Marie Antoinetta

:::::::::::::::::::::::::::::: Naprosto souhlasím s Nathalii a Roverem. Nevím, co dodat, snad jen: Další skvělý film Sofie. Hodně mne překvapila !! ::::::::::::::::::::::::::::::::::: (21.03.2009)

Na tenhle film musíte mít dětskou duši, schopnost bezstarostných šíleností. Sofia Coppola si ráda hraje a kmotrovo dítě si hračky vybírá s podivnou umanutostí. Hračka jménem ČAS. 19 pozemských let zobrazí jako pár letokruhů, sedmiletou snahu o početí dědice trůnu jako několik svůdných, ale nemotorných zakopnutí v loži. Politiku sváže do kozelce, s gustem nakopne jehlovým podpatkem od Manola Blahníka a na zbylou hromádku posadí čokoládový dortík. Druhá hračka: HUDBA. Rockové riffy střídají barokní selanku. Cure a New Order svádějí bitvu o vaše uši s Bachem. Třetí hračka: DUŠE. Marii Antoinette sledujeme, ale nedostaneme k té postavě klíč,Sofia si uvědomuje prázdnotu slov a nevyslovitelnost toho, co nás svírá. Klíč si musíme vyrobit -stejně jako její manžel. A když se ho Marie Antoinette zeptá, jestli ho baví vyrábět klíče? Ptá se stejně Sofia diváků. Obviously. ČTVRTÁ hračka: OBRAZY Opulentní oltář hédonismu, který spolu fontánou šampaňského tryská v dekadenci. Vizuálně je to žranice. Tak velká, že vám roztáhne žaludek na trojnásobek a pak vás nechá hladovět. V ďábelském tempu s vámi roztočí kolotoč barev a tónů. Fasten your seatbelts. Pátá hračka: INTIMNO Tělesná láska je portrétována dvěma způsoby. Jako nástroj produkce následníka trůnu, povinnost, kterou je nutno splnit, zavřít oči, hýbat se úsporně a myslet na blaho Francie a na příkaz rakouské maminky. A druhé..intimno jako nositel slasti. Vášeň, která od prvních jiskřiček pohledů postupuje od ohníčku k vatře, která sežehává. ŠESTÁ hračka: FILOSOFIA Marie Antoinette je plná tolika myšlenek, že mezi hudebnímí motivy, obuvnickými a potravinářskými reklamami poskakují jako pytel neposlušných blech. Jednou tam, podruhé onde a než mrknete, zmizí za hradbou pastelových volánů, heidegerovské „ o čem nelze mluvit, o tom nutno mlčet“ a rousseauovská představa nezkaženého divocha. Nechá vás chytit se Marie Antoinetty za ruku, ale od oslepujícího světla ciknkrlátek, pozlátek a neonů se musíte osvobodit sami. SEDMÁ hračka: DIVÁK Hypnotické filmové surfování. Chytnete tu správnou vlnu, postavíte se a jedete euforickou jízdu až ke břehu. Až po dojezdu vám začne magnetická rezonance vidlemi přehazovat neurony a dloubat do spojů. 9/10 (26.04.2007)

Soundtrack: 1. Hong Kong Garden - Siouxsie And The Banshees ,2. Aphrodisiac - Bow Wow Wow ,3. What Ever Happened - The Strokes ,4. Pulling Our Weight - The Radio Dept ,5. Ceremony - New Order ,6. Natural's Not In It - Gang of Four ,7. I Want Candy - Bow Wow Wow ,8. Kings of the Wild Frontier - Adam and The Ants ,9. Concerto In G - Antonio Vivaldi/Brian Reitzell ,10. The Melody of a Fallen Tree - Windsor For The Derby ,11. I Don't Like It Like This - The Radio Dept ,12. Plainsong - The Cure (19.05.2011)

