AloeB

Filmy o prodejcích drog mají vesměs velmi podobné scénáře, liší se hlavně kreativitou tvůrců, kterak rozprášit ten notorický bílý prášek do záběrů. Blow samozřejmě není výjimkou, sice mu přidává, že už to není nejmladší film a předběhl velkým množstvím moučky např. American Made nebo Wolf of the Wall street, ale toto vyčpělost tématu neomlouvá, spíš ji zdůrazňuje. Film má spoustu skvělých momentů a jednu skvělou herečku, jinak je to ale staré známé escobarovské téma, které po sfouknutí koksu rychle vymizí.

Tak dlouho se ostře opírá do tvrdého kapitalismu, až se vlhké sny levice ukáží jako  sisyfovská práce plná krve a potu. Dílo hluboké podobně jako Díra sama a symbolika by se dala krájet kuchyňským nožem Samurai Plus. Motiv naděje na konci je zajímavý, vede k vícero novým interpretacím, ale jeho případná absence by dílu přidala mnohem cyničtější rozměr. Nenechte se zmást mým nadšením z nějakých podivných rovin a myšlenek, jistě, je to zde zastoupeno, ale jinak je El Hoyo především zajímavé drama, které si můžete pustit, aniž byste toužili po zamyšlení.

S Drsnou párty se táhne schizma, že jakékoliv hodnocení pod tři hvězdičky může být napadeno jako neobjektivní, protože recenzant je jednoduše slaboch a nedovede se dívat na (byť zkreslenou) realitu života, ačkoliv si také prostě může myslet, že je to technicky nezvládnutý, nebo nevtipný, nebo scénáristicky tupý film. A já? Kvituji kvalitní počiny, které se označují jako černá komedie, a jakkoliv je tento počin spíše dohněda, tak stále jede na zlomyslné a škodolibé vlně tvrdého humoru. Hned v úvodní scéně (SPOILER JAK SVIŇ) táta odhalí, kterak synáček masturbuje, a namísto očekávaného humbuku mu jen vynadá, že se kouká na buzerantský soft, načež jej vyžene, aby mohl mastit u svého oblíbeného tvrdého péčka. Ideálně by měl film jet ve vlně podobného boření očekávání, což se mu daří na 70% a zbytek tvoří nutná omáčka, aby krom gagů fungoval i příběh, jehož námět je sice zoufale neoriginální, ale jeho provedení zoufale originální, troufám si totiž tvrdit, že takovou sračku (nemetaforicky myšleno) jsem dlouho neviděl. Konec z prdele připomene Srbský film... proč taky asi, ovšem s malinkým rozdílem tvrdé psychárny a tvrdého vtipu. Svým způsobem jde věřit, že půlka herců byla placena heroinem, a kdo ví, na čem samotný tvůrce ujíždí.

Viděno před pár dny, jen nebyl čas se k tomu vyjádřit. Ono toho vlastně ani moc není co říct, Marvel posměšně ukazuje, jak točí stejně jednoduché snímky i jako seriály a jak na to obrovským hypem stejně nažene obrovské množství diváků - čímž se mimochodem moc neliší od tolikrát proklínaného Zacka Snydera. Je ovšem nutné zmínit, že v případě seriálové stopáže si nedostatků tohoto universa všímá mnohem víc lidí a občasná kritika tomu odpovídá. Abych ale neříkal jen jasné věci, tak musím zmínit pár věcí k dobru - delší délka nabízí mnohem větší prokreslenost a to i v případě dvou největších chyb druhého Captaina - tedy Falcona a Winter Soldiera. Moc se mi líbí postava Wyatta Russella, ten týpek je neskutečně sexy. Také jsem si oblíbil toho debílka z Uncivil war, kterého hraje Daniel Brühl, protože na rozdíl od předchozího filmu zde měl styl a nepůsobil jako náhoďák s náhodnou motivací. Též potěšil návrat Emily vanCamp, jejíž šedivá role (kromě toho, že je to alespoň snaha o originalitu) je zajímavá v tom, že ačkoliv je to skrytá záporačka, tak se to opatrní tvůrci snaží dát co nejméně najevo, aby nepobudili ty tupší fandy, kteří na to ještě nepřišli sami. Ještě vtipnější je, že ačkoliv se Praha v MCU už objevila několikrát, tak vždy hrála jiné město a dokonce i ve Far from home ji musel hrát (myslím) Liberec. Snaha o politický přesah si také zaslouží úsměv, který se ovšem promění v bolestný pláč, neboť Sokolův proslov v závěrečné epizodě je asi stejně debilní jako první dva díly Avengers. Závěrem tedy dodám, že Marvel by si měl své fanouškovské základny více vážit, protože když už ne kvalita, tak jsou to právě oni, kdo jej drží na nohou.

