RUSSELL

Skoro se mi až nechce věřit, že takto průměrný a klišoidní příběh vzešel z pera Nica Pizzolatta – člověka stojícího za seriálovým hitem True Detective, který se v mnoha ohledech vymyká všemu, co jsme mohli za poslední dlouhá léta v krimi žánru spatřit. Zato Galveston se nevymyká vůbec ničím, je dost fádně natočený a postrádá tah na branku. Film po nějakých 20 minutách uvízne na mrtvém bodě, kde se takřka zbytek stopáže plácá. Něco trochu nápaditého se rozjede až v samotném závěru, ale ani to není natolik zajímavé, aby to zlepšilo celkový dojem z předešlého (ne)děje. Jestli se v knize řeší hluboké existencionální otázky, tak na ty film příliš nedbá a spíše se snaží diváka znudit, popř. otrávit nepřesvědčivým výkonem Elle Fanning. Bena Fostera je v tomhle filmu škoda.

Clara by se dala přirovnat k civilním sci-fi filmům Another Earth a I, Origins od Mikea Cahilla. V mnoha aspektech si jsou tyto filmy blízké, akorát s tím rozdílem, že Clara využívá sci-fi elementy pouze minimálně a spíše se zaměřuje na emocionální rovinu, díky čemuž je především romantickým dramatem, které místy možná až moc tlačí na pilu. První půlka mě bavila o poznání víc, v té druhé už to malinko ztratilo náboj a následné finále na mě nemělo kýžený efekt. Tak dobré jako výše zmíněné filmy Mikea Cahilla to tedy není, ale za vidění to určitě stojí.

Mnohými opěvovaný debut bratří Roache-Turnerových mi vůbec nesedl. Wyrmwood mě extrémně nudil a otravoval svým hnusným nízkorozpočtovým CGI gorem. Chápu, že tvůrci pracovali s malým rozpočtem, ale já prostě kvůli těm odpudivým CGI efektům moderní low budget splatter horory nemohu ani cítit. Nekrotronicem si ale u mě toto bratrské duo svou reputaci trochu zlepšilo. Film stál evidentně více peněz, a i když je vizuál stále silně počítačový, tak ho tu zvládli dostat do pro mě únosné podoby. Co je ale hlavním pokrokem v jejich druhém celovečerním filmu, tak to určitě vymakanější a podstatně zajímavější příběh. Zatímco Wyrmwood se bere jako taková směsice Mad Maxe a Dawn of the Dead, Nekrotronic se dá zase považovat za jakýsi mix Ghostbusters s Constantinem. Tentokrát je to navíc oproti Wyrmwoodu víceméně čistá hororová komedie obsahující několik opravdu cool momentů a povedených nápadů, díky nimž jsem se těch 99 minut poměrně slušně bavil. Není to žádná pecka, ale své fanoušky si to rozhodně najde, i když si myslím, že uctívači Wyrmwoodu budou z Nekrotronica při nejmenším mírně zklamaní. Zábavná volovina na jedno zhlédnutí.

S původní Suspirií to nemá prakticky nic společného. Stačilo trošku překopat premisu se třemi matkami – která je zde stejně dost alternativní – a změnit zasazení do taneční školy a hned by z toho byl soběstačný film, který by se vůbec nemusel balit do hávu remaku hororové klasiky ze 70. let. Těšil jsem se na artovější pojetí, ale nikdy by mě nenapadlo, že se z toho stane srdceryvná holocaustová love story s čarodějnicemi. Z nové Suspirie cením jen některé dílčí momenty a místy znepokojující atmosféru – celé je to ale natolik nekonzistentní, že i když se objevilo něco, co mě zaujalo, tak to hned vzápětí bylo rozmeteno něčím úmorným či nezajímavým. Nerad haním filmy za jejich délku, ale tady je tolik zbytečných a nic neříkajících scén, že ta přestřelená stopáž je zcela neodpustitelná. Guadagnino bohužel moc nepracuje s nějakou postupnou gradací atmosféry a mysteriózna – škola přijde o roucho tajemna hodně rychle – a film nemá ani žádnou pořádnou příběhovou kostru. Ve výsledku to na mě působí jako taková experimentální feministická vyhoněnost, která pro své účely zneužila dobré jméno Suspirie. Pachuť v hubě po tomhle zážitku asi jen tak nezmizí a začínám litovat, že remake Suspirie nenatočil raději David Gordon Green, který se původně kolem projektu motal předtím, než ho dostali Guadagnino s Kajganichem a vytvořili tenhle paskvil.

Kdyby se to raději vydalo více směrem k hororové komedii, mohlo to třeba dopadnout líp. Je zde sice spousta scén, které jsou hodně odlehčené, převažují ale pasáže, kdy je vše bráno hrozně vážně – a právě tady naráží kosa na kámen. Napětí nefunguje a nepřítomnost krve ve slasheru je neodpustitelná. Postavy – včetně hlavní hrdinky – jsou krajně nesympatické a některé dialogové scény – zejména shledání dcery s otcem – na mě působily jako bych sledoval TV film z produkce Lifetime. Časové smyčky mám rád, škoda jen, že horor s tímto prostředkem ze sebe nedokázal vytěžit něco kreativnějšího. Ve výsledku jde jen o další spotřební horůrek pro teenagery, nic víc – hlavní je, že už se maká na pokračování. PG-13 horror movies suck!