Obdivuji a zbožňuji Sofii Coppolu. Co ona dokáže vytvořit obrazem a zvukem, nikoli dialogy, je ohromující. Její cit pro atmosféru se rovná dokonalosti a detaily, které bezchybně pasují, mě zarážejí. Marie Antoinetta se v jejích rukou stala mojí oblíbenou Královnou, a to jsem do této chvíle znala jenom jméno, nikoli její život a činy. Žena vlastně dívka, která se musí vzdát všeho pro uzavření spojenectví. Začlenit se v cizí zemi, s (pro mě úplně) hroznými zvyky a pravidly, s manželem, který se z počátku zdá, že je gay, společností, která ji odsuzovala, je nad lidský výkon. Pro to se ji nikdo nemůže divit, že vedla takový život. Ač s ní v jistých ohledech nesympatizuji, ale nemůžu tvrdit, že já na jejím místě, bych se nezachovala stejně. A jelikož se bohužel nikdy nestanu Královnou, nemůžu to ani zjistit. Rozhodně děkuji Kirsten Dunst za její nejlepší roli (pro mě, jako herečku ji nemám moc v lásce) a Sofii Coppole, jež mi dopřála nezapomenutelný a dech beroucí zážitek. PS: Nebyla bych to já, kdybych nevyzdvihla momenty týkající se zvířátek.. Scéna s Mopsíkem a ovečkou jsou pro mě nejkrásnější momenty, které jsem za poslední dobu viděla :-) (22.01.2010)

Vysněné projekty natočené přesně podle představ jen málokdy dopadají tak perfektně, jak si režiséři při jejich tvorbě představují. Sofia Coppola totiž po dvou důkladných psychologických rozborech tentokrát vsadila na lehkovážně pojatou historii, u které neumí vyvážit silné momenty. Relativně nevýznamná zápletka naplnění manželství je nerozumně roztažena na půl hodiny a třeba závěr sice hodně naznačuje, ale neznalý divák z něj vůbec nepochopí, jak to s Marií nakonec dopadlo. O Coppole se říká, že si točí filmy jen proto, aby do nich mohla dávat své oblíbené songy. Vždycky jsem se nad tímhle tvrzením usmíval, ale při sledování tohoto kousku mě několikrát napadlo, že na tom asi něco je. Hudba totiž minimálně v polovině případů ruší a mnohdy tak kazí atmosféru, když staví diváka do prostředí připomínajícího teenagerskou komedii. Naštěstí díky tomu, že režisérka má na hudbu opravdu maximální čuch, se najde minimálně stejný počet případů, kdy naopak dolaďuje všechno na jedničku, většinou je tomu tak u přemýšlivějších pasáží. Chci tím říct, že mi trvalo snad třetinu filmu, než jsem na tuhle netradiční hru přistoupil, ale i na konci mi zůstává pocit, že to tentokrát nevyšlo, jak mohlo. Příště by třeba mohl pomoct odklon od tématu nešťastných žen. (30.04.2007)

Režisérka Sofia Coppola dokáže vedením herců a pojetím scény mistrovsky vystihnout atmosféru určité intimní chvíle. Ani její kostýmní film se proto neopájí dobou, ale zaměřuje se na Marii Antoinettu. Nezobrazuje ji jako královnu procházející velkými dějinnými událostmi, nýbrž jako ženu v různých emocionálních proměnách – dětsky rozvernou, citlivou, zraňovanou, či zamilovanou. Opulentní prostory Versailles a velké historické osobnosti zde jsou čistě kulisami obklopujícími titulní hrdinku. (15.09.2008)

