Posel budoucnosti

„Takže máte dobré semeno.“ – „Čo?!“ – „Len sa pýtam.“ Tu zostáva rozum stáť. Tesne predtým, ako otrasný Posol budúcnosti v roku 1997 prešumel kinami, nachádzal  sa narcis Costner v zlej situácii. Na jednej strane sa ako herec prepožičal viacerým bombám (Nepodplatiteľní, Oosbný strážca, Pole snov) a ako režisér/producent stvoril Tanec s vlkmi. Zároveň ho ale začala ovládať temná sila. Prehnané režijné ambície, škaredé správanie ku kolegom, až trápna sebadôvera a samodeštrukčná láska k plytkým scenárom (a samozrejme k samému sebe). To pochovalo jeho priateľstvo s režisérom Kevinom Reynoldsom a jeho „herecké" filmy prepadli (Strom snov, Wyatt Earp, zelený svet). Keď ho nadchol post-apokalyptický scenár Erica Rotha (Oscar za Forresta Gumpa) a Briana Helgelanda (Oscar za L.A. - Utajené skutočnosti) a rozhodol sa ho režírovať a zahrať si v ňom titulnú rolu, diváci nevedeli, či majú čakať návrat kráľa alebo definitívne potvrdenie, že Tanec s vlkmi bol náhoda. Ale i Kevinovi najväčší nepriatelia čakali prinajhoršom priemerný film. Sračku roka nečakal nikto. A predsa sa dostavila! Scenár šokuje vysokým stupňom kreténizmu (chlap naháňa druhého chlapa, zrazu z kríka vyskočí lev a zožerie ho, k tomu fakt ťažko niečo dodať), herci obvykle schopní podať dobré výkony (Olivia Williams, Will Patton, Giovanni Ribisi) sú jedným slovom hororoví, akčné scény ako keď sa deti v družine naháňajú po lúke a mávajú pri tom palicami (občas vzadu precvála kôň s jazdcom, aby sa nepovedalo), triky nekomentujem, príbeh hlúpy, sci-fi trápne, dialógy sa nedajú počúvať, vzťahy medzi postavami vás poriadne naštvú, dej nemá logiku (ústredný hrdina si na polievku zarába hraním Shakespearea) a hnilou čerešňou je vražedná dĺžka (tri hodiny ku*va). Nevraviac o televíznych kostýmoch, zaliečavej a podliezavej hudbe a patetických scénach (americkú poštu Costner chápe ako základný pilier, na ktorom stojí celý civilizovaný svet). Film som si (i kvôli mimoriadne negatívnym recenziám) nechal v kine ujsť a keď som to s ním riskol na VHS, zasa až také zlé sa mi to nezdalo. Ale keď som si túto kravinu v roku 2010 zopakoval v televízii... skutočne fuj. Ale skutočne, Kevin. Plusy: pekná kamera, občas fajn post-apokalyptická výprava a paradoxne práve celková blbosť scenára. Tá je taká mimoriadne vysoká, až je to svojím spôsobom zábavné. (29.12.2004)

Jen těžko se dá nalézt film, který byl každým svým aspektem takto průměrný. Jakožto průměr všech průměrů bych chtěl dát 50% což zde není možné a tak se přikloním ke 2 hvězdám vzhledem k průměru filmu. To však neznamená, že film je špatný a rozhodně se na něj koukat dá, i když už ho nikdy v životě vidět znovu nechci. (20.11.2020)

"Byl to jejich smysl." - "Co, dělat pošťáka?" Opět jsem šokována a znechucena, nikoli však filmem, nýbrž zdejším hodnocením a názory. Nemám tušení, nakolik je dodržena Brinova předloha, a je mi to upřímně jedno. Filmové zpracování "Posla budoucnosti", které mimochodem chvílemi asociuje podobně podceňovaný "Vodní svět", je překrásnou a zároveň drsnou ódou na lidskost. Postapokalyptické drama o roznášení pošty - může to vůbec fungovat? Dle ignorantů, kteří v životě neotevřeli žádnou knihu, protože by jim mohla vychladnout tlačítka na mobilu, ne, dle mě ano. A nejen, že to může fungovat, ono to funguje. Od křišťálově čistého pětihvězdičkového hodnocení dělí Costnerova "Postmana" pouze dvě scény (zdlouhavější výcvikový tábor + trošku zbytečná rekonvalescence ve srubu), s přihlédnutím ke zbytku filmu, tzn. ke krásnému příběhu, sympatickým výkonům a úchvatné hudbě Jamese Newtona Howarda, se však jedná pouze o kosmetické vady. Bless you, Kevin. Bless you. (24.05.2014)

Současná mladší generace ani neví, že tento film existuje. Asi jako ani nevnímá Costnera coby někdejšího oscarového laureáta a filmovou superstar. Sladké devadesátky. Tento megapropadák mu tehdy coby režisérovi a producentovi zlomil vaz. Není divu, je to film pytomoučký a naivně patetický, a koukat na takovej film tři hodiny není pro každého. Vidět ho ale poprvé teď, po více jak dvaceti letech, mu paradoxně prospívá. Přes spomenuté negativa je totiž milou spomínkou na výpravná filmová dobrodružství, kde důležitou roli hráli monumentální přírodní exteriéry a širokouhlá kamera létala nad davy důkladně nainscenovaných živých komparzistů a zvířat za velkolepé orchestrální hudby Jamese N. Howarda. A to se srdcařským zápalem štábu pro zprostředkování diváckeho zážitku tvrdou prací tam venku v reálné divočině. Nic z toho už dnes ve velkých hollywoodských filmech nevidíme. Proto mě dnes, na domácím kině se 4-metrovou uhlopříčkou The Postman jistým způsobem pohladil - i přes kroutění hlavou a usmívání se nad tím, co se v něm dělo. (31.10.2020)

Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán. Má vraný koníčky, jako dvě rybičky, jede, jede do Rokycan. A to platí i o Costnerovi. Také jede, dokonce po tři celé hodiny a ne do Rokycan, ale tam kde slunko nesvítí. Míří tam spolehlivě již od prvních záběrů. A pokud mu nechcípla ta jeho herka, tak se tam zřejmě sune dodnes. I povinná devítiletá školní docházka mi utekla rychleji než tohle ztělesnění utahanosti ve své nejryzejší podobě. Zřejmě šlo o nějakou alegorii na pomalost americké pošty, protože jinak netuším co tím chtěl autor říci. Doufám, že se Kevin pochlapí a natočí někdy druhý díl, který by mohl mít těch hodin třeba deset. Pak by konečně trumfnul i noční přenosy z rokování našich zákonodárců. (15.09.2008)