Mám rád pomalé filmy, ale musejí mi sednout – a to se Stranger Than Paradise povedlo. Jim Jarmusch má svůj specifický styl, který na mě dýchne v každém jeho snímku a ihned se mu poddám. Leckdo se při sledování tohohle filmu bude ukrutně nudit, já jsem naopak hltal každou scénu a užíval si tenhle krásně natočený prostý příběh, který vyústí v sérii neuvěřitelných náhod. Jarmusch mě pokaždé chytí za srdce a při sledování jeho děl si připadám jako ve filmovém nebi – jeho filmy mi vždy připomenou, proč miluju kinematografii. Díky němu už také vím, že opojný zážitek si člověk může odnést i z filmu, ve kterém se vlastně skoro nic nestane.

Velmi působivé ztvárnění posttraumatické stresové poruchy. Hlavní protagonistka filmu se postupně propadá hlouběji do deprese a úzkosti, které neustále gradují a nemají konce. Za vše může její manžel – válečný zpravodaj –, jenž neustále jezdí z války do války a nehledí na to, že se kvůli tomu jeho ženě bortí její osobnost. Anny největší problém tkví v tom, že svého manžela opravdu plně miluje a neustálý strach z toho, že je na místech, kde může kdykoliv přijít o život, ji naplno pohlcuje a stahuje do nekonečné temnoty, kde není schopna normálně fungovat a cesta do psychiatrické léčebny je tak nevyhnutelná. Vše vyústí v to, že by pro ní bylo nejlepším řešením, kdyby její muž opravdu zahynul a ona se přes to pokusila přenést, než se dál utápět v tom, co by kdyby. Film má velmi přívětivou stopáž a rozhodně jde o velmi zajímavé téma, jehož zpracování je na vysoké úrovni – je to ale tak těžké a specifické, že mi dělalo trošku problém to celé přežvýkat. Rozhodně ale stojí za vidění – už jen pro efektní herecký výkon Magdaleny Popławské.

Zajímavé nahlédnutí do bizarních poměrů francouzských drogových gangů. Většina postav ve filmu jsou buď totální magoři anebo totálně vyfetovaní magoři. Skoro všichni nosí hnusné fotbalové dresy a i na předávky drog chodí v bermudách a žabkách. Na film jsem si zašel hlavně kvůli Vincentu Casselovi – ten je vždy zárukou kvality –, ale také kvůli Isabelle Adjani, kterou jsem dlouho v ničem neviděl. Druhá jmenovaná má ve filmu takovou zvláštní roli nesympatické a vypočítavé matky, která mě zas tak nebavila. Oproti tomu Cassel si celý film krade pro sebe – sice se zde objevuje jen ve vedlejší roli, ale jeho postava je tou nejzábavnější z celého filmu. Dost mě bavil i britský gangster v podání Sama Spruella, kterého přece jen nakonec doběhnou jeho nejhorší obavy, hehe. Celkově se jedná o hodně bláznivou oddychovku, která díky svému tempu nemá moc času nudit a na prostoru 94 minut vás v pohodě zabaví. Sice nejde o nic objevného, ale za vidění to stojí.

Vyhrocené krimi drama, jehož hlavním stavebním kamenem je střet kmenových tradic s progresem doby a to, zda je víc rodinná čest, anebo peníze a blahobyt. Film o vzestupu a pádu prvních kolumbijských kartelů svůj děj buduje pomalu, postupně nás seznamuje s postavami a nabírá na intenzitě. Příběh je rozdělen do pěti kapitol (plus epilog) a každá kapitola přináší zásadní dějový posun – vždy jde o něco zásadního a nikdy o nadbytečnou vatu. Postavy se postupně formují a vyvíjejí ruku v ruce s tím jak se mění doba a snaží se to při tom ukočírovat tak, aby to stále korespondovalo s jejich tradicemi – což ne vždy je možné. Celkově jde o myšlenkově velmi bohatý film s výraznou symbolikou a skvělým konceptem. Zářný příklad toho, že i artový film může být silně dějový. Birds of Passage jsou na jednu stranu velké umění a na stranu druhou v pohodě zaujmou i běžného diváka. Přál bych tomu nominaci na Oscara za cizojazyčný film.

Filmy Gaspara Noého mají svůj vlastní žánr – to prostě nikde jinde neuvidíte. Climax obsahuje všechny pro Noého typické trademarky, které fanoušci tohoto šíleného inovátora dozajista ocení. Jinak jde v podstatě o komorní drogově taneční úlet, ze kterého budou nezasvěcení návštěvníci kin houfně utíkat již během první třetiny. Experimentální žánr jako takový rád nemám, ale filmové experimenty lidí jako Noé si vždy s chutí pustím. Kamera je zde využita naprosto geniálně a některé sáhodlouhé záběry jsou vskutku úžasné – ačkoliv je jasné, že je v nich schováno vícero střihů. Pokud vás zajímá, jak to asi vypadá, když je někdo na hodně špatném tripu, tak je Climax pro vás tím správným filmem. Pokud vás ale nebaví sledovat plejádu nesympatických existencí, které celý film jen tancují, chlastají, fetují a řeší sex a posléze jim všem začne hrabat z nástupu LSD – to celé navíc extrémně nekonvenčně natočené –, tak se tomu obloukem vyhněte. Ještěže nepiju sangrii...