Docela prijemny prekvapeni. Sofia se nesnazi o nejaky hutny historicky drama a i kdyz jsme v 18. stoleti, celej film pusobi zive, svizne a moderne. Velkej podil ma na tom samozrejme hlavni postava, ktera jde od vecirku k vecirku a furt se jen bavi a Dunst ji zahrala docela presvedcive. No a mozna jeste vetsi podil na tom ma svizna a chytlava hudba. Proste se nic moc neresi, film svizne odsejpa, obcas je to navic docela slusna komedie a krome uz zmineny Dunst tu je fajn obsazeni. Akorat ke konci uz to zacne drobet ztracet dech, to kdyz se Sofia snazi ukazat i nejaky dramatictejsi okamziky a revoluci, jenze to uz pusobi tak trochu navic, protoze do samotnyho konce zivot Antoinetty nevidime a tak je film takovej proste useklej. Ale celkove fakt povedena a zabavna historicka podivana. (25.11.2009)

Geniálny veľkofilm s nulovým komerčným potenciálom. Sofia Coppola po rozporuplnom prijatí filmu na festivale v Cannes na tlačovke vyhlásila, že jej cieľom nebolo natočiť historický film o francúzskej revolúcii, ale portrét teenagerov žijúcich vo Versailles. Tento popis je presný; kto nečaká nič iné nemôže byť sklamaný. Celý film je precíznou pitvou duše ženy, zavretej v zlatej klietke Versailles ako rukojemník dobrých vzťahov Rakúskej monarchie a Bourbonovského Francúzska. Režisérka ako vždy rozpráva pomaly, v náznakoch, veľký dôraz je kladený na obraz. Zámerne presne centrované zábery exteriérov pôsobia veľmi zvláštne kontrastujúc s rokokovou pompou interiérov – perfektne to vidno v centrovanom zábere, v ktorom Kirsten Dunst stojí na Versailleskom balkóne a kamera sa od nej pomaly vzďaľuje – pôsobí to veľmi depresívne a vyjadruje stratenosť hlavnej postavy. Celému filmu dominuje lyrické rozprávanie obrazom podriadené cieľu filmu : vykresliť jedinú jednu postavu, jej nálady a vnútorné boje. Film je plný režisérskych nápadov hodných pozornosti - trebárs narodenie a smrť tretieho dieťaťa zobrazené len zavesením, zvesením obrazu a zavesním iného, kde už tretí potomok chýba, či použitie toľkokrát spomínaných moderných songov, ktoré vôbec neruší alebo okaté zaradenie “čínskych tenisiek “ medzi prehliadku Mariiných rokokových topánok (možno to bude považované za chybu skriptu, ale tak okaté umiestnenie temer do centra obrazu podľa mňa nemôže byť náhoda) Oslavné ódy na Kirsten Dunst už nemá zmysel ani spievať – prerod od ustrašenej mädchen k nadržanej puberťáčke a rokokovej party girl, neskôr k matke a žene unavenej protokolom a napokon i životom zvládla vynikajúco. Len sa divím že si podobne náročné role nevyberá častejšie a zahadzuje sa v pavúčích komiksoch. Na záver už len poviem, že moje očakávania boli do bodky splnené a isté je, že do mojej TOP 5 2007 už hľadám len štyri filmy. A Sofia Coppola sa týmto filmom, pokiaľ ide o hollywoodskych režisérov, ktorým ide vo filme o viac než popkorn, dostáva na absolútny vrchol.10/10 Best of 2007 (05.02.2007)

K Marii Antoinettě jsem už od počátku přistupoval s nedůvěrou už jen z toho důvodu, že vím, co dokážou hollywoodští filmaři udělat s historií, aby ji vyhladili pro film. V tomhle ohledu mě film nezklamal. Když velkoryse opomenu historické nepřesnosti, nemůžu přehlédnout fakt, že všechny postavy filmu byly naprosto povrchní, včetně té hlavní. Přišla M.A. už do Francie jako rozmazlenej fakan, nebo to zní udělala nuda a manželova lhostejnost? Neplnil Ludvík manželské povinnosti proto, že byl na chlapečky, nebo měl problém s erekcí? A takhle bych mohl s otázkami pokračovat. Jinak řečeno, na to, jak byl film relativně dlouhý, jsem se z něj moc nedozvěděl. A to jak ze soukromého života M.A., tak z politického postavení královny, která měla na politické dění v tehdejší Evropě velký vliv. Nejzajímavější událost v životě M.A., tedy její kuriozní smrt, to jsem si také musel domyslet. A přitom si troufám tvrdit, že ne každý je znalý historie natolik, že tuto událost podrobně zná. Sofia Coppola zřejmě spoléhala na divákovu fantazii a představivost ve všech ohledech. Asi žádnou nemám. A nebo mi to u historického filmu opravdu vadí. Ovšem hudba a kostýmy 5*. (29.01.2009)

