost, s typickou naříkavou foukací harmonikou a dvanáctistrunnou kytarou, to je projev Třešňáka po tři desítky let. Písňové texty o bolestech, strastech, pochybnostech, lásky a romantiky v nich mnoho nedohledáte. Vystupoval po klubech až do roku 1976, v roce 1977 podepsal petici „Charta 77“ a byl konec jeho hudební kariéry.

Po návratu do Prahy založil skupinu Třešňák band a rozšířil tak aranžmá svých písní a zásadně pozměnil svůj folkařský „sound“.

Gramofonové desky a CD:

„Zakázaní zpěváci druhé kultury“ (1979),  „Zeměměřič“ (1979), „Koh-i-noor“ (1983), „Koláž“ (1995), „Inventura“ (2005), „Skopolamin“ (2007), „Němý suflér“ (2010), „Alter ego“ (2013). Poslední album „Konvolut“ (2017) vzniklo jako důsledek mnohaletého naléhání, aby nahrál své staré a mnohdy neznámé písně a k nim přidal ty, z jejichž nahráním nebyl spokojen.

Přispěl několika svými texty na album Fiat lux skupiny Stromboli, spolupracoval textařsky na albu „Běr Pražského výběru“.

Spolupracoval na textech pro muzikál „Exalibur“, Vladimír Mišík má od něj píseň „Ztracený podzim“, hostoval na albu Monkey business. Spolupracuje s kapelou Temporary Quintet. Nové písně píše pro Alo Trio Band, instrumentální kapelu tří zpěvaček, které interpretují Třešňákovy šansony, a v nichž se vžívá do ženské duše. K slyšení je na albu „Eponym“, vydaném v roce 2015.

Svou hudební kariéru vystupujícího muzikanta a hudebníka považuje za ukončenou.

Divadelníkem, hercem a účinkujícím:

První roličky v televizi si odbyl v pořadech legendárního Karla Pecha, prý proto, že spolu bydleli v jednom domě. Později se objevoval se v malých rolích sklepního divadla Orfeus. Amatérský soubor založil v roce 1968 ve sklepních prostorách domu č.9 na Malostranském náměstí herec a režisér Radim Vašinka, kterému později divadlo zavřeli.

Po zákazu činnosti se angažoval v bytovém divadle Vlasty Chramostové, ve kterém hrál i komponoval hudbu. Jednalo se zhruba o 30 představení. V emigraci hrál ve Stuttgartském divadle v Německu, v podstatě sám sebe.

Je autorem divadelní hry „Malá srdeční příhoda“, kterou režíroval Andrej Krob. Později byla zpracována i jako rozhlasová hra a obdržela cenu Prix Bohemia Radio 1999.

Pro dětské divadlo Haf, napsal tři mini muzikály, jeden s Petrem Šabachem. V Klicperově divadle hrál a zpíval písničky v Krobotově hře „Jarmilka“, podle Bohumila Hrabala.

Scenáristicky pomáhá s divadelními aktivitami své dceři Halce.

Film:

V drtivé většině se objevuje ve filmech či dokumentech sám za sebe. Buď se jedná o hudební pořady, či pořady publicistické. Česká televize zaznamenala dva jeho koncerty, Sólo pro... Vlastu Třešňáka  a To je Vlasta Třešňák.

Asi největší opravdová filmová role je ve snímku Na startu je delfín, kde hraje chuligána. V emigraci si zahrál ve snímku Psí dostihy. Občas se objeví v tzv.cameo roli. Za pozornost stojí film podle jeho scénáře Kafka to taky neměl lehký, kde Třešňáka hraje Ondra Vetchý a on sám se zde objevuje v roli hospodského kunčofta. Zajímavým počinem se stal záznam z bytového hraní Play Macbeth.

Spisovatelem:

Debutoval roku 1969 v literárních časopisech. Během sedmdesátých let své práce publikoval v různých samizdatových periodikách, jednalo se o povídky, které později vyšly souhrnně v knihách.

Jeho tvorba je odrazem jeho života, syrovost, autentičnost, pravdivost obyčejných lidí, hospod, nuzného života obyčejných dělníků a života v undergroundu se zrcadlí v příbězích, které jsou zalidněny svéráznými a svébytnými figurkami. Vliv Bohumila Hrabala, ke kterému se rád hlásí, je zde zřejmý.

Napsal 15 knih a na biografické knize „To je hezký, ne?“ spolupracoval svými odpověďmi.

Seznam knih: „Jak to vidím já“ (1979), „Minimax“ (1982), „Plonková sedmička“ (1983), „Bermudský trojúhelník“ (1986), „...a ostružinou pobíď koně“ (1988), „To nejdůležitější o panu Moritzovi“ (1989), „Babylon“ (1991), „Klíč je pod rohožkou“ (1995), „U jídla se nemluví“ (1996), „Evangelium a ostružina“ (1999), „Domácí hosté“ (2000), „Den bude dlouhý“ (2004), „Melouch“ (2005), „To je hezký, ne?“ (2007), „49 + jedna / 49 + One“ (2004), „The Vole – hraboš hrdina“ (2011), „ENTé: 25 obrazů ze zákulisí“ (2018), „The Vole, konopné pohádky“ vyšly namluvené Janem Hartlem.

Malířem a fotografem:

K malování jej přivedla Marcela Třebická. Tak jak je hořko-satirická a karikující jeho mluva, písňové i knižní texty, odráží se podobný duch v jeho výtvarné tvorbě malířské, o jeho obrazy je zájem. Též fotografuje, a měl několik výstav, ale říká, že foťák je jen jeho skicák.

Otcem, manželem, partnerem a volnočasovým aktivistou:

Z prvního manželství s výtvarnicí Marcelou Třebickou má dvě děti. Staršího syna Jakuba (*1970), citlivý syn Kuba, básník a lyrická duše, po návratu z emigrace do Čech umírá. Mladší dcera Halka Třešňáková studovala u mima a pedagoga Ctibora Turby divadlo, a je herečkou. O jejich nelehkém životě v emigraci vypráví v dokumentu Liebe Indigo.

Druhý syn, Petr Třešňák (*1976), je se vztahu se skriptkou Marií Beránkovu, se kterou se potkali v době, kdy oba byli zaměstnaní ve filmovém studiu Barrandov. Petr vystudoval žurnalistiku, je novinář v časopise Respekt, kde se věnuje hlavně kultuře a hraje na baskytaru. Nejmladší dcera Eli (*1985) studovala tamilštinu, hraje na klarinet. Současná partnerka je varhanice Hana Francová. Relaxuje při malování a na rybách, kde, ale jak sám říká, vzniklo v jeho mysli mnoho obrazů i textů, miluje desetníkový mariáš, hraje šachy a čte převážně naučnou literaturu, například od Stanislava Grofa, nebo knihy svých přátel.

Bydlí  v pražské čtvrti Jinonice, kousek od zámku. Nemá české občanství, pro obstrukce našich úřadů to vzdal. Má švédský pas, tedy jak říká, je poddaný švédské královny.

sator