Lanark

Tohle mi moc nesedlo. Možná, kdyby mi bylo dvacet a filmy o autistických looserech, kteří nakonec všechny nástrahy překonají a stanou se pány světa, byly nějakou novinkou. Ale takhle je to už trochu ubíjející. Zvlášť když od půlky je nejzajímavější a nejdramatičtější linie vyšoupávána na okraj a vrátí se až na konci, aby pomohla ústřednímu páru - kýči a klišé - aby to se štěstím dokodrcali k slepenému happy endu. Vyzdvihnu akorát Jonathana Anderssona v roli dealera Johnnyho, kterej má v sobě takovou zvláštní jiskru. Kupodivu tady ani v kreditech filmu neni uvedený - trochu fail, protože bez něj by ten film byl totální ptákovina.

Po tomto díle je definitivně jasné, že samotné Kmeny se staly subkulturou. Bohužel takovou, které nerozumí už vůbec nikdo. Vladimír 518 je prostě moc rychlej a eklektickej. U nějakých projektů je to jen dobře. U knižní podoby Kmenů to taky nevadilo, kniha snese mnohé, ale u filmu je to průšvih. Koncept rozhovoru tvůrců a aktérů ve kterém se domluví na tom, že o ničem nebudou diskutovat? Wtf? Nicméně Abrahámovu znouzecnost v podobě roadmovie straight-edge trojce kvituju s nadšením a myslím, že by to mohlo mít velký potenciál na celovečerní stopáž. A to nemá být ironie ani konspirační teorie. K samotnému postoji novodobých dogmatických asketiků - dopracovat se od pozitivního otevřeného přístupu ke světu k uzavřenému dogmatickému mocenskému kultu, na to je potřeba hodně idiocie. Smekám, fakt.

Bumtarata na vrata. Jako vděčný divák hororů, páč se lekám i když jsem podobnou scénu viděl předtím stokrát, jsem uvítal, že tady se člověk moc neleká, protože na to není v té rychlosti čas. Jako divák filmů o nákaze a destrukci civilizace jsem uvítal to, že zde je přehledně a v rychlosti řečeno to, co tady a tady se občas zbytečně sáhlodlouze rozebírá. A jako rozený plašitel jsem uvítal, že poprvé jsem se u filmu, v jehož názvu je "World war", spíš smál než bál a při sledování litoval, že nemám víc brambůrek a piva, místo obvyklých konzerv a náhradních sirek.

Mundruczó podobenství je bohužel tak trochu pro kočku. Na jednu stranu mu patří veškerý obdiv za to, že tenhle psinec dokázal ukočírovat, ale bohužel za to zaplatil vysokou cenu, jelikož všechny ostatní linie strádají a plácají sebou na mělčině povrchnosti. Což by nevadilo, kdyby Bílý Bůh byl další neuvěřitelnou cestou po stopách Bílého tesáka a veškeré to kňučení, štěkání a olizování mělo navodit jen pocity roztomilosti a soucitu. Jenže Mundruczó se místo toho pustil do kritického kometáře lidí, bez toho, aby své postavy jako živé lidi vykreslil. Téměř všechny lidské postavy jsou pouhé šablony, do kterých se jednoduše strefuje, protože jsou statické a předvídatelné (jediná výjimka je hlavní představitelka třináctileté Lili, u které je to ale zásluha spíše jejího osobního talentu). V takové chvíli se nemohu ubránit pocitu, že jsem citově vydírán a měl bych přijmout kolektivní vinu, protože...smutné psí oči. A já tyhle hry na první dobrou hrozně nemám rád.

Cirkusové představení s klauny převlečenými za britské agenty a sovětské generály. Musím se dodatečně omluvit Hamiltonovi, kterého jsem považoval na neskutečného břídila, který Bonda posílá do hlubin tragikomedie. Glen je o výstřel z děla dál. Hahaha. Vůbec NIC! tu nedává smysl, ale to v cirkusu vlastně nikdy nevadilo.

Skoro se zdá, jako by Vinterberg vyprávěl svůj milostný příběh k anglickému venkovu 19. století. Ten totiž dostává neúměrně větší prostor, jak ústřední lidské postavy. Jakoby se Vinterberg snažil držet co nejdále od hlučícího davu milenců. Tak jako Kubrick kdysi nechal poletovat lidi vesmírem, tak aby jejich životy a problémy vypadali komicky až pateticky, tak i Vinterberg nechává krajinu klidně plynout naprosto lhostejně k jejím dočasným obyvatelům.

Žádné podlé ždímání emocí, žádné hysterické přehrávání a pouze jeden přepjatý monolog. Tvůrci chytře hrají na notu umocněných kontrastů, které ale zůstávají v přijatelném rozsahu. Divák je tak stále držen na okraji propasti, která opticky působí hlouběji než ve skutečnosti je. Pro koho bude ztráta vědomostí horší, než pro vzdělaného člověka? Kdo bude trpět víc ztrátou vzpomínek a životních zkušeností než matka, která se je snaží předat svým potomkům? Chytrá hra s faktem, že pád z vyšší výšky mnohem více bolí a člověk má více času si svůj pád uvědomit. Snad jen se zkratkovitou rychlostí postupu samotné nemoci, se tvůrci trochu moc uspěchali a místy tak hrají neférovou hru. Budiž jim to ale, pro všechny ostatní klady, odpuštěno.

Co si současní francouzští důchodci v posledních desetiletí uvařili, to si teď taky snědí. Nicméně kulinářský um, navzdory výraznému obohacení chutí z celého světa, jde trochu z kopce a tak se nedivím, že sáhli po lehce nelegálních, nicméně chuť podporujících, ingrediencích. I tak je výsledek poněkud nemastný-neslaný a Jérome měl svého otce v kuchyni sledovat ještě trochu pečlivěji.

Kolumbijský režisér, žijící v Los Angeles natočil sociální drama o ženách v Irsku. Ano a stejně tak podivný a iracionální je Albert Nobbs. Myslím, že k pochopení tohoto snímku pomůže citát, který je uvedený i zde v profilu režiséra: „Konverzácie pri stole boli skvelé, ale nikdy intelektuálne. Otec nedôveroval inteligentným myšlienkam a analýzam. Mal rád rozprávanie príbehov, vynikajúcich rozprávačov a vtipné ľudské príbehy. To bol svet, v ktorom sme s bratom vyrastali.“ Albert Nobbs je prostý příběh o prosté ženě, která má prostý sen, za kterým si jde velmi podivným způsobem. Proto si zaslouží prosté tři hvězdy.

Syrové po všech směrech. Norgaard se nebojí zatlačit na pilu, když je to nutné a tak každá udělená nebo obdržená rána vám zarezonuje ve vašich kostech. Bohužel zápletka knižní předlohy podráží filmovým Zabijákům nohy. Některé důležité detaily jsou zmíněny jen na okraj a některé dějové zvraty proběhnou tak rychle, že je divák nemá pořádně šanci vstřebat. Nicméně vizuál je uhrančivý, atmosféra napjatá a mezi postavami to pěkně jiskří. Jsem zvědavý na další Q.