Když ani Sofia Coppola neví o čem vlastně vypráví, jen stěží to pozná i samotný divák. Biografie to nebyla. Ani kostýmní drama. Natož historická freska. A na osobní výpověď to mělo až příliš málo indícií. Film, který nemá co říct a který ani neví čím je. Na druhou stranu dělat na tomhle snímku jako výtvarník, tak potom bych mohl spokojeně umřít. (18.09.2008)

M.A. není zklamáním, ale ve srovnání s předešlými dvěma bijáky Sofie Coppolové asi bohužel neobstojí. Marie Antoinette je silná jako intimní pohled na život ženy, která si musela vzít člověka, jehož jí vybral někdo jiný, a která musela otěhotnět, aby splnila nároky na ní kladené. Coppolová zručně inscenuje často až směšné dobové rituály, nechává nám nahlédnout pod pokličku královského života, který i přes materiální přebytek nemusel znamenat štěstí. Emoce hlavní hrdinky jsou vylíčeny skvěle, tak jak to Coppolová umí, nemůžu si ale pomoci, současná hudba se sem nehodí. Nepřijde mi to ani inspirativní, ani provokativní, jen zbytečné a rozptylující. Snad v jednom momentě mě tenhle přístup zaujal - a to když na minutu spustili The Strokes. M.A. je místy maličko zdlouhavá, možná trošku chladná, ale určitě nenudí. Uvidíme, jaký dojem budu mít z druhého zhlédnutí. To si ale nechám na velké plátno. P.S. Viděno z DVD screeneru. (09.12.2006)

Marie má neuvěřitelnou energii a náboj. Skvělá Kirsten Dunst hraje svou postavu na jedničku, hudba se k filmu skvěle hodí a zmiňovat kostýmy a výpravu je při záplavě cen asi zbytečné. Jediné, co mě neuvěřitelně mrzí, je uťatý konec. I když uznávám, že poprava se k ději a stylu filmu ani trochu nehodí, tak přesto mohl film dojít dál. Je sice pravda, že každý asi ví, jak Marie Antoinetta dopadne, ale přece jenom jsem čekal lepší tečku než větu "loučím se", která jisté kouzlo má, ale šlo z toho vykřesat víc. Stěžovat si ale na konec u filmu, který prakticky nemá děj, je jistě zvláštní, ale mě to vadilo. A když obvykle říkám, že film nemá děj, myslím to ve zlém. Tady to tak ale není. Tenhle snímek je prostě jen vypreparovaná atmosféra, kterou v nenavazujících střípcích dávkuje. Během tohoto historického dramatu se nestane žádný zvrat, žádný průlom, není řečena jediná historická událost, zmíněno jediné datum... Jen parta aristokratů utrácí daně za střevíčky, paruky a psy... Je to jednoduché, ale geniální. Původně jsem za skvělou atmosféru a živelnost filmu, která je neuvěřitelná, měl v plánu dát 90%, ale konec to vážně pokazil. Sofie Coppola, sama vždy "princeznička" izolovaná od světa, zobrazila prázdný život elity velmi stylově. (13.12.2009)

