Walk the Line

Některé filmy vás i s pořádným odstupem důkladně změní. Country jsem se v době zhlédnutí posmíval, Reese víceméně ignoroval a po projekci najednou bylo všechno jinak. Cashe sice aktivně neposlouchám, ale všechna životní varování, která Walk the Line nenápadně sype jedno za druhým, jsem si tenkrát vzal k srdci a (jakkoli pateticky to může znít) rád bych věřil, že mi několikrát pomohla na těch nejdůležitějších křižovatkách zahnout správně. Nemám tuhle životopisnou podívanou mezi svojí top desítkou, ba dokonce ani mezi top padesátkou. Je v ní ale tolik pravdy ohledně pokušení, těžkých rozhodnutí, lásek i kariéry, že jsem si svého času dal do avataru Phoenixův portrét z kresleného plakátu - a dodneška jsem ho tam nechal. Osobní film v tom nejočividnějším slova smyslu. (08.09.2006)

Nikdy jsem netušila, jak skvěle umí Joaquin Phoenix a Reese Witherspoon zpívat, hudební čísla byla opravdu báječná a já zjistila, že ačkoli country není můj šálek kávy, písničky Johnnyho Cashe se mi nejen líbí, ale dokonce uvažuji o koupi OST. Ale to není to jediné, co činí film výjimečný. Joaqiunu Phoenixovi jeho role sedí jak ušitá na míru, díky němu vidíme samotného Cashe ve vší komplikovanosti, která zmítala jeho životem. No a Reese Witherspoon je mu tou nejlepší protihráčkou, silnou partnerkou, která mu vždy poskytla oporu, i když jí to mnohdy stálo spoustu sil. Její výkon si poprávu zasloužil ocenění nejvyšší. (11.03.2006)

Johnnyho Cashe mám rád a jeho hudbu zbožňuju. Ray mi otevřel oči a ukázal geniální jazz, přes který jsem se dostal k výbornému country a poznal i Johnnyho. Můžu snad zachovávat objektivní pohled na film, v němž před mými zraky najednou ožívá legenda a zpívá písně, které denně zaplňují mé reproduktory? Nestydím se, že když zdrcený Phoenix začal v nahrávacím studiu hrát Folsom Prison Blues, z očí se mi vyvalily slzy, protože ta bezmoc, ale i naléhavost byly skutečně znát, zvlášť když si uvědomím, jak se později skladba proslavila. V takovém stavu jsem prožil prakticky celý film. Phoenixovi snadno uvěříte jeho převtělení (hlas i výška téměř odpovídají) a živá vystoupení, která tak naplno prožíval, patří mezi nejsilnější části filmu. Jen je trochu škoda, že ho režisér vždy nenechal hrát víc než jednu skladbu – a občas pouze její konec. Dobře je tady zachycena i podstata country skladeb – když se Raye Charlese v Rayovi ptali, proč má rád country, odpověděl, že miluje příběhy. Díky tomu, že je ve Walk the Line vyprávěno i Cashovo dětství, sami se přesvědčíme, jak moc jej poznamenalo, aby své zážitky vložil do textů Kdo Johnnyho neznal, může si o něm i jeho hudbě udělat, řekl bych, solidní obrázek, a pro nás, kteří ho už nějaký ten pátek posloucháme, je to nádherný dárek, pocta hudební ikoně, ke které se budeme vždy rádi vracet a s dojetím sledovat jeho přetěžký život. (12.08.2006)

Walk the line, film o mém nejoblíbenějším zpěvákovi, mám doma dlouho, a stejně dlouho, jako jsem jsem se na něj těšil, jsem ho i odkládal. Bál jsem se, že se mi třeba nebude líbit, že v něčem nesplní moje představy, že bude mizerný a já budu mít vztek a budu se ptát, proč ho vlastně někdo točil, když to ani nedokázal udělat pořádně. Včera jsem si ale DVD pustil a co vám budu povídat – stačilo vidět úvod z Folsomské věznice a všechny obavy byly pryč. Celé dvě hodiny jsem žasl nad výkony Joaquina Phoenixe (bezchybně nastudoval snad každý Cashův pohyb a obzvlášť při záběrech z dálky je na pódiu od skutečného Muže v černém k nerozeznání) a Reese Witherspoon, z nichž by „Johnny a June“ měli určitě radost (však taky oba herce vybrali), zpíval jsem si, usmíval se a podupával si, sledoval jsem, jak se příběhem míhají všechny ty veličiny od Elvise a Jerryho Lee Lewise přes Waylona Jenningse po Carla Perkinse a Carterovic rodinu a říkal jsem si, že to dopadlo parádně. To, co jsem znal hlavně z fotografií, zkrátka ožilo. A ožilo to na výbornou. Nijak objevně psaný scénář kritizovat nebudu, protože v tomhle případě to bylo zkrátka zachycení důležité části života jednoho skvělého člověka, a můžeme být rádi, že z toho nevznikla uslzená vleklá nuda, ale tak pocitvě šlapající věc. Dávám čtyři hvězdy za film a pátou z úcty k mistrovi. Výtky mám jen dvě. Menší a větši. Menší: Koncert z Folsomu měl být delší, alespoň o jednu píseň. Větší: Jak mohli scénáristé naprosto vynechat Boba Dylana? (23.01.2012)

S Johnny Cashem jsem se poprvé setkal na albu Zooropa od U2 při poslechu posledního songu, který nazpíval svým krásným hlubokým hlasem (kterým disponuje i Joaquin Phoenix) a přestože jeho tvorba není mým šálkem kávy, za tu inspiraci, kterou mu přiznává spousta hudebních osobností, nejenom countryových, ale i rockových, si "svůj" film určitě zasloužil. Walk the Line není naštěstí nudně popisným příběhem, navzdory pár letopočtům se tu v podstatě mnoho o Cashových úspěších a tvorbě divák nedozví (což skalní fandy možná zamrzí), ale příběh se zaměřuje v komorní rovině zejména na utváření vztahu se svojí budoucí ženou June Carter (sladce vitální Reese Whiterspoon) a jeho až posedlostí její osobou, ukazuje jeho návyk na prášcích a celoživotní těžké vyrovnávání se se smrtí svého bratra. Joaquin nejenom že krásně zpíval a s kytarou v ruce jsem mu věřil každý pohyb, ale i ten jeho utrápený pohled s vnitřními démony, kteří se mu zračili v očích a se kterými neustále bojoval, byl přímo "oscarový" :o). Stejně tak Whiterspoon, s tělem křehkého diblíka, ale povahou silná žena a Cashův anděl spásný. Od 5* tenhle film dělí jen absence nějaké opravdu silné scény, která by se nesmazatelně zapsala do paměti, snad s vyjímkou trestuhodně krátkého momentu, zobrazujícím koncert ve věznici ve Folsomu, při kterém mi naskakovala husina. (16.03.2006)