No animal should suffer and die in the name of beauty. Let people die instead!

Působivý a skvostně natočený film. O Tomu Hollandovi se dá uvažovat jako o herci, jehož v zářných a zajímavých rolích uvidíme ještě dlouho, a bratři Russovovi se zoufale chtějí stát klasiky. Je pochopitelné, že po odosobněných superhrdinských akčňárnách chtějí natáčet i mnohem přirozenější a zajímavější projekty, Cherry pak nádherně ukazuje, že se jim to daří, bohužel ale ještě mají daleko do statusu mistrů jako je Scorsese. Tento film je totiž v mnoha ohledech perfektní, v jiných ale doplácí na svoji patetičnost a neoriginalitu, přece jen jiný nejmenovaný film o drogově závislém páru je mnohem atraktivnější a údernější. Velmi ale oceňuje ztvárnění post traumatických následků mladého muže, který zažil válku, a následné kruté následky. Také si cením Ciary Bravo, která byla zářivou součástí snímku, a skvěle pasuje k Hollandovi, k němuž je nutné dodat, že v něm lze jen těžko vidět toho avengerského Spider-mana a mnohem více zde paradoxně ve více scénách připomíná Tobeyho Maguirea než toho teenagera, jehož známe z Homecomingu a Far from home. Na závěr ještě dodám, že Cherry je velmi povedený a řemeslně úžasný film, který ale nepřekvapí a jde v něm spíš o to prožít s hlavním hrdinou jednotlivé okamžiky.

Vizionářský řemeslník Alex Pina se spolu s Esther Martínez Lobato po seriálech zachovávajících žánrovou vážnost jako Vis a Vis nebo La casa de papel očividně rozhodl odvázat a Sky Rojo to odneslo v plné parádě. Perfektní kinematografická extáze zábavy a absurdna, kde se trojice šlapek ve složení feťačka bioložka, lesba kurvící se s chlapy a kubánská maminka vydává na krvavý roadtrip za svobodou, zatímco je nahání jejich krutopřísný pasák v podání Asiera Etxeandíy, který byl mým prvním podnětem ke shlédnutí této lahůdky. Tvůrci si dali dovolenou a seriál dle toho vypadá, nic se nebere vážně a je to víc šílená akční komedie než nějaké tvrdé drama, což přímo vybízí k mnoho naprosto skvělým momentům, ať už je to rvačka v jedoucí sanitce, kdy si Řízek podává sanitáře vším možným, společná pánská koupel, past na medvědy kopaná ukradeným bagrem, veterinář Alfredito, nebo závěrečná kokainová konfrontace s katanama. Na kráse tomu trošku ubírá účelově otevřený závěr, myslím ale, že pro jsem tomu pro ten čtyřhodinový zážitek schopen odpustit.