Marie Antoinetta, dcera Marie Terezie, se byla přinucena provdat v 15 letech za syna francouzskeho krále. Snímek ji ukazuje jako mladou dámu, která si chce užívat života, ale je neustále svazována státnickými konvencemi a rituály, obklopená armádou služek, a všichni od ní očekávají pouze aby "zkonzumovala" své manželství s nemožným dauphinem a přivedla na svět následníka trůnu. Vyprávění o nelehkém životě uprostřed přepychu. Snímek končí na začátku revoluce, takže popravy se bohužel nedočkáme. Sofia Coppola stále potvrzuje svou kvalitu, ale druhé Lost in translation z toho nebude. Jednotlivé složky snímku tu nechám vychválit ostatní. Já se zmíním o hudbě - zazní tu mnoho moderních songů (The Cure, The Strokes, New Order, Air...) a nepůsobí to nijak rušivě. Doufám, že se teď producenti historických snímků přestanou bát moderní hudbu používat. I když se jistě najde (i na této stránce) spousta pomatených konzervativců, kteří budou tvrdit, že moderní hudba do historického snímku nepatří. Jejich problém. (28.01.2007)

Sofia Coppola je nepochybně talentovaná režisérka, v psaní scénářů však pokulhává více, než je zdrávo. Pokud si vzala za úkol zobrazit osobnost Marie Antoinetty, pro Francouze dodnes veřejného nepřítele číslo 1, příliš neuspěla. Zpočátku film celkem funguje jako seznamování se s prostředím královského dvora a jeho zvyklostí, ceremonie u každé příležitosti (novomanželská noc, vstávání, snídaně) jsou zachyceny vtipně a s nadhledem. Proti této části nemám příliš výhrad. Jak však MA zaplouvá do života francouzské šlechty, ztrácí se nějak smysl filmu. O povaze rakouské princezny a francouzské královny se z filmu příliš nedozvíme. MA je prostě takový rozpustilý diblík, scénář vyniknutí jejího charakteru příliš prostoru nedává. I její proslulá galantní dobrodružství, poměr s Fersenem, vyplňování života zábavou a okázalé pohrdání prostými lidmi vyznívá celkem nevinně. Jestli si i přesto o ní může divák udělat nějaký obrázek, je to hlavně zásluha Kirsten Dunst, která své roli dokáže vtisknout i s malým prostorem životnost. Ještě méně než o MA se dozvíme o ostatních postavách, natož o událostech okolo. Sofia Coppola také velmi nedobře pracuje s časem, člověk by ani nepoznal, že film zabírá období víc jak 20 let. A pokud někdo nemá určité povědomí o osudu královského páru za revoluce, konec vůbec nepochopí. Při tom všem kritizování se na to ale docela dobře kouká a režijně to Sofii jde mnohem lépe (až na to užívání moderní hudby). S lepším scénářem to mohl být výborný film. (21.07.2007)

Ale jo, vizuálně docela pěkné, Kirsten moc nemusím, Jason je roztomilý, hudba místy zajímavá (ke konci už mě to spíš štvalo), závěr "šokující" (ve všech významech, jaké to slovo může mít), ale čím delší doba uplynula od toho, co jsem to shlédla a měla čas nad tím přemýšlet, tím víc si začínám myslet, že to bylo totálně a úplně o ničem. Něco jako "vezmem život panovnice, vystřihnem všechny zajímavé části a ty nudné ještě umocníme v jejich obyčejnosti". Chlastačka v novověku je to samé jako chlastačka v současnosti a obojí mi přijde málo na samostatný film. (26.05.2009)

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)

