Hlas moře

Tenhle film přišel v pravý čas. V dnešní době má jedinečnou šanci uspět. Jeho vedlejším účinkem je rozpoutat debatu o asistované (sebe)vraždě. Euthanasie - ano, či ne? Je život můj, nebo není? Velice citlivé a osobní téma...a kompromis v nedohlednu. Ramón leží celé dny v posteli a chce umřít. Nesnaží se najít druhý smysl života. Nechce jezdit na vozíku po přírodě, nechce žít dál, i když jinak...ztratil důvod žít...byl ten důvod, pro který žil, pohyb? Nohy, ruce, schopnost milovat atd. atd.? Pro mě je Ramon slaboch, i když ho chápu. Já s euthanásií nesympatizuji a kloním s ek názoru, že člověk na svůj vlastní život prostě sáhnout nesmí, nemá k tomu právo. A proto mi vyznění filmu není moc po chuti. Skončilo to tak, jak si asi většina moderní společnosti přeje, i tak, jak se to stalo skutečnému Ramonovi. (21.10.2009)

Ak by som mal brat ohlad na vsetky aspekty filmu, a objektivne ich ohodnotit ako celok, pathviezdickove hodnotenie by som nedosiahol. Predsa len, film sa stale drzi v standartnych rozmedziach dramy a vela noveho nepriniesol. Co ma predsa len donutilo tu piatu hviezdicku dat je Ramon. Postava, vdaka ktorej som casto len bez dychu pozoroval obrazovku a hltal kazde jeho slovo, jeho emocie, sny, jeho tvar plnu zivota, jeho strach nahanajucu tuzbu po smrti. To je dovod, ktory z tohto filmu robi vynimocny zazitok. Preto, berte plne hodnotenie s rezervou a ak ste film este nevideli, pripravte sa na prijemnu dramu s niekolko dychberucimi okamihmi a Ramonom, ktory vas ocari. (13.01.2008)

Tohle byla rozhodně nejkrásnější scénka filmu. Nádhera. Jináč, ve filmu mě uspokojovala spíše jeho první polovina. Co se týče emocí, co se týče napětí. Co se týče celkového vtažení do děje a především poté vyřčených myšlenek. Ve druhé půlce to na můj vkus sláblo a závěr jsem dal takřka bez emocí, což mě samotného zaskočilo. Ještě jsem snad neviděl film, kde divák fandí hlavnímu hrdinovi, aby zemřel a přitom vůči němu chová své sympatie. Obrovskou výtku bych měl snad pouze k enormnímu telenovelovskému zápachu, který rapidně umocňovala španělská jména, která jsou pro tyhle nesmysly typická. Spoiler alert. Jak už jsem zmínil...Slzička sice neukápla, ale při Ramónově odchodu na věčnost, jsem přeci jen jakési mrazení v zádech pociťoval. I když je člověk připraven zemřít, tak sledovat poslední záblesky života v očích umírajícího, je přeci jen silné kafíčko. Jinak jsem samozřejmě pro eutanázii. Člověk by měl mít výsostné právo rozhodovat o osudu svého života. Zvláště v tomto případě. Člověk ležící na svém lůžku 30 let, musí být za tu dobu sakra dobře a pečlivě rozhodnutý. Chvilkami mě to nudilo. Dvě hodinky jsou na jednu místnost příliš, ale celkově to na ty slabší 4 kousky prostě vidím. K hlubokému zamyšlení mě to přeci jen přivedlo. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (11.05.2016)

Ramón to má ozaj ťažké - jeho inteligentnej reči podľahnú rôzne ženy, má obetavú láskyplnú rodinu, píše pochmúrne, no kvalitné verše, ktoré si s pomocou advokátky nájdu vydavateľa a navyše altruistickí advokáti mu robia zadarmo servis pre možnosť zvolenia si okamihu smrti. Kvadruplegici, ktorých som poznal by za takýchto podmienok chceli žiť večne. Viem, zovšeobecňovanie smrdí, len porovnanie Ramóna, ktorého jedinou túžbou je čím skôr umrieť s postihnutými, ktorých životné podmienky sú neporovnateľne horšie, no napriek tomu ich vitalita je veľmi vysoká spôsobila moju minimálnu citovú zaangažovanosť. Od začiatku som si myslel - keď tak veľmi chce zomrieť, prečo mu to nedopriať. Ku kladom radím obdivuhodný výkon hlavného predstaviteľa, charakteristiku postáv pohybujúcich sa okolo Ramónovej postele a pomerne svižný dej. (25.02.2005)

Má člověk právo rozhodnout si o svém životě, patří jen jemu, nebo má zodpovědnost k těm, kteří se o něj starají, kteří ho milují a jejichž životy ovlivnil a dal jim, ač nehybný, mnohdy ten správný smysl? I když se Ramón alespoň občas přes svoji nemoc dokázal přenést a na chvíli se zaradovat, zase se "každé ráno probouzel s potřebou zemřít". Říkám si, jak je to křehké téma, jak je zmanipulovatelné........ Asi dost dlouho ve mně zůstane scéna, kdy Ramón vzpomíná na svůj úraz a zatím si jeho podstatné životní okamžiky prohlíží přítelkyně na fotkách nebo když ho vezou k soudu, jak dychtivě otáčí hlavu za každou "nepodstatností", kterou vidí skrze okénko - to už jsem si zaslzela. Přitom film mě nijak citově nevydíral, naopak byl podán s taktem a vkusem, obrovskou zásluhu Javiera Bardema z výčtu pozitiv nevyjímaje. (26.12.2005)