Nenápadný důkaz toho, že se Oscary udílejí z nějakého důvodu. Rozhodně nejde o nic mimořádného a z necelé poloviny jde o přehlídku tradičního hollywoodského kýče, ale natolik dobře natočeného a zpracovaného, že to nejen že není na škodu, ale spíše to přispívá k dobru. Z nějakého důvodu ještě v dnešní době rezonující téma rasismu je v Zelené knize podáno, jak by řekl Don Shirley, s důstojností a, jak říkám já, s vtipem a nadhledem. Zajímavá je hra s oběma charaktery, kdy se sice divák nemůže vždycky ztotožnit ani s jedním z protikladných charakterů, ale sympatická karma více směřuje k srdečnému a buranskému Italovi v podání představitele kapitána Alatristeho nebo Muže z adaptace McCarthyho  Cesty, jednoduše proto, že snobská postava Mahershaly Aliho potřebuje prostor k tomu, aby si ji divák oblíbil (a že ji dostane), což může mj. bořit představy aktivistů, že každý afro-američan musí být nutně nepravděpodobně nalajnovaný sympaťák, čímž dává najevo, že i "ti černí" jsou lidé a paradoxně tak pomáhá současnému aktivismu více, než jiné barevné postavy násilně cpané tam, kam nepatří. Navíc i přes silné téma rasismu amerického jihu minulého století není Zelená kniha nic víc než povedeným road movie založeným na přátelství dvou skvělých postav, při čemž se divák ani nemůže rozčilovat, protože jednání postav je do své míry přirozené a nejsou zde žádné násilné scénáristické berličky k navození silného dramatu - pár jich tu je, ale jen k utvoření dojemných scén plných pozitivní energie (takto to zní hrozně, ale nějak to ve svém stavu nedokážu lépe popsat). Trochu tak lituji, že jsem shlédnutí filmu tak dlouho odkládal, protože to stojí za to.

"Učitelé dohlíží na děti, aby snědly krajíc chleba ve škole, neboť doma by jim je mohli sebrat rodiče." Nebo: "Tento vesničanem byl před pár dny hadem pokousán. Jed samotný není smrtelný, ale lidé často zemřou ve snaze ho vyléčit." Nejznámější španělský režisér, oblíbené téma surreálních životů a vizionář Luis Buñuel vytvořil dokonalou parodii na cestovní dokument, která i přes svoji politickou zátěž dovede diváka pobavit i v době, kdy se namísto Franca řeší Covid a Hitler je oblíbeným memem z videí o Pádu třetí říše. Las Hurdes možná jsou Tierra sin pan, ale rozhodně ne Tierra sin chiste - tedy aspoň pro nás, buržoazní cyniky bez špetku pochopení a se zbytečným nadhledem.

Velmi zkratkovité a v některých momentech netradiční ztvárnění rodiny Borgiů. Lluís Homar, který mne nedávno oslnil v Los Abrazos Rotos (a vlastně jej znám i z La mala educación nebo Los ojos de Julia), je pro mě nejlepším ztvárněním Alexandra VI. vůbec, překonává i možná povedeného Jeremyho Ironse z kanadského seriálu a také ikonického záporáka z druhého dílu Assassin's creed, zbytek filmu je však diskutabilní. Mnohé události jsou skutečně jen převedením historické knížky na plátno, zcela tak nevyzní Juanova smrt a vlastně ani Alfonsovo napadení najatými zabijáky, stejně tak návaznost scén mnohdy kolísá. Krev Borgiů se od jiných adaptací Borgiů v lecčems liší, ať už jde o přehození rolí Lucreziiných manželů, co se obvyklého vnímání týče (tedy nejpozitivněji zde vychází Giovanni Sforza, který je často jen pobudou nebo jej úplně vynechají), mnohem víc je zde také zapojena španělská politika Borgiů (třebaže ne nijak významně), což je vzhledem k původu snímku pochopitelné (dokonce i jejich jméno je zde vyslovováno jako původní Borja). V duchu jiných adaptací tématiky však film upozaďuje roli Rodriga Borgii a dává na výsluní jeho děti, jejichž vztahy jsou jistě zajímavé (a bulvárnější), ale pokud pak chce divák skutečně vidět hlavu rodiny v akci, musí se spokojit se zdlouhavým (avšak, co si pamatuji, tak zajímavým) seriálem.