Pokládat si otázku, proč vlastně Sofia Coppola tenhle biják natočila, a hledat na ni hlubokomyslné odpovědi, je zbytečné. Režisérka po látce sáhla jednoduše proto, že jí připadala atraktivní, dobře prodejná jak producentům, tak i mezinárodnímu publiku. Jde o známý, emocemi nabitý příběh, přitom z tak vzdálené historie, že umožňuje bez sebemenších problémů aplikovat vlastní libovolné představy o povaze, chování a hodnotovém žebříčku někdejší francouzské královny. Z filmařského hlediska to průšvih není, jakkoliv je potřeba sdělit, že snímek nefunguje jako příběh popravené panovnice, ale prodává především půvaby a herecké umění Kirsten Dunst, stejně jako velkorysou výpravu, která se aspoň částečně snaží zprostředkovat nádheru a luxus královského dvora ve Versailles. Bohužel, slabina filmu spočívá ve scénáři - a nejen proto, že selhává po dramatické stránce. Marie Antoinettě absolutně chybí smysl pro vystižení dobového myšlení, což bych Sofii až tak nevyčítal, protože tohle neřeší převážná většina tzv. historických filmů. Horší je, že režisérka neumí zasadit postavu Marie Antoinetty do srozumitelného historického kontextu, je příznačné, že třetí stav a rodící se občanská společnost, které měly na osud Marie Antoinetty v posledních letech jejího života tak zásadní vliv, se redukují na les zdvižených rukou při demonstraci pod branami paláce. Sofie promarnila jedinečnou příležitost uchopit postavu Marie Antoinetty po svém, dát jí větší hloubku a i když Kirsten Dunst téměř nesleze z plátna, nějakou hlubší sondu do uvažování a vnitřního světa její postavy divák rozhodně neprožije. Samostatnou kapitolou je soundtrack, který se podle mého k dění na plátně absolutně nehodí. Tu a tam moderní hudba historizujícímu filmu sedne, tady působí výrazně rušivě. Celkový dojem: 60 %. (19.03.2017)

Po děsivě nudném ZTRACENO V PŘEKLADU jsem se k MARII ANTOINETTĚ musel dokopat, na čemž měla zásluhu hlavně moje přítelkyně. I když se film zabývá stejnými tématy (osamělost, odcizení) a je natočen stejně odtažitým a vláčným stylem, tentokrát jsem se mírně bavil a ani mě moc nenaštvalo, když se po dvou hodinách čekání až se to konečně rozjede, nic nerozjelo. Velký podíl na mém hodnocení má dobře zvolená moderní hudba. (26.07.2007)

Mně se to celkem líbilo. Nevím, jestli se mi chce tento snímek srovnávat s Lost in translation (u obou filmů je sice stejná režisérka, určité téma samoty, ale přece jenom, tohle je historiký přepis, můžu-li to tak nazvat). Nevím, jestli se mi tam ta hudba spíše líbila (ve smyslu hodila), nebo ne, ale rozhodně film příjemně oživila. Ten menší počet dialogů mi nevadil, byl to asi záměr režisérky, aby se člověk snažil více porozumět pocitům jednotlivých účastníků, vcítit (vžít) se do nich (samozřejmě hlavně do pocitů hlavní představitelky). No, že tam není samotná poprava mi nevadí, myslím si, že ten konec byl udělaný dobře (prostě se naposled podívala na místo, které měla ráda, kde toho hodně prožila, vnitřně se s ním rozloučila a smířila se s faktem, že se sem už nikdy nevrátí). Hodnotím 4*, zajímavé zpracování. (22.03.2008)

Ztracena ve Versailles aneb přes snahu o sexuální vzrušení upejpavého Ludvy a opulentní večírky až ke kruté madam gilotině.. Režisérce rozhodně patří uznání za to, že Marii Antoinettu portrétovala v prvé řadě jako člověka, než historickou postavu, nebála se dát filmu originální šmrnc použitím moderní hudby a taky vynecháním doslovnosti nechala zafungovat u podobných filmů někdy skomírající diváckou fantazii (např. scény čekání na rozbouřený dav, jemuž byly odepřeny tři chody jídla). A mimochodem - dokonalá gastronomická a především kostýmová exhibice. Řeknu vám, navlékat na sebe kostru sukně, co vypadá jak díl ze vzducholodi Hindenburg, to asi nebyl žádný med.. (23